Ztracené tajemství o setkání Atahualpy a Francisca Pizarra

Rozhodl jsem se uveřejnit překlad dopisu nazvaného „Otrava v Cajamarce“, kde, jak známo podle kronik v roce 1532 započal zábor Incké říše Tahuantinsuyu rukami Španělů. Kroniky hovoří jasně. Incký král Atahualpa byl zajat na náměstí v Cajamarce po krvavém souboji s dobyvateli. Potud známá historie. Ale dnes už také víme, že španělské kroniky si celou řadu faktů „přizpůsobily k obrazu svému“, aby události vyšly v jejich prospěch.

V roce 1998 Laura Laurencich-Minelli, Ph.D., doktorka antropologie na univerzitě v Bologni, zveřejnila na kongresu v Limě dopis, který podepsal Francisco de Chaves, pravá ruka Francisca Pizarra během prvních let dobývání Peru. Tento text popisuje strašlivou past, kterou Pizarro použil pro usnadnění svého úspěchu: otrávení důležitých generálů a poradců v okolí prvního Inky.

Dopis byl adresován tehdejšímu králi Karlu V. 5. sprna 1533 a byl po mnoho let součástí dokumentů v dědictví slečny Clary Miccinelli (odtud název dokumenty Miccinelli). Původně přišel od Itala Amadea I. Savoye, který byl králem Španělska v letech 1870-1873. Zveřejnění dopisu způsobilo na akademické půdě poprask. Dodnes jsou i tací, jako například historik Teodor Hampe, který dopis považuje za falzifikát.
Pravdou však je, že dopis byl předložen k vědecké analýze a výsledek odpovídá době jeho datování [1]. V jeho prospěch také hovoří represe prováděné Pizarrem v počátku dobývání Peru, aby se zabránilo zveřejnění dokumentů, které by mohly poskvrnit epický tón toho, co se stalo v Cajamarce. Následující řádky jsou souhrnným přepisem původního dopisu Francisca de Chaves psaného králi.

„Vaše Veličenstvo.

