Americký Tutanchamon a zlaté poklady ukryté v písku

S cestovatelem Tomášem Stěhulem se vydáme na dobrodružnou cestu po méně známých záhadách Jižní Ameriky a budeme si povídat o zlatém pokladu, který se španělským dobyvatelům ani vykradačům hrobů naštěstí nepodařilo ukořistit.

Největším problémem Jižní Ameriky jsou vykradači hrobů a velká kriminalita.“

Tomáši, v posledních letech se intenzívně zajímáte o záhady Peru a Jižní Ameriky. V čem jste našel inspiraci?

Ještě v době mých studií jsem toužil cestovat, ale konkrétně o Peru jsem se popravdě nikdy příliš nezajímal. Život mě ale nasměroval jinak… Jednoho dne jsem na internetu objevil nabídku pracovního pobytu ve Španělsku a rozhodl se ji přijmout, i když jsem španělsky neuměl ani slovo. Trvalo mi půl roku, než jsem se s místními dokázal alespoň trochu domluvit. Po nějaké době jsem tam poznal svou budoucí ženu, Peruánku. A když mi skončil pracovní kontrakt, rozhodli jsme se, že spolu pojedeme za její rodinou.

Zamiloval jste se do Peru na první pohled?

Vůbec ne, musel jsem mu nejprve přijít na chuť. Nebyl jsem nadšencem v pravém slova smyslu. Peru je totiž velmi specifické a oproti Evropě v mnoha ohledech zcela odlišné.

V čem?

Především mentalitou lidí. Pokud bych měl hovořit o základních lidských hodnotách, nemohl jsem si nevšimnout, že například cena života je v Peru úplně jiná, než jak ji vnímáme my, Evropané. Je tam ve městech velká kriminalita a bezpečnost rozhodně není samozřejmostí. Neplatí tady zákony, na jaké jsme zvyklí a to, co my tady považujeme za naprostou samozřejmost, je v Peru utopií. Turista tento fakt pocítit nemusí, ale když hovoříte s místními, žijete s nimi pod jednou střechou a zažíváte obyčejné chvíle jejich životů, začnete realitu odlišné kultury pociťovat tvrdě.

Přesto se vám ale Peru časem zadřelo pod kůži. Proč?

S manželkou jsme v zemi jejích předků byli dosud pětkrát. Navštěvovali jsme památky a jezdili i do turisticky méně známých míst, které byly i pro mou ženu velkou novinkou. Sice nás oba uchvátily, ale prvotní impuls k tomu, abych se o tamější archeologii, původní kultury i záhady celé Jižní Ameriky zajímal víc, přišel od mého kamaráda. Inspiroval mě k tomu, abych je začal více studovat, pokusil se o nich něco napsat a využil osobní fotoarchiv, který mám k dispozici. Čím více podrobnějších informací jsem získával, tím více jsem se do tamější historie zamilovával. Chtěl bych vašim čtenářům prostřednictvím dalších článků v Záhadách života přiblížit, že Jižní Amerika není ani zdaleka jen Machu Picchu. Záhadu můžete najít téměř na každém kroku.

Povídejte…

Třeba tohle (Tomáš ukazuje na foto č. 1) je největší pyramida Jižní Ameriky postavená jen z hliněných cihel. Lze ji vidět na vlastní oči v severním Peru, asi deset kilometrů od Trujilla. Jmenuje se Pyramida Slunce (Huaca del Sol). Postavila ji močická kultura, jež žila v Peru ještě před Inky, někdy od začátku našeho letopočtu do 700 n. l. Hned vedle je podobně velká Pyramida Měsíce, která je narozdíl od té první přístupná veřejnosti.

Foto č. 1 – pyramida Slunce.

O této kultuře jsem přiznám se, nikdy neslyšela.

