Legendární město opičího boha existuje

Atlantida, El Dorado nebo Ztracené město Z. Legendy o takových okázalých místech lákaly generace různých dobrodruhů do nejvzdálenějších míst na Zemi. Obvykle se vrátili s prázdnou, když už měli to štěstí, a vrátili se vůbec. Ale v historii se událo i několik skutečných objevů, jejichž předlohou byly mýty a legendy. V roce 2015 přišel časopis National Geographic se senzačním odhalením, srovnatelném s objevem Machu Picchu v roce 1911. Expedice do Hondurasu se vrátila z džungle s dramatickými zprávami o objevu ztraceného města tajemné kultury, která nikdy nebyla prozkoumána.

Tým se vydal do vzdáleného, ​​neobývaného regionu pralesa na základě velmi staré legendy, podle níž kdesi existovalo „Bílé město“, také známé jako „město opičího boha“.

18. února 2015 se z ošumělého letiště poblíž města Catacamas v Hondurasu zvedl vojenský vrtulník a nabral kurz směrem k horám La Mosquitia na severovýchodním horizontu. Krajina ubíhající pod vrtulníkem se postupně měnila. [1] Farmy ustupovaly strmým a slunným svahům, z nichž některé byly pokryté neporušenými deštnými pralesy, jiné částečně odklizené pro chov dobytka.

Pilot se vydal k zářezu ve tvaru písmene V, který se objevil ve vzdáleném hřebenu. Za ním leželo údolí obklopené zubatými vrcholy hor: nezaměnitelná krajina tvořená smaragdovými barvami zeleně, lemovaná zlatými barvami říčního písku, na kterou dopadaly stíny mokrých mraků. Spatřili pod vrtulníkem hejna volavek a stopy neviditelných opic v korunách stromů. To bylo to místo – nikde žádné známky lidského života – žádné cesty, stopy nebo kouř. Pilot naklonil stroj a začal klesat na volné prostranství podél břehu řeky.

Mezi těmi, kteří vystoupili z vrtulníku první, byl archeolog Chris Fisher, který měl na starosti vědeckou agendu expedice. Údolí se nacházelo v oblasti, která se dlouho nazývala „Ciudad Blanca“ – bájná metropole postavená z bílého kamene, známého také jako Ztracené město opičího boha. Fisher osobně těmto legendám příliš nevěřil. Ale věděl, že údolí, které bylo známo jemu a jeho společníkům prostě jako T1, obsahovalo zříceniny skutečného ztraceného města, opuštěného nejméně půl tisíciletí. Byl si touto skutečnosti jistý. Jediné, co pro to museli udělat, bylo jít a hledat.

S přibližně 50 000 čtverečních kilometrů území rozkládající se na územích Hondurasu a Nikaragui, Mosquitia hostí největší deštný prales ve Střední Americe a jednu z posledních oblastí na Zemi, která dosud nebyla vědecky prozkoumána. Foto: [4]

Stará indiánská legenda vypráví, že první conquistadoři už jednou ztracené Bílé město opičího boha nalezli a vstoupili do něj. Ale udělali chybu: otrhali zdejší květiny a do jednoho všichni zemřeli.

Ztracený svět?

Oblast Mosquitia, zasahující do států Honduras a Nikaragua, zahrnuje největší deštný prales ve Střední Americe, pokrývající přibližně 20 000 kilometrů čtverečních husté vegetace, bažin a řek. Shora může oblast vypadat jako ráj na zemi, zvoucí k návštěvě, ale každý, kdo se do oblasti kdy pustil, čelil řadě nebezpečí: smrtícím hadům křovinářům, hladovým jaguárům nebo škodlivému hmyzu, s potenciálně smrtícími nemocemi a parazity. Navíc je tato oblast využívána drogovými kartely k pašování drog.

Přetrvávající mýtus o skrytém Bílém městě vděčí z velké části právě zapovězené povaze této divočiny. Původ legendy je však nejasný. Během věků, různí dobrodruzi, prospektoři a první letci mluvili o spatření bílých opevnění zničeného města, často stoupajícího nad džungli; Nebo příběhy, poprvé zaznamenané už v roce 1526 Hernánem Cortésem, o překrásných a bohatých městech, ukrytých ve středozemí Hondurasu.

Antropologové, kteří strávili čas s indiány kmene Miskita, Pecha a Tawahky z Mosquitie, zaslechli příběhy o „bílém domě“, útočišti, kam se domorodí lidé uchýlili za španělské conquisty a nikdy se nevrátili zpět.