Já Francisco de Chaves, poddaný Jejího Veličenstva, rodák z Trujilla, potomek rodu Chaves, vždy ve službách koruny, jako jeden z dobyvatelů tohoto království Peru, pokorný služebník, píši Vašemu Veličenstvu, dávaje Vám na vědomí vše, co se stalo v této zemi. Byl jsem spolubojovník mého krajana, guvernéra Francisca Pizarra. Vypluli jsme z Panamy na stejné lodi, 27. prosince 1530, s cílem dobýt toto království Peru. Existuje mnoho verzí o zajetí krále této země (Atahualpy), ale píšu Vám události tak, jak se staly v Cajamarce, ve vší počestnosti, respektu a loajalitě a cti, kterou si Španělská koruna zaslouží. Dopluli jsme na lodi Santa Catalina, kormidlované Bartolomé Ruizem. Mezi posádkou byly i zástupci církve: Vicente Valverde, příslušník řádu Santo Domingo, mniši Juan de Yepes a Reginaldo de Pedraza. Během cesty Don Francisco Pizarro a tito tři církevní hodnostáři velmi často hovořili a spřádali své plány. Don Francisco jim řekl, že indiány potěší vínem z hroznů a jinými likéry různých chutí, a že díky vínu získá mnoho kamarádů mezi indiány a pak že je mazaně využije k poražení davu divokých a dobře vyzbrojených nepřátel. Jak jistě Vaše Veličenstvo rozumí, takto byla dojednána strategie pro tento razantní podnik. Řeholníci udělali zlé rozhodnutí odporujícím Božím zákonům. Viděl jsem v jednom rohu lodi čtyři měchy, na kterých byl nápis „Kapitánovo víno“. Francisco Pizarro a mniši udělali tajnou dohodu: přísahali, že budou sdílet slávu a bohatství, a nikdy se nezradí. Nicméně, později mnich Reginaldo Pedraza se rozhodl oddělit a vrátil se do Panamy s taškou zelených kamenů. My, kteří jsme kráčeli po horách tohoto království, jsme museli překonat únavu a těžké podmínky: procházíme města, řeky a hory. Neočekávaně jsme obdrželi zprávu, že jsme kousek cesty od krále Inků, který krajem cestoval hrdý na svůj triumf (vítězství nad svým bratrem Huascarem). V Cajamarce, na příkaz Francisca Pizarra, překladatel Felipillo nalil dvě sklenky dobrého vína na počest Atahualpy. Zmíním se, že Felipillo byl z lidu Chimores a před pěti lety byl zajat Pizarrem, který ho vychoval jako svého překladatele. Když byl před prvním Inkou, vyjadřoval mu velkou úctu a strach. Se skromnými slovy přeložil, co říkají naši představitelé. Když Pizarro uznal, že nadešel správný čas, přikázal, aby Felipillo přinesl víno, které otrávili řeholníci. Pizarro vkládal celou svou naději, že prohnaná lest bude fungovat, protože jsme stáli proti obrovské armádě. S přesvědčivými slovy o míru a přátelství Felipillo nalil otrávené víno kapitánům a vojenským poradcům prvního Inky. Brzy začal smrtící nápoj účinkovat, a když Inka viděl umírat své kapitány, byl překvapený a velmi zmatený. Tehdy nastal čas zavelet k útoku jezdectva a použít střelné zbraně. Toto je pravda, a ne to, co později řekl Pizarro, že slavné vítězství bylo darem a pomocí svatého Jakuba. Jen obrovským klamem je tento podvod, který důstojník přináší Jeho Veličenstvu. Pizarro dal přednost podvodu před volbou bojovat se ctí a odvahou. Mí odvážní a hrdí rodiče říkali: „je lepší ztratit muže než dobré jméno“.
Smrtící jed dal vítězství guvernérovi, neslavné vítězství, které nikdy předtím neměl žádný jiný dobyvatel na světě. Chamtivost pro všechno zlato světa, vojevůdce nemůže nikdy ztratit zdravý rozum, aby udělal to, co udělal, obrovsky urazil poraženého krále. I když pohan, byl to urozený král a měl svá práva. Víte, že krále Atahualpu umístili do uzavřené kobky, kde jej hlídali neustále čtyři muži bez jakékoliv svobody, i přesto, že řekl, že je ochoten navštívit a vzdát hold Jeho Veličenstvu? Možná se Pizarro obával, že by pravda vyšla najevo. Toto bohaté království musí být součástí jeho panství, Vaše Veličenstvo, nikoliv Dona Francisca Pizarra a jeho pokladníka Alonsa De Riquelme. Nehledě na to, že vězeň dodržel slovo, aby získal svobodu, byl obžalován za zradu a vzpurnost. Aniž by udělal nějakou škodu, Atahualpa zemřel dne 26. července tohoto roku. Tento skutek způsobil pobouření a zmatek, neboť mnozí nesouhlasili s popravou, dokonce i bratři a přátelé Dona Francisca Pizarra. Nicméně zemřel, za spoluúčasti mnichů dominikánů. Jeho Veličenstvo samo posoudí závažnost skutečností.
Vím, že Francisco Pizarro prostřednictvím svého sekretáře označil za lež vše, co se stalo v této zemi. Rozhodnutí k odstranění Inky podpořilo to, že řekli, že vězeň spřádal proti nám útok jeho obrovské armády, která měla přijít z Cusca. Pravda ovšem je, že jsme nikde nezahlédli ani velkou armádu, ani žádnou menší jednotku. Vězeň byl dobře střežen ve dne i v noci, a nečíhalo na nás žádné nebezpečí. Myslím, že neexistuje žádná možnost pokládat španělské zločiny za čestné. Moji prarodiče mě naučili, že bez poctivých pravidel a za využití zrady, nebylo nikdy dosaženo slavných vítězství. Byl jsem poslušný a věrný společník kapitána. Bojoval jsem po jeho boku v průběhu dobývání těchto území: z Tumbes až do Tangarará, San Miguel, Motupe až do Sana. Namáhavý boj trval sedm měsíců. Přijeli jsme do provincie Cajamarca. Naše armáda se skládala ze 177 mužů s oštěpy, píkami a meči. Z toho bylo 67 vojáků na koních, 110 pěšáků, 3 mušketýři a 27 střelců z kuší. Byla sobota 15. listopadu 1532. Inka si užíval horkých pramenů, asi 2 míle od Cajamarcy. Kapitán, když viděl množství indiánů, upozornil své dělostřelce se dvěma děly 8-10 stop dlouhých.
S napětím jsme čekali na nepřítele. Byl jsem velmi blízko Pizarra. Atahualpova armáda měla více jak 10 tisíc indiánů. Všichni vyzbrojeni praky, palcáty, oštěpy, štíty a dalším vybavením. Ačkoliv měl Atahualpa mnohem více indiánů, bitva nezačala díky lsti. Otrava fungovala. Někteří hodnostáři padli ihned mrtví, jiní se svíjeli v utrpení a bolestech. Nejbližší poradci prvního Inky padli jako po zásahu bleskem, byli jednoduše vyřazeni. Atahualpa si myslel, že se jedná o boží trest, který zákeřně porazil jeho generály. Bez velení a rozkazů inčtí vojáci nezaútočili. Přišel však rozkaz od kapitána Pizarra. Nařídil svým lidem, aby zajali Inku tak, že mu dali nože a dýky ke krku a hrudi. Kapitán a mnich Valverde mu přikázali, aby rozkázal svým vojákům, aby okamžitě opustili náměstí. Inka ve strachu ze smrti křičel, aby utíkali. Nastala panika a mnoho indiánů, když viděli co se stalo, začali utíkat a jeden přes druhého padali. Vyděšení indiáni věřili, že se dějí nadpřirozené události. V krátké chvíli jsme zranili a zabili mnoho indiánů. Všechno to bylo velmi dobře naplánované. Vězte, Vaše Veličenstvo, že inkové nechápali, co se stalo jejich generálům v Cajamarce, a dosud to nevědí. Stále věří, že to byl trest Boží a obrací oči k nebesům. Předpokládají, že to byla pomsta některého z bohů potrestat Inku a jeho lid (…) Domorodci neznali jiný jed, než ten, který používali k namáčení svých otrávených šípů. Pod náporem našich zbraní, mušket, kopí a mečů, a zejména momentem překvapení, jsme zabili na tři tisíce mužů. Podvod je nečestný! Neexistuje žádná možnost jak pokládat španělské zločiny za čestné.