Nejste sama. Ve zkratce mohu říci, že to byli nejen zruční umělci a schopní zemědělci, ale také vynikající bojovníci, kteří často uklidňovali své nelítostné bohy lidskými obětinami. Rád vám o jejich pozoruhodném životě někdy v budoucnu napíšu podrobný článek. Zaujalo mě, že si ještě do konce 18. století sami Peruánci mysleli, že jejich jediní předci byli Inkové a spojovali s nimi veškeré archeologické nálezy. Jenže se nemohli mýlit víc. Teprve až díky poznatkům peruánského archeologa Julia C. Tella (1880 – 1947), který se mimo jiné zasloužil o výzkum kolébky andské civilizace, tzv. Chavínské kultury, se tento omyl začal postupně vyvracet.

Přestože toho už o Incích, Močicích, Chavínu, a dalších prastarých peruánských kulturách víme díky vykopávkám poměrně hodně, o těch menších, například o civilizaci Vicús, která byla zčásti vyloupena, nevíme skoro nic. Jaká byla jejich architektura nebo zvyky? Ví se, že kultura Vicús začala působit v Peru přibližně 200 let př. n.l. a pravděpodobně postupně splynula s Močiky. Zůstaly nám po nich tisíce prázdných děr od vykradačů hrobů a zatím dvě neporušené pyramidy, které se sice archeologům podařilo ochránit a zakonzervovat, ale v současné době je nikdo nezkoumá. Mimochodem, jen v severním Peru je známá existence minimálně dvou set pyramid, jež by stály za bližší výzkum, ale nejsou na něj prostředky. A nemáme ani nejmenší tušení, kolik jich zůstává pod nánosy písku stále skryto. Můžeme bez výčitek svědomí říci, že peruánská archeologie stále zůstává v některých oblastech velkou neznámou a podle jejich vlastních odhadů může trvat dalších tisíc let, než se budou stávající práce blížit k závěru.

Chybí prostředky, nebo vůle?

Řekl bych, že obojí. Ale je to velká škoda, z mnoha důvodů. Peru je hodně zvláštní v tom, (a teď to malinko přeženu), že má téměř na každém kilometru čtverečním nějakou historickou památku. Vše, co tady kdysi bylo, zůstalo v původní podobě na věky věků zakonzervováno pod nánosy písku. Největším problémem jsou huaqueros, vykradači hrobů, kteří si s vykopávkami pochopitelně nedělají takovou námahu, jako precizní archeologové. Dá se o nich říci, že jsou to takoví amatérští archeologové, kteří si jdou za svým cílem s krumpáčem a lopatou. Bohužel pro nás, všechny cenné artefakty, které najdou, včetně mumií, pak prodávají na černém trhu a svět už se o nich nikdy nic nedozví. Je to obrovské neštěstí, protože nám historie navždy mizí přímo před očima.

Jak je možné, že huaqueros nikdo nezastaví?

Některá naleziště hlídaná jsou, ale většina zůstává stále volně dostupná a tento fakt samozřejmě přitahuje pozornost profesionálních vykradačů, kteří všechny nalezené artefakty proměňují na rychlé peníze, aniž by se zajímali o cokoliv jiného. Je to obrovský problém a nemáme ani tušení, jaké – dosud nevídané – historické poklady navždy skončily v soukromých sbírkách. Připomeňme si například zlatý poklad Pána ze Sipánu, dodnes největší archeologický nález Jižní Ameriky, jenž mohl v roce 1987 skončit stejně. Jen náhodou neobjevili toto rozsáhlé naleziště během svých ničivých nájezdů španělští dobyvatelé a jen šťastným řízením osudu jej archeologové vytrhli přímo ze spárů vykradačů hrobek. Ti už totiž byli se svými krumpáči jen dvacet centimetrů od vstupu do hrobky. Pokud by Sipán vyplundrovali, stejně jako mnoho dalších vzácných nalezišť, nikdy bychom se o něm nedozvěděli. Peru často na mnoha místech vypadá jako měsíční krajina plná kráterů po bombách. Každá z těchto děr představuje jednu vypleněnou hrobku, bílé místo v naší historii, které už nikdy nebude doplněno. Vykradači hrobů odnášejí část archeologického dědictví Peru a i když se s tím bojuje, nikdo tomu v tuto chvíli nedokáže zcela zabránit.