Mezi nalezenými kousky je socha tváře – napůl jaguára, napůl člověka – o velikosti pěsti. Foto: [4]

Mosquitia leží na hranici Mezoameriky, přilehlé k říši Mayů. Zatímco Mayové patří mezi nejvíce studované starověké kultury v Americe, lidé z Mosquitie patří mezi nejzáhadnější kulturu – je to pravý otazník ztělesněný legendou o Bílém městě. Časem se tento mýtus stal součástí honduraského národního vědomí.

Ve třicátých letech minulého století získala Ciudad Blanca proslulost i u americké veřejnosti, a v mnoha ohledech se fantazie braly vážně. Bylo vysláno několik expedic s cílem město objevit, včetně těch tří, které vyslalo muzeum Amerických Indiánů v New Yorku, financovaných Georgem Gustavem Heyem, vášnivým sběratelem původních amerických artefaktů. První dvě se vrátily s pověstmi o ztraceném městě, s obrovskou sochou opičího boha, čekající na to, aby byla odhalena.

Třetí expedice muzea v čele s excentrickým novinářem Theodorem Mordem přistála v Hondurasu v roce 1940. Po pěti měsících vyšel Morde z džungle s bednami artefaktů. „Město opičího boha bylo obehnané hradbami,“ napsal tehdy Morde a dodal, že „vypátrali jednu zeď, dokud nezmizela pod mohylami země, což dokazuje existenci dalších velkých budov.“ Morde odmítl odhalit místo nálezu, kvůli strachu z rabování, ale slíbil, že se v následujícím roce vrátí, aby na místě mohl zahájit výkopy. Nikdy to však neudělal, a v roce 1954 se oběsil ve sprchovém koutě. Jeho město, pokud tam bylo, zůstalo neznámé.

V následujících desetiletích bylo archeologii v Mosquitii bráněno nejen těžkými podmínkami, ale také všeobecně uznávaným přesvědčením, že deštné pralesy střední a jižní Ameriky byly příliš chudé, a sotva mohly uživit rozptýlené lovce-sběrače. Mělo se za to, že v nich rozhodně nebylo možné udržet intenzivní zemědělství nezbytné k rozvoji složitých hierarchických společností. Toto bylo stále pokládáno za pravdivé, i přes fakt, že když archeologové poprvé začali prozkoumávat Mosquitii ve třicátých letech minulého století, odhalili některé osady, což naznačovalo, že oblast byla jednou obsazena rozšířenou a sofistikovanou kulturou. To není překvapivé vzhledem k tomu, že region leží na křižovatce obchodních cest mezi Mayi a dalšími mezoamerickými kulturami na severu a západě, a také s kulturami mluvícími jazykem Chibcha na jihu.

Přečtěte si také:  Podivný hrob starých obyvatel kultury Sicán

Obyvatelé Mosquitie si osvojili aspekty mayské kultury a postavili města v neurčitém mayském stylu. Pravděpodobně přijali slavnou mezoamerickou míčovou hru, rituální soutěž, která občas zahrnovala i lidskou oběť.[2] Ale jejich přesný vztah k jejich impozantním sousedům zůstává neznámý. Někteří archeologové mají za to, že skupina mayských válečníků z Copánu převzala kontrolu nad Mosquitií, vládnoucí jako elita nad místním obyvatelstvem. Jiní se domnívají, že místní kultura prostě převzala vlastnosti sousedící, impozantní civilizace.

Důležitým rozdílem mezi těmito dvěma kulturami byla volba stavebních materiálů. V Mosquitii zatím neexistují žádné důkazy o tom, že by při stavění používali řezný kámen, místo toho postavili své veřejné budovy z říčních plochých kamenů, za použití zeminy a dřeva. Když byly tyto budovy vyzdobené a vymalované, mohly být stejně pozoruhodné, jako některé z velkých chrámů Mayů. Ale jakmile je opustili, rozpustily se v dešti, a změnily se na hromady suti, kterou rychle pohltila vegetace. Zmizení této nádherné architektury by mohlo vysvětlit, proč tato kultura zůstává tak „marginalizována“, tvrdí Christopher Begley z Transylvánské univerzity v Lexingtonu v Kentucky, který provedl archeologické průzkumy v oblasti Mosquitia. Kultura je stále tak málo studovaná, že jí nebylo dáno ani formální jméno. „Je toho ještě mnoho, co o této skvělé kultuře nevíme,“ řekl mi Oscar Neil Cruz. O této kultuře se tak neví vlastně téměř nic.

