Incká pevnost Ollantaytambo

Celý svět zná perlu Inků Machu Picchu, ale jen malé procento zná právě Ollantaytambo. Přeneseme se tedy do místa, které je na trase směrem k Machu Picchu, do provincie Urubamba s hlavním městem tohoto okresu Ollantaytambo. Městečko leží asi 90 km severovýchodně od Cuzca, ve výšce 2792 metrů nad mořem, na okraji řeky Urubamba. Patří možná k ne tolik známým místům, přesto z hlediska historie a architektury je dle mého názoru daleko cennější než právě již zmiňované světoznámé Machu Picchu.

Viracocha neboli „Tunupa“

Turisté se tam dnes mohou dostat po silnici, a nebo vlakem z Cuzca, který dále pokračuje až do Aguas Calientes, což je vesnice na úpatí pod Machu Picchu (vlakem budete v Aguas z Ollantaytambo ani ne za 2,5 hodiny).
Ollantaytambo návštěvníkovi poskytne po procházce jeho starobylými uličkami dokonalý a kouzelný pocit návratu do minulosti. Dodnes se zde zachovaly původní ulice, masivní kamenné zdi a vodní kanály, které jsou nyní prošlapané přímými potomky říše Inků, neboť tato obec zůstala od té doby vždy obydlena. Při průjezdu vesničkou se ponoříte do starých časů a jen čekáte, odkud vyjdou průvody poddaných, aby uctili Syna Slunce, samotného Inku. Při příjezdu, přímo před návštěvníkem, na straně, kde slunce zapadá, se tyčí impozantní pevnost a před ní, jako věčný strážce, tvář boha Viracocha neboli „Tunupa“, vytesaná do hory Pinkuylluna…

Čím tedy bylo Ollantaytambo? Vypůjčme si dobová slova španělského kronikáře Ciezy de Leóna:

„Na tomto místě měli Inkové velkou pevnost, největší v celé jejich říši, postavenou mezi skalami, tak, že s pouhým minimem lidí se dal odrazit velký útok. Mezi těmito skalami byly skály naskládány a postaveny tak, že činily toto místo nedobytné. Odspoda až nahoru jsou velké a široké platformy, které vypadají jako stěny nad sebou. V dobách míru se zde sázelo osivo, v dobách válečných to bylo ideální místo na obranu.“

Osídlení Ollantaytamba je tak staré jako některé z jeho impozantních kamenů. Komplex zahrnoval bytové komplexy, chrámy, široké platformy pro setbu, colcas (incké zásobníky převážně na obilí) a různé prostory, jejichž funkce dosud nikdo nebyl schopen přesně určit. Převládá myšlenka, že je to nedokončené z epochy dobývání.

Podle lingvisty Rodolfa Palomina Cerróna, název „Ollantay“ pochází z ajmarštiny (vytlačena později kečuánštinou) tedy „Ulla-nta-wi“, což znamená „místo, dívat se dolů“, tj. rozhledna. K přidání slova „tambo“ došlo později. Svědectví domorodých vesničanů, které shromáždil kronikář Pedro Sarmiento de Gamboa (1570) ukazují, že ještě před dobytím území Inky, zde k nim panovalo hluboké nepřátelství, dokonce i mezi kmeny v okolí města Cusco. Jeho informátoři mu sdělili, že Inka Pachacutec požadoval po jejich předcích platbu daní. Obyvatelé to odmítli a tak v odvetě za neuposlechnutí královského příkazu, vesnici silná incká armáda napadla a zničila. Pachacutec si pak toto území nárokoval jako své vlastní a připojil ho k říši. Díky tomu zde dal vystavět nádherné budovy, jejichž pozůstatky se zachovaly dodnes. Pro tuto výstavbu povolal pracovní síly z Collao, oblasti v blízkosti jezera Titicaca a Tiahuanaco.

Španělské dobývání

Při španělské conquistě, v roce 1532, po zavraždění Inky Atahualpy rukama dobyvatelů, byl jimi  korunován Manco Inca Yupanqui s jasným záměrem jím manipulovat. Ale Inca si všímal velmi dobře situace. Byl často ponižován a proto uprchl a podnítil povstání. Tím začal válku, která o 50 let později znamenala definitivní konec Říše Inků.

