Co zbylo z “nacistických základen” v Antarktidě?

Během druhé světové války se rozšířily pověsti o podivných projektech, které údajně měli nacisté Třetí říše. Jeden takový příběh, jenž se stal později legendou, vypráví o tom, že existovala tajná nacistická základna kdesi v daleké Antarktidě. Ovšem skutečnost byla daleko prozaičtější, a mnohem méně fantastická.

Pro fanoušky konspiračních teorií a neonacisty je věc poměrně jasná: antarktická základna měla být posledním útočištěm nacistických pohlavárů, jejichž přísně tajný plán prý počítal s přesunem nacistických elit z hořícího Berlína v posledních dnech Třetí říše.

„V obrovské dutině byla podzemní jezera … nacisté postavili obrovskou základnu v
jeskyních, dokonce postavili doky pro ponorky … a hangáry pro podivná letadla … Energie, kterou používají, byla sopečná, dávala teplo pro výrobu páry a pomohla vyrábět elektřinu. Byli jsme ohromeni počtem pracovníků, hemžící se kolem jako mravenci …“

Takto popsal utajenou základnu nacistů spisovatel James Robert ve své knize “Britská tajná válka v Antarktidě.” V ní se autor odvolává na „posledního přeživšího z útoku na základnu britského komanda,“ který napsal, že se nacházela v obrovské podzemní jeskyni. Na internetu, i v některých dalších publikacích, se lze dočíst o tom, že nacisté zbudovali tajnou základnu kdesi v Antarktidě, kde je zakonzervována údajně až dosud. Kromě toho se píše o městě “Neue Berlin” a nebo dokonce i to, že Adolf Hitler se ukrýval v Antarktidě, kde se připravoval na své konečné vítězství, aby zde nakonec v roce 1971 zemřel.

Také Martin Bormann, Hitlerův soukromý sekretář a další chybějící článek berlínského apokalyptického finále, měl být samozřejmě přítomen v úkrytu, který nejčastěji vystihovaly široce rozvětvené tunelové systémy, chráněné věčným ledem. Kde je pravda, a co stojí za tímto příběhem ve skutečnosti?


Již v 50. letech se mezi některými německými nacionalistickými kruhy začaly šířit pověsti, že poválečné létající talíře byly ve skutečnosti německé zbraně, jež byly ve vývoji dále, než se soudilo, a stihly být otestovány ještě během existence Třetí říše. V době německé kapitulace v květnu 1945 pak tyto technologie byly údajně včas odvezeny do bezpečí, a to do oblasti Arktidy, Jižní Ameriky a Antarktidy. Množství pozorování neidentifikovatelných objektů tak bylo přičítáno skryté nacistické přítomnosti ve vzdálených a nepřístupných oblastech světa.

Mýtus o poslední pevnosti Adolfa Hitlera

Na počátku této legendy stál jistý Wilhelm Landig, který během války dosáhl hodnosti oberscharführera SS. Osobně se nikdy nesmířil s porážkou, a tak pokračoval v propagandě Třetí říše ve svých fantastických románech. V díle nazvaném „Idoly proti Thule“, vydaném v roce 1971, hlavní hrdinové knihy – dva piloti Luftwaffe, dostali tajný úkol.

Na samém konci války, když už porážka Německa byla nevyhnutelná, byli posláni na vysoce utajenou základnu, pojmenovanou „Stanice 103“ v arktické Kanadě. Oba piloti cestovali prototypem moderního letounu „V7“ – kruhovém letadle s vertikálním vzletem, skleněnou kupolí, poháněným turbínovým motorem.

Jejich úkolem bylo, aby diskolet „V7“, ani jeho plány, nikdy nepadly do rukou Rusů nebo Američanů. Postavy Landigova románu se vypořádaly se zadaným úkolem úspěšně, ale díky mnoha okolnostem nakonec oba upadly do anglického zajetí.

Této románové myšlenky se chopil neonacistický mozek Ernsta
Zündela, a začal ji vydávat za skutečnost.[1]

Ernst
Zündel

Aby Zündelův plagiát nebyl na první pohled zřejmý, přenesl německou „kolonii“ z Arktidy do Antarktidy, čímž legendu propojil se skutečnou německou expedicí z roku 1938, která pro nacistické Německo v Antarktidě “zabrala” teritorium „Nové Švábsko“ (Neuschwabenland – nyní se tento kraj nazývá „Země královny Maud“, a patří do norského sektoru).