Objev legendárního města

Někdy v polovině devadesátých let se dokumentarista a režisér Steve Elkins nadchl legendou o Bílém městě a pustil se do úsilí najít ho. Strávil roky zpracováváním zpráv různých průzkumníků, archeologů, zlatokopů, pašeráků drog a geologů. Mapoval, které oblasti Mosquitie byly již prozkoumány, a které ne. Byl to on, kdo najal vědce z laboratoři Jet Propulsion Laboratory (JPL), výzkumné společnosti NASA v americké Pasadeně, aby analyzovali záběry dat radarových snímků Mosquitie, a hledali známky starověkých osad. Zpráva JPL naznačila, že existují potenciálně tři údolí, ve kterých by ruiny mohly existovat. Elkins je označili jako T1, T2 a T3. Byla prozkoumaná říční údolí obklopená hřebeny, a tvořila tak přirozenou misku. „Jen jsem si myslel,“ řekl tehdy Elkins, „že kdybych byl králem, bylo by to perfektní místo pro skrytí mého království.“ Ale obrazy byly příliš nezřetelné a potřeboval lepší způsob, jak prohlédnout skrz hustý baldachýn džungle.

V honduraské oblasti Mosquitie si bývalý člen britských speciální služeb Andrew Wood prosekává mačetou cestu k zříceninám předkolumbovského města. Foto: [4]

V roce 2010 si Elkins přečetl článek v časopise Archeology, který popsal, jak technologie nazvaná LIDAR byla použita k mapování mayského města Caracol v Belize.[3] Velmi ho to zaujalo, nicméně cena takového průzkumu byla příliš vysoká. Naštěstí v této době Elkinsova touha najít Bílé město nakazila i dalšího filmaře Billa Benensona, který se po dlouhém přemýšlení rozhodl, že projekt sám zafinancuje.

Počáteční výsledky technologie LIDAR byly úžasné. Zdálo se, že zříceniny jsou roztroušeny několik kilometrů po údolí lokality T1. A dokonce na místě označeném jako T3 byly patrné zříceniny dvojnásobného rozsahu. Přestože na první pohled byly zříceniny zřejmé, jemnější analýza obrazů vyžadovala oko zkušeného archeologa, který by byl schopen používat LIDAR. Elkins a Benenson se proto obrátili na Chrise Fishera, odborníka na střední Ameriku na Coloradské státní univerzitě.

LIDAR (Light Detection And Ranging, také LADAR) je metoda dálkového měření vzdálenosti na základě výpočtu doby šíření pulsu laserového paprsku odraženého od snímaného objektu. Lidar pracuje tak, že odráží stovky tisíc pulsů infračervených laserových paprsků směrem dolů k deštnému pralesu a zaznamenává bodové umístění každého takového odrazu. Trojrozměrný „bodový mrak“ lze následně patřičně upravit pomocí softwaru pro odstranění impulzů, které zasahují stromy a podrost, takže výsledkem získáte obraz složený pouze z pulsů dosahujících podzemního terénu – včetně obrysů trosek dávných staveb. Během pouhých pěti dní skenování Lidar odhalil, že Caracol je sedmkrát větší, než se předpokládalo za celých 25 let pozemního průzkumu! Jedna nevýhoda lidaru jsou jeho značné náklady na provoz. Průzkum Caracol byl proveden Národním centrem pro letecké laserové mapování (NCALM) na University of Houston.

Fishera snímky naprosto uchvátily. Místa v lokalitách T1 a T3 vypadala velmi rozsáhle – jistě to jsou největší osady mapované v Mosquitii. Centrální oblast T3 zabírala téměř 4 km2 – a to je téměř rozloha centrální oblasti Copánu, mayského města na západě!

Středisko T1 bylo menší, ale soustředěnější, a vypadalo to, že se skládá z deseti velkých náměstí, desítek přidružených kopců (což mohou být zbytky staveb), silnic, zemědělských teras, zavlažovacích kanálů, nádrží a případně i pyramid. Díky ceremoniální architektuře, zemním pracím a několika náměstím Fisher nepochyboval o tom, že obě lokality splňují archeologickou definici města s komplexní společenskou organizací, a s jasným rozdělením prostoru. „Města mají speciální ceremoniální funkce, a jsou spojena s intenzivním zemědělstvím,“ vysvětlil. V donkichotském pokusu o nalezení (pravděpodobně) mýtického Bílého města nakonec Fisher zjistil, že Elkins a Benenson našli dokonce dvě velmi skutečná starověká města…

Výprava do neznáma !

S pomocí honduraské vlády badatelé shromáždili tým, schopný proniknout do džungle, a odkrýt to, co identifikovaly snímky z LIDARu. Vedle Fishera, který měl více zkušeností, než kdokoli jiný s využitím lidarových snímků a toho, co ukazují v  terénu, měl i dva další archeology, včetně Oscara Neil Cruze z IHAH; antropologa;  dva etnobotanisty; geochemika a  geografa. Byli zde také kameramani a tým National Geographic.