To je hodně smutné a nám nezbývá než doufat, že se to změní. Povíte mi něco více o zachráněných ostatcích Pána ze Sipánu?

Jednalo se o neporušený hrob močického vládce, který zemřel někdy ve 3. století našeho letopočtu v severním Peru. Někdy se mu říká »Americký Tutanchamon«, protože v množství nalezených pohřebních předmětů se egyptskému vládci velmi podobal. Název místa Sipán je známé ze starých koloniálních dokumentů, jeho původ pochází z vyhynulého močického jazyka a jeho význam podle archeologů může odkazovat na lunární kult. Sipán patří k nejrozsáhlejším a nejreprezentativnějším památkám Močiků. Jeho pyramida zvaná Huaca Rajada se ukázala být dosud nejbohatším pohřebištěm celé Ameriky. V nedalekých kopcích byly nalezeny rozsáhlé oblasti určené k bydlení, jsou tam další budovy a pozůstatky opevnění, jež zdůrazňují jeho strategický význam. Pokud si vzpomínám, tak oblast zahrnuje více než dvacet pyramidových struktur.

Jaké poklady zde byly nalezeny?

Hrobka Pána ze Sipánu, jak byl panovník pojmenován, byla bohatě zdobena keramikou, textilem a šperky vyřezávanými z mědi, zlata, stříbra a drahých kamenů. Samotný vladař byl pohřben uvnitř dřevěné rakve se všemi šperky a atributy, které používal během své vlády: korunou, chrastítkem a zlatými náhrdelníky, stříbrným žezlem, pozlacenými měděnými symboly moci, náprsenkou z tyrkysových mořských mušlí, nosními kroužky a náušnicemi vykládanými drahými kameny. Díky testům DNA a archeologickým výzkumům provedených peruánskými vědci bylo zjištěno, že bojovník byl 1,67 metrů vysoký a zemřel ve věku 40 let. Bylo možné znovu vytvořit rysy obličeje, barvu pleti, oči a vlasy. Kolem něj bylo nalezeno osm těl rodiny a služebnictva. Tito lidé byli podle dobových zvyklostí usmrceni a pohřbeni se svým vládcem, aby jej doprovázeli na cestě do posmrtného života. Spolu s ním byla pohřbena jeho žena, dvě konkubíny, syn jedné z nich, velitel armády a jeho zástupce, voják, který střežil hrob a který měl amputované nohy, aby nemohl uniknout a plnil své poslání až do konce! Je zajímavé, že zde byl ještě další sluha, sedící ve výklenku, jakési pozorovatelně nad ostatními hroby, pro případ, kdyby musel celou skupinu před něčím varovat při jejich kolektivní cestě do věčnosti… Vedle této hlavní hrobky byly objeveny další dvě, které odpovídají knězi a takzvanému »starému pánovi ze Sipánu«.

Jak se archeologům podařilo Pána ze Sipánu před zloději uchránit?

V Peru se naštěstí ne vždy podaří nálezy větších rozměrů úplně utajit. Část zlata tak skončila v rukou policie, která začala naleziště v Sipánu chránit silou. Bohužel, síla zákona nemá v Peru tak tvrdou a údernou pěst, jako v Evropě a vykradači hrobů si to samozřejmě nenechali líbit. Jak se ozbrojené gangy dozvěděly o zlatu a dalších vzácnostech, byly jako vosy. Celou oblast bylo třeba hlídat se zbraněmi v ruce ve dne i v noci, dokud se situace nestabilizovala. Pokud vím, bylo to tam docela ostré. Odborníci uvádějí, že se v neporušené hrobce našlo více než 600 předmětů nepředstavitelné hodnoty.

Nalezený hrob pána ze Sipánu.

Je tedy v dnešní době, pokud bych se vydala do Peru, někde možné vidět artefakty z vykopávek, o kterých teď mluvíme, na vlastní oči?