Přečtěte si také:  Mayskou civilizaci zahubilo sucho

Během poválečných let se verze příběhu o utajené základně zdokonalovaly, a po celá desetiletí žily svým vlastním životem. Dvě věci byly však vždy uváděny jako důkaz na podporu verze o tajné bázi. První je, že nacistické Německo provedlo expedici do Antarktidy v letech 1938-39, čemuž se budeme věnovat dále. Druhý důkaz (postavený na hliněných nohách) je citát Karla Dönitze. V roce 1943 údajně řekl: „Německá podmořská flotila je hrdá, že vytvořila pro Vůdce na druhém konci světa Shangri-La na zemi, nedobytnou pevnost.“ Nespecifikoval, o jaký druh světa jde, je ale spíše pravděpodobné, že hovořil o Jižní Americe, kde “hnědé” diktátorské režimy zcela otevřeně podporovaly nacistické Německo. Ledová Antarktida by jen stěží mohla být nazývána „rájem“. Jestli Dönitz udělal takové prohlášení, nebo ne, zůstává ovšem nejasné. V poválečných pamětech admirál neudělal jediný náznak o nějaké „pevnosti.“ Byl vázán mlčením nebo se jednalo o výmysl?

Colin Summerhayes

Legendy se před časem ujal britský námořní geolog a oceánograf Colin Summerhayes. Ten se rozhodl prostudovat tuto problematiku do hloubky, a zjistit, co je na celém příběhu pravdy. Nakonec se mu povedlo jednou provždy vyvrátit mýtus existence nacistické báze.

Kniha věnovaná tématu. Zdroj: [7]

Výsledky své práce publikoval v recenzovaném dokumentu, ve kterém, podle jeho závěrů, počátek mýtu ovlivnilo několik prvků. Prvním byl nacistický okultismus, dále archeologie, a také experimentální raketové a letecké projekty. A z tohoto koktejlu informací, se přijaly za pravdivé a přiměřené některé pověsti, jež přetrvaly i po válce.

Cílem byl glycerin

I když se celkově o antarktické expedici 1938-39 ví z dokumentů poměrně dost, její průběh vyvolává stále různé dohady. Co se vlastně za Třetí říše v Antarktidě dělo?

Skutečností je, že několik měsíců před vypuknutím druhé světové války, 17. prosince 1938, se ke břehům Antarktidy vydala německá expediční loď „Schwabenland“ (Švábsko) pod velením kapitána Kriegsmarine, Alfreda Ritshera, mimo jiné zkušeného polárníka a letce. „Schwabenland“ byla dopravní loď s výtlakem 8000 tun, vybavená katapultem pro start hydroplánu, jeřábem pro jeho naložení zpět z hladiny na palubu, a měla prostředky pro jeho údržbu a doplňování paliva. Na lodi směřovalo k jižnímu pólu 24 námořníků a 33 polárníků.

Podle Summerhayese byla expedice vyvolána německými obavami, že Norsko a Velká Británie je vyřadí z velrybářského průmyslu. Politické napětí rostlo a v těchto letech byl lov velryb nejdůležitější odvětví světového rybolovu. Z velryb průmysl získával živočišné tuky a glycerin, nezbytné součásti pro výrobu výbušnin. Německá velrybářská flotila se během sezóny roku 1938-39 skládala z padesáti rybářských lodí a sedmi plovoucích továren, dodávající pro Německo 492 532 barelů tuku! Tato flotila lovila u pobřeží Země královny Maud a potřebovala zázemí. Navíc Norové při jejím objevu nepředložili žádné územní nároky, a Němci se rozhodli je tiše obejít, a zasvětit si touto expedicí část Antarktidy. Hlavním cílem kapitána Ritshera byl letecký průzkum Země královny Maud, aby bylo možné si činit dostatečné územní nároky na kus jižního kontinentu. Navíc, měl najít místo vhodné pro základnu výše zmíněné velrybářské flotily. Její výstavba byla plánovaná na další rok, na sezónu 1939-1940. Jak ale píše Colin Summerhayes, projekt základny na výrobu glycerinu, zůstal jen ve fázi předběžných úvah, které se díky válce nikdy neuskutečnily.