Tato historie je nejméně známou kapitolou v tragickém osudu legendárního státu. Manco Inca Yupanqui se díky každodennímu kontaktu s dobyvateli poučil, pochopil a částečně se vycvičil v jejich metodách boje. Navíc měl úzké vazby s mitimaes (kečuánské slovo označující incké osadníky, rozptýlené mimo hlavní sídla a přinášející inckou kulturu do vzdálených oblastí). Z toho důvodu byl velmi dobře informován a byl připraven čelit armádě Hernanda Pizarra.

Foto: Autor
Obr. Pohled dolů z pevnosti.

Jedna z nejdramatičtějších kapitol v historii těchto let, je bitva o Cuzco. Manco Inka jej sice oblehl s asi 20 tisíci vojáky a vypálil, ale nemohl ho natrvalo obsadit, protože jeho jednotky, složené převážně z rolníků, se vrátili k práci na sklizni…

Manco se poté rozhodl usadit právě v Ollantaytambo, kde byl v lednu 1537 napaden španělskými vojsky, složené však převážně z indiánů národa Cañaris, Chachapoyas a Wancas, vedené dobyvatelem Hernandem Pizarrem. Obě armády se setkaly na blízké pláni, zvané Mascabamba.

Bitva trvala celý den a vítězství si připsal Manco Inka, když jeho vojáci odklonili řeku Vilcanota a zaplavili planinu. Tím znemožnili obávané španělské kavalérii se rozvinout a zaútočit na pozice inků. Po krvavé bitvě Pizarro nařídil stažení. Bylo to velké vítězství pro Inku a jediné velké vítězství v historii Incké říše proti Španělům.

Ale i přes tento úspěch nakonec Manco opouští město a odchází do džungle, kde zakládá město Vilcabamba, ve kterém je o několik let později (přesněji  v roce 1545) zavražděn. Ollantaytambo se v roce 1540 dostalo do španělských rukou. Španělský král daroval město Hernandu Pizarrovi a místní indiáni museli začít platit daně.

V Peru je z hlediska archeologie nepřeberné množství míst. Jen v okolí Cusca je jich na tři tisíce. Z hlediska architektury mohu za nejvýznamnější památky jmenovat tři a to především samotné Cuzco s chrámem Slunce Coricancha, za druhé pevnost Sacsayhuamán a právě Ollantaytambo. Turista, který sem dnes zavítá, může obdivovat kamenné terasy a především neuvěřitelné zpracování kamenů, které díky systému zámků do sebe zapadají neuvěřitelným a těžko vysvětlujícím způsobem. Zároveň se mezi nimi nenalézají mezery a není možné mezi ně cokoliv zasunout. Jedná se o technologii, kterou dodnes nejsme schopni napodobit.

K tomu se váže ještě jedna záhada. Při pohledu na mnohé balvany dostane člověk pocit, jako by byly kdysi měkké a plastické. Na řadě míst po celém Ollantaytambu najdeme kameny, které vypadají, jako kdybychom prstem udělali rýhu do modelíny. Fotografie jsou dokonale výmluvné.

Další záhadou jsou kamenné desky na vrcholu pevnosti, které na místě absolutně postrádají smysl. Jedná se o šest kamenných desek z odlišného materiálu, než je postaven zbytek pevnosti. Nejedná se totiž o místní materiál. Jde o ryolit, výlevný ekvivalent žuly. Není to častý stavební materiál Inků, hojnější je šedý andezit (pojmenovaný přímo podle And).

Problém nastává ve chvíli, kdy průvodce ukáže místo, odkud se sem ryolitové desky dostaly. V dálce, přes údolí v horách, říká a ukazuje přitom rukou do zamlžených oblaků, je lom, z kterého se ty kameny přepravovaly na místo sem. Dodnes nikdo není schopen vysvětlit, jakou technologií bylo dosaženo přepravy kamenů na takovou vzdálenost a jak byly překonávány výškové rozdíly, neboť hmotnost kamenů je ve stovkách tun.

Dokonale slícované kameny
Dokonale slícované kameny

Dokonalé slícování kamenů bylo jistě dosaženo technologií, která je dodnes nepochopitelná i odborníkům. Její tajemství si vzala Říše Inků do nenávratna.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*