Určitě ano, k Pánu ze Sipánu existuje na pobřeží ve městě Chiclayo třípodlažní muzeum zlata, jež současně funguje jako bezpečnostní trezor. Uvnitř není možné fotit. Pokud se tam někdy vydáte, budete si moci zblízka prohlédnout pozůstatky močické kultury a spatříte všechny prastaré artefakty, které se archeologům podařilo zachránit a zrenovovat do původní podoby. Je to úžasný zážitek. Další muzeum je přímo v místě naleziště v Sipánu. Jeho výstavbu sponzorovali Italové, a tak si představte, že přijedete do místa, kde vůbec nic není, kde lidé žijí ve svých malých skromných hliněných domečcích a přímo v jejich sousedství najdete nádherné klimatizované moderní muzeum. Turisté sem příliš nejezdí, protože severní Peru není v porovnání s jihem pro turisty tolik atraktivní. Byli jsme tam sami.

Je tam i zvýšená kriminalita?

Bezpochyby. Když jsem byl na jihu na Machu Picchu a v Cuzcu, bylo znát, že stát investuje nemalé peníze pro to, aby se zde turisté cítili relativně v bezpečí. Severní Peru je mnohem divočejší…

Jak je možné, že jste se tam nebál jet? Bylo to proto, že jste měl vedle sebe svou ženu, která zná místní poměry?

Popravdě se my Češi obvykle nebojíme nikde, protože strach z kriminality zkrátka nemáme ve své povaze. Nejsme doma zvyklí čelit téměř žádnému nebezpečí, a tak si ho ani v zahraničí moc nepřipouštíme a riskujeme daleko víc, než jiní. Často nás ani nenapadne, že bychom měli být mnohem opatrnější, a že to, co platí u nás, jinde nefunguje. Peruánci oproti nám žijí už od malička v neustálém napětí a přijímají určitou formu rizika. Uvedu příklad: šel jsem se projít po městě. Prohlédl jsem si zdejší krásné vily a byla to nádherná procházka, cenná hlavně proto, že jsem skoro nikoho nepotkal. Pro nás Čechy, kteří rádi chodíme, je to relax. Moji příbuzní ale moje nadšení nesdíleli a kárali mě slovy: „Víš, co se ti mohlo stát? Taky mohlo přijet auto, do kterýho by tě naložili a odvezli kdoví kam. Pak mohli žádat výkupné, nebo tě okrást. Děje se to tady často!“

Co vás na Peru nejvíc šokovalo?

Holý fakt, že se tady člověk často nedovolá svého teoretického práva. Špatně jsem se smiřoval s tím, že jsou všichni okolo mě v neustálém stresu z toho, že se něco stane a co hůř, že už jim to ani nepřipadá divné. Stejně jako my vnímáme Českou republiku za naprosto bezpečnou už automaticky, oni jsou automaticky zvyklí žít v nebezpečí.

Máte nějakou důležitou radu pro turisty?

Určitě bych jim doporučil vyhýbat se osamělým místům, vybírat si místní dopravu pečlivě a nemít třeba hodinky ani drahé oblečení. Pokud už musíte, mějte s sebou jen nějaký levný mobil, který nebude přitahovat ničí pozornost a foťák mějte při cestování dobře schovaný v baťohu. Pokud vás ale přepadnou někde po cestě při noční jízdě autobusem (a to se stává), dejte jim všechno, co budou chtít, protože váš život pro ně nemá žádnou cenu. Opravdu nechci čtenáře nijak děsit, vždycky je to o štěstí, ale je třeba počítat úplně se vším a zůstávat obezřetní a nenápadní. Není divu, že v Peru budete potkávát i »chudé« baťůžkáře, protože oni moc dobře ví, co dělají. Vypadají, že nemají ani na jídlo a to je správné. Těchto lidí si podle mých zkušeností nikdo moc nevšímá.

S jakými záhadami, které vám doslova vzaly dech, jste se v Jižní Americe setkal?