Přečtěte si také:  Archeologové odhalili další tajemství Velikonočního ostrova
Loď Schwabenland. Zdroj: Internet.

19. ledna 1939 už německá expediční loď operovala u pobřeží Antarktidy. Nicméně Norové se dozvěděli o expedici, a 14. ledna 1939 ohlásili své nároky na Zemi královny Maud, známou od roku 1929. Ritscherova mise tím ztratila svůj politický význam a 15.února 1939 se „Schwabenland“ obrátil na zpáteční cestu.

Plavidlo bylo vybaveno echolokátorem, a hydroplán prováděl neustále průzkum pobřeží i vnitrozemí Antarktidy. Shazoval také vlaječky s hákovým křížem. I když politicky v té době byla země ztracena, přesto kapitán Ritscher, dne 12. dubna 1939 ohlásil úspěšný závěr expedice: „Splnil jsem misi. První německá letadla přeletěla nad Antarktidou. Každých 25 km letadla shazovala vlajky. Podařilo se nám pokrýt zónu přibližně 600 tis. čtverečních kilometrů. Z toho 350 tisíc kilometrů bylo nafotografováno.“ Je totiž dost dobře možné, že Němci v té době již kalkulovali s okupací Norska, a tak pro ně jejich nárok na území nehrál podstatnou roli.

Expedice měla opravdu i některé tajné vojenské úkoly. Hermann Göring nařídil Ritsherovi, aby na zpáteční cestě prozkoumal neobydlený brazilský ostrov Trinidad a Martim-Vas a zjistil, zdali je vhodný pro přistání lodí, zejména ponorek. Dále chtěl vědět, jak se budou chovat letadla při nízkých teplotách – to pro získání zkušeností, které by mohly být užitečné pro útok na Sovětský svaz.

Skutečné nálezy z německé základny Schatzgräber. Zdroj: internet.

Po pečlivém studiu nacistických záznamů, Summerhayes zjistil, že „žádný z německých dokumentů nezmiňuje jakýkoliv záměr založit základnu během expedice v letech 1938-1939. Neuvádí ani to, že v tom či onom okamžiku byl učiněn jakýkoliv pokus o její založení.“

Výsledky expedice „Schwabenland“ jsou dobře zdokumentovány.  Hory, objevené kapitánem Ritsherem, byly zakresleny do nových map Antarktidy. Když bylo po válce, Britové a Norové využili německé mapy k průzkumu Země královny Maud, ale Němci tam sami už nesměli. Teprve v roce 1959 se východoněmečtí vědci připojili k sovětské expedici, která na území Nového Švábska operovala.

Někteří autoři knih tvrdí, že vědecké zprávy a lodní deník byly zfalšovány, a že skutečným cílem bylo založení základny pro vojenské účely.

Pokud by skutečně bylo vybudováno „útočiště pod věčným ledem,“ pak nastává druhý problém, a to je zásobování základny. Řada autorů uvažovala o zásobování pomocí ponorek. Ale je třeba si uvědomit, že tehdejší ponorky nebyly stavěny do arktických podmínek a neprorazily by ani metrový led! Také informace o tom, že existoval nějaký „podvodní vchod“ se zdá být ještě více neuvěřitelná. Bohužel pro fantasty, „Schwabenland“ nemohl objevit vchod pomocí svého sonaru, protože se plavil pouze u okraje ledového šelfu, ve velké vzdálenosti od skalnatého pobřeží, skrytého pod ledem.

Dokonce během expedice její členové stanuli nohama na zemi pouze třikrát, ale pokaždé jen a jen na ledovém šelfu. Malá skupina byla vysazena z lodě nebo z jednoho z hydroplánů na krátkou prohlídku, která trvala méně než jeden den, a vztyčila vlajku se svastikou.

Přečtěte si také:  Argentina: Skryté nacistické tajemství

Summerhayes napsal, že „neexistují žádné důkazy, které by potvrzovaly, že loď měla buď motorizované vybavení, nebo psy.“ Hydroplán, který posádka měla, nebyl navržen pro přistání na ledu, a na palubu ho vynášel jeřáb.