Přečtěte si také:  Choquequirao: Nejlepší destinace podle časopisu Lonely Planet
Mezi odhalenými kusy jsou některé vyřezávané kamenné objekty zvané metáty. Prezident Hondurasu Juan Orlando Hernández poslal na místo vojenskou jednotku, aby naleziště ochránil před lupiči. Foto: [4]

Logistika celé akce byla skličující – kromě toho, že museli bojovat s hady, hmyzem, blátem a neustálým deštěm, riskovali onemocnění malárií, horečky dengue a další tropická onemocnění. Hrozilo také onemocnění leishmaniózou, což je parazitické onemocnění přenášené malou písečnou muškou, kterou se pak část týmu skutečně nakazila.

Elkins a Benenson za pomoci tří bývalých důstojníků britské speciální letecké služby (SAS) založili společnost, specializující se na doprovod filmových týmů v nebezpečných oblastech. Proto nejdříve připravili místo přistání, kdy výsadek předem musel vyčistit přistávací plochy od porostu. Když to bylo hotovo, vrtulník sem dopravil z letiště v Catacamasu Fishera a ostatní členy týmu. Andrew Wood, vedoucí podpůrného týmu, přezdívaný “Woody”, později řekl, že zažili něco fantastického. Totiž zvířata – tapíři a opice – se pohybovali velmi velmi blízko a zdánlivě neměli z lidí strach. „Nikdy jsem nic takového neviděl,“ řekl. „Nemyslím si, že tato zvířata viděli kdy lidské bytosti,“ dodal “Woody”. Také zvolil zvýšenou terasu za přistávací zónou jako místo pro vybudování základního tábora. To se nacházelo uprostřed obřích stromů, přístupné přechodem provizorního dřevěného mostu. V místě žijí velmi nebezpeční hadi, nejzákeřnější je hlavně Křovinář aksamitový zvaný též fer-de-lance, který, když je rozrušen, se může obrátit a pronásledovat narušitele.

Proto Woody zakázal komukoli, aby opustil tábor bez doprovodu.

Fisher byl ale velmi netrpělivý a vyhrožoval, že trosky prozkoumá sám, jelikož byl zvyklý na nebezpečnou práci v Mexiku, odkud se k expedici připojil. Pozdě odpoledne se s Woodym dohodl na rychlém průzkumu zřícenin. Expediční tým se shromáždil na břehu řeky uprostřed džungle. Každý z členů měl kalhoty s nohavicemi proti hadům a byl nastříkaný repelentem proti hmyzu. Jednotka GPS Trimble, do které Fisher stáhl mapy z LIDARu, ukázala jejich přesnou polohu ve vztahu k předpokládaným zříceninám. Na základě toho dal Fisher pokyny Woodovi, který začal vysekávat cestu skrz tmavou houštinu zeleně a panenských květů. Les lemovaly zvuky ptáků, žab a hmyzu. Několikrát prošli vodou, jedno jezírko bylo dokonce hluboké po stehna…, vydrápali se na svah nad záplavovou oblastí, až dorazili k základně prudkého výklenku, který byl obklopen džunglí.

Stáli na okraji předpokládaného města!

„Pojďme nahoru,“ zavelel Fisher dívaje se vzhůru. Byl to začátek trýznivé cesty. Chytali se popínavých rostlin a kořínků, a stoupali po kluzkém svahu pokrytém listy. Na vrcholku, porostlém silnou vegetací, Fisher poukázal na jemný, ale nezaměnitelný obdélníkový tvar, kterou považoval za obrys budovy. Neil si klekl, aby mohl lépe odhalil to, co se zdálo být důkazem úmyslné stavby, podporující jeho interpretaci, že se jedná o hliněnou pyramidu. Fisher byl vzrušený. „Je to tak, jak jsem si myslel,“ řekl. „Tenhle terén byl upraven lidskými rukama.“  Z této pyramidy pokračovali, jak Fisher doufal, do místa, které bylo jedním z deseti “náměstí” města.

Archeolog Oscar Neil Cruz pečlivě čistí kámen krátce poté, co vstoupil do zřícenin Mosquitie. Foto: [4]

Našli úsek deštného pralesa, který byl uměle postavený jako fotbalové hřiště. Na třech stranách byl obklopen mohylami, zbytky zdí a budov. Koryto vedoucí středem ukázalo spodní vrstvu, povrch dlážděný kameny. Když badatelé přešli náměstí, objevili na druhé straně řadu plochých, oltářních kamenů, stojících na podstavcích z bílých balvanů. Hustá vegetace však stále zabraňovala pochopit jakýkoliv smysl uspořádání starobylého města. Když začalo slunce zapadat, vrátili se do tábora.

Další ráno se probudili a vydali se znovu na průzkum trosek. Všude byla neprůhledná mlha, která odrážela řvaní opic. V zeleném šeru visely květiny a kvákaly žáby. Obklopen obrovskými stromy a starými mohylami – pozůstatky dávné kultury a jiných lidí