Bylo jich nesčetně. Ale pokud bych měl vybrat svého favorita, určitě by to bylo Cuzco. Kdysi bylo centrem Incké říše, a podle mě je dodnes hlavním městem Peru, i když oficiálně za něj celý svět považuje Limu. A co mě dostalo? Bezpochyby Chrám Slunce, Coricancha, který dnes slouží jako dominikánský klášter Santo Domingo. Pozoruhodné je, že se dodnes zachovala část původní incké zdi, která přežila nesčetně zemětřesení, zatímco všechny moderní stavby popadaly, včetně okolních zdí kláštěra. Kdyby incký Chrám Slunce nezničili dominikáni, aby na jeho místě postavili svůj svatostánek, mohli bychom jej obdivovat v celé své kráse. Vnitřní prostory, které stavěli ještě Inkové, zůstaly zachovány téměř v původní podobě. Změnilo se jen to, že kolem těchto zdí, které přetrvaly věky, lidé odlišné víry vybudovali klášter.

Tady si můžete prohlédnout (foto č. 2), jak Chrám Slunce podle rekonstrukce vypadal v době, kdy jej poprvé navštívili (a posléze vydrancovali) Španělé. Bylo to nejposvátnější kultovní místo Inků, stěny chrámu Slunce byly kompletně obložené zlatem. Jednou z velkých záhad zůstává, kam se z Chrámu Slunce ztratily nejvzácnější předměty, které v něm při příjezdu Španělů zřejmě opravdu byly. Ztratil se z něj například gigantický obelisk ze zlata, zvaný Punchaoo, v podobě Slunce a nebo se dodnes postrádá zlatý řetěz Muru Urco – ten měl podle očitých svědků té doby obepínat celé náměstí Cuzca! Španělé našli mnoho jiných – menších – zlatých sluncí v jiných chrámech, ale to nejposvátnější se jim ukořistit nepodařilo. Prý ho odnesl poslední inkův generál Quisquis. Ale že se i přesto Španělé museli koupat ve zlatě, není pochyb. Podívejte se na rozsáhlou zatravněnou plochu v Cuzcu, která se dá vidět z Chrámu Slunce – Coricanchi.

Foto č. 2 – model chrámu Coricancha

Co je na ní zvláštního?

Celá tato posvátná zahrada Inků byla podle odborníků kdysi kompletně ze zlata. Byly zde zlaté stromy, sochy zvířat i lidí – a všeho, co si jen dokážete představit – v nádherném a detailním zpracování. To vše zmizelo ve Španělsku a možná bylo roztaveno do zlatých cihel, které má dnes někdo v trezoru. Byl to obrovský zločin, ale naštěstí alespoň pečlivě zdokumentován španělskými kronikáři. To je jediná výhoda v celé tragédii, která se nejen ke Cuzcu, ale celé incké říši váže.

Kronikáři zaznamenali i další zajímavosti. Například, že se během pouhých 15 let stala z nádherného zlatého města plného voňavých zahrad a čistých potůčků špinavá žumpa. Španělé město vydrancovali, ale jejich lup nebyl zdaleka takový, jaký chtěli. Inkové stihli své největší cennosti a jim nejmilejší svaté relikvie odvézt a někam ukrýt. Možná tak důmyslně, že je neobjeví ani dnešní vykradači hrobů. Ale kdo ví.

Neumím si ani představit, kolik práce museli Inkové obětovat, aby takovou zlatou zahradu vytvořili. A dnes je tam »jen« tráva.

Ještě před několika lety zde stály staré domy, ale Peruánci je nechali srovnat se zemí. Nikdo tam nesmí kopat, protože se jedná o přísně chráněnou zónu, o stále živé archeologické naleziště, zcela jistě plné pokladů, které stále čekají na své objevení. V půdě byly v minulosti nalezeny zlaté figurky (foto č. 3) a další zlaté předměty nesmírné hodnoty.

Foto č. 3 – nalezené předměty v inckých zahradách v Cuzcu

Dalším velkým mystériem jsou kamenné zdi incké pevnosti Sacsayhuamán.

Ano. Podívejte se pozorně na tuto fotografii (foto č. 4). Jak je možné, že dávní stavitelé dokázali tak velké kameny – jen já mám metr osmdesát – tak šikovně naskládat, aby z nich udělali neprostupnou a do sebe přesně zapadající zeď? Každý z těchto kamenů navíc sahá ještě několik metrů pod zem. Jak to udělali? Je to záhada, nad níž se pozastavuje snad každý, kdo toto dílo spatřil na vlastní oči. Včetně odborníků. Mé vysvětlení, a v tom se shoduji i s několika legendami, je, že staří Inkové znali nějakou tajnou techniku, která jim umožňovala kámen změkčit a posléze napasovat tam, kam potřebovali. Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že nelze naplánovat, aby jeden tak obrovský kámen přesně zapadl do druhého v tak velkém rozsahu a na celé třecí ploše nad zemí i pod zemí. Tak pevně, že přelstí i přírodu. Když celé Cuzco začalo padat vlivem zemětřesení, všechny okolní stavby padly, ale incké zůstaly. Inkové rozhodně věděli moc dobře, proč a hlavně jak je postavit, a my jejich rozsáhlých znalostí ani vzdáleně nedosahujeme.

Foto č. 4 – Sacsayhuamán

V Chrámu Slunce mě také fascinovala incká okénka (foto č. 5). Kamenné stěny jsou hladké a perfektně seříznuté a není pochyb, že je to precizní ruční práce, kterou naše civilizace v kamenictví dosud nepřekonala. Byli to úžasní stavitelé a jejich geniální schopnosti jsou pro mě – a nejen pro mě – dodnes záhadou. Nebo se podívejte na dvanáctiúhlový kámen (foto č. 6), který je sice komerčně nejznámější, ale existují i jiné zajímavější. V Chrámu Slunce jsou i další kameny, které mají daleko více úhlů. Když v Coricanche dominikáni větší část inckých zdí rozbourali, zjistili, že kameny mají stejně propracované úhly i uvnitř stavby. Všechny na sebe nádherně navazují i v místech, které pozorovatel nevidí. Je to neuvěřitelné a není divu, že stavba dodnes odolává každému zemětřesení i všem přírodním překážkám. Bohužel ne těm lidským.

Četla jsem, že Cuzco mělo mít kdysi – při pohledu z nebe – tvar jaguára. Je to pravda?

Ano, jako u většiny andských civilizací i pro Inky byl jaguár posvátné zvíře. Hlavu zvířete, na kterého se dívali z nebe bohové, tvořila pevnost Sacsayhuamán. Některé čtvrti Cuzca tvořily tělo, nohy, ocas a byly rozděleny na části pro šlechtu a obyčejný lid. Geniální, že? Jenže otázkou zůstává, jestli těmi záhadnými a dokonalými staviteli byli ve všech případech opravdu Inkové. Možná jen osídlili původní domov nějaké jiné civilizace, která zde byla před nimi.

Co vás na tuto myšlenku přivedlo?

Ať už navštívíte hlavní incké město Cuzco a nebo Ollantaytambo, tedy jedinou pevnost, kde se Inkové ubránili invazi Španělů a vyhráli, nebo Machu Picchu, dojde vám, že se jedná o úplně jiné architektonické styly. Stavebně nejdokonalejší je bezesporu Chrám Slunce Coricancha v Cuzcu. Kameny jsou tak precizně vytvarované, že nad nimi zůstává rozum stát a není divu, že mnozí záhadologové věří, že je snad ani nevytvořil člověk. Pak přijedete na Machu Picchu a chce se vám říci, že ho Inkové v porovnání s Coricanchou pěkně odflákli. Můj dojem byl, jako by incká civilizace postupně degenerovala. Jako by postupně zapomínala…

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Americký Tutanchamon a zlaté poklady ukryté v písku. Záhady života, 11/2017. Str. 06-11. ISSN: 1804-9265

Přečtěte si také:  Syn drogového krále: Pablo Escobar pracoval pro CIA

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.