„Budování základny v horách by znamenalo, že posádka by to musela dělat tak, jako to udělaly předchozí expedice. Na základě leteckých snímků a objevu hor, by museli naplánovat přechod přes tento nebezpečný a nezmapovaný terén, a přenést všechny zásoby a zařízení pěšky.“ Z čistě praktického hlediska, nacistická základna nemohla být závislá na dodávkách, transportovaných jen lidmi, kteří by museli projít nebezpečnou, pustou oblastí, plnou prasklin, s množstvím materiálu na zádech.

Zajímavý nález

I když realita antarktické expedice byla zcela jiná oproti představám, přesto se podařilo uskutečnit zajímavý objev v souvislosti s Třetí říší. Ovšem nebylo to v Antarktidě, ale na druhé straně v Severním ledovém oceánu – na nejzápadnějším ostrově souostroví Země Františka Josefa, který patří Ruské federaci, dříve SSSR.

Ruští vědci v Alexandřině zemi objevili nacistickou arktickou základnu z roku 1942. Ta byla známá jako Schatzgräber, neboli česky „Zlatokop“.[6] Schatzgräber původně sloužila jako meteorologická stanice, určená k přenosu informací směrem k ponorkám. Němečtí vědci a personál však byli donuceni základnu opustit v roce 1944, poté, co se otrávili syrovým masem ledního medvěda, které museli jíst kvůli nedostatku vlastních zásob. Tehdy je musela zachránit jedna z německých válečných ponorek a základna tím byla navždy opuštěna. To příliš nenahrává existenci další silné a skryté základny v daleké Antarktidě…

Nacistická základna objevená v Arktidě. Zdroj: [6]

Závěr

Po desetiletí nacistické příběhy přetrvávaly na myšlenkách fantastické síly a vytrvalosti. Ale Summerhayesöva práce ukazuje, že nacisté museli čelit stejným technickým omezením, jako všichni ostatní. A pod všemi šílenými fantaziemi jsou ukrytá obyčejná, i logická fakta. Jak ale poznamenává samotný Summerhayes, „ten, kdo věří mýtům, na racionální argumenty neslyší,“ krčí rameny a pochybuje, že by studie v Polar Record spiklence odradila.

Tímto článkem by se dal jednou provždy uzavřít příběh o nacistické základně v Antarktidě. Přes to všechno se dá podotknout, že ve své době, po válce, a možná ještě tak do počátku 80. let minulého století, měla tato záhada svůj skrytý půvab.

Proto měly na celé generace našich čtenářů takový nezapomenutelný vliv knihy českého spisovatele Ludvíka Součka  “Případ Jantarové komnaty”, “Cesta slepých ptáků” a “Případ Čerta číslo 4.” Vycházely totiž ze stejných pověstí.

Zdroje:

[1] Ernst Zündel. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Zündel

[2] Grossman, D.: Nope, There Was Never a Secret Nazi Base in Antarctica. 14.03.2017. Online: https://www.popularmechanics.com/military/a25672/nazi-antarctica-base-debunked/

[3] Kulke, V.: Als Hitlers Hakenkreuzfahne am Südpol wehte. 6.12.2008. Online: https://www.welt.de/kultur/history/article2834129/Als-Hitlers-Hakenkreuzfahne-am-Suedpol-wehte.html

[4] Summerhayes, C. – Beeching, P.: Hitler’s Antarctic base: the myth and the
reality. Polar Record 43 (224): 1–21 (2007). Internet:
http://www.histarmar.com.ar/Antartida/Base-Hitler/LaBaseAntarticadeHitler.pdf

[5] Robert, J. 2005c. Britain’s secret war in Antarctica, Part 3. Nexus Magazine 13(1). URL: http://www.nexusmagazine.com/articles/SecretWar3.html  

[6] Lost Nazi weather station has been unearthed in the Arctic – Daily Mail. youtube.com. Online: https://www.youtube.com/watch?v=NuJdkzesa2Q

[7] Summerhayes, C., Beeching, P.: Hitler’s Antarctic Base: The Myth and the Reality (2016). ISBN-13: 978-1720666349

[7] Stěhule, T.: Záhada posledního útočiště. Záhady života, 11/2018. Str. 16-19. ISSN: 1804-9265

Tomáš

cestovatel, publicista.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..