Zajetí krále InkůTakto byla vyhrána bitva v Cajamarce. Mnich Vicente Valverde učinil následující modlitbu: „Díky Bohu za všechno dobrodiní, které jsi nám prokázal, děkuji zejména Prozřetelnosti a ještě více Auripigmentu (nerost způsobující prudkou otravu)“. Musím se přiznat Vaše Veličenstvo, že jsem zabil mnoho indiánů. Nebránili se se ctí, jak se sluší na vojáky, protože utíkali. Já jsem vyhrál svoji čest, zlato a ženy. Dosud jsem mlčel a bezohledně oslavoval falešné vítězství. Ale pak jsem si uvědomil, že kapitán a mniši byli arogantní, špatní a zlí. Jejich pochybení se zapsalo do historie království Peru krví a panikou, a smrtí nešťastného krále Atahualpy, aniž by cokoliv způsobil.
Nespokojili se s tolika krádežemi, škodami, pleněním tolika zlata a stříbra a drahých předmětů obrovské hodnoty, ani se smrtí tisíců mužů ve jménu Jeho Veličenstva a Pána Boha. Způsobili tolik tyranie, že by to Jeho Veličenstvo urazilo (…). Jako služebník Jeho Veličenstva, bez vášně, s touhou po spravedlnosti, posílám Vám tento dopis, abyste poznal pravdu. Jsem si jist, že je v zájmu guvernéra, psát lži, všechny vzdálené pravdě. Také jsem přesvědčen, že nebude žádné vyšetřování, takže guvernér, jeho stráže a věrní následovníci si budou dál dělat, co chtějí. Věrní Pizarrovi jsou: jeho pokladník Alonso de Riquelme, mnich Vicente Valverde, kapitáni Hernando Soto a Sebastián de Belalcázar, jeho nevlastní bratři ze strany otce: Juan Gonzalo a Hernando a jeho nevlastního bratr ze strany matky Francisco Martin de Alcántara.
Zde jsme všichni ostatní hlídáni a vyšetřováni, zejména nám je zakázáno vynášet zprávy a věci mimo zájem kapitána. Jako přímý svědek mám mnoho dalších informací pro Vaše Veličenstvo, které by měly být v předmětu Vašeho zájmu. Například, čím více zlata a bohatství objevujeme, a každý den se něco najde, Don Francisco Pizarro ho zabere pro sebe a tajně se rozdělí se svými bratry a přívržence. Také jsme se dozvěděli, že měl hodně zlata ukrytého tak, aby o něm nikdo nevěděl. Měl byste vědět Vaše Veličenstvo, králi těchto nových provincií, Nejvyšší Pane nás všech, že jsme dobyli toto území s čistým srdcem pod hlavičkou Leonu a Kastilie. Pětinu, kterou dostáváte, není skutečná pětina, na kterou máte nárok.
Pokud Vám říkám lež, zatraťte mne a přikažte, ať mi setnou hlavu. Udělám maximum pro to, aby se tento dopis dostal k Vašim rukám i přesto, že kapitán nám vyhrožuje exemplárním trestem, pokud budeme informovat o tom jedu a dalším jejich protiprávním jednání. Modlím se k Bohu, Našemu Pánu, že vše dobře dopadne. Takže, vzhledem k mému opačnému postoji, a protože nesouhlasím s tím, co vidím a co jsem viděl, Francesco Pizarro má důvod mě nenávidět a obávám se, že mě zabijí. Kapitán býval mým přítelem, teď mě vytýká, že jsem vzbouřenec. Podezřívá všechny. Zabil mnicha Juana de Yapese za porušení přísahy o zachování jejich tajemství. Neodpustil mu ani po jeho prosbách a „odměnil“ ho životem věčným. To je vše, o čem Vás až dosud mohu informovat, Veličenstvo. Věřte mi, nemám v sobě zášť ani závist, jen věřím, že vykonáte spravedlnost mezi svými poddanými a exemplárně potrestáte ty, kteří páchají zvěrstva a zločiny. Náš pán, kostel nejsvětější (…) Spravujte pečlivě své království, tak jak to Vaše Veličenstvo vyžaduje.

Cajamarca 5. srpna 1533. Jeho pokorný služebník Don Francisco de Chaves.

Polemika nad pravostí dopisu je až dosud otevřena, ale na tomto příkladu lze vidět, že musíme ujít ještě dlouhou cestu k pochopení celé historie. Využívám této příležitosti a mohu doporučit knihu, kterou napsal etno-historik Matthew Restall s názvem „Sedm mýtů Španělského dobývání“ a nebo práci uruguayského spisovatele Eduardo Galeano „Otevřené žíly Latinské Ameriky“. Bohužel v České republice, pokud je mi známo, nejsou k dostání.

A nebo můžete přijít na moji přednášku a dozvíte se o této tragické historii víc.

Laura Laurencich-Minelli, Ph.D., doktorka antropologie na univerzitě v Bologni, hlavní profesorka starověkých civilizací a ředitelka Corpus Precolombioanum Italico, tj. ředitelka institutu který se stará o staré americké dokumenty, které jsou součástí Italské sbírky. Odkaz na její profil na LinkedIn.

Teodor Hampe Martínez – doktor v oboru historie z Complutense University v Madridu (1986); Řádný profesor na Papežské katolické univerzitě v Peru a Národní univerzitě San Marcos. Je členem historického centra Military Peru, institutu Ricardo Palma a peruánské společnosti klasických studií. Je autorem a editorem tuctu knih a více než sta článků v odborných časopisech v Americe a Evropě. Zemřel 7. února 2016. Online

K tématu dopisu se časem ještě vrátím.

Zdroje:

[1] Laura Laurencich-Minelli: La conquista del Perú con el veneno? La inquietante denuncia del conquistador Francisco de Chaves a su Majestad el Rey (Cajamarca 5 de agosto 1533). Online

Lo que nunca se habló del encuentro en Cajamarca entre Francisco Pizarro y Atawallpa. La Rotativa. Online

Přečti si také:  Na Machu Picchu se zpřísňují opatření pro vstup do citadely

2 komentáře: „Ztracené tajemství o setkání Atahualpy a Francisca Pizarra

  • 8.2.2017 (18:27)
    Permalink

    No, to je hrůůza hrůzná, hroznější být nemůže. Pěkný výkon Tome,pěkný. Jen tak dále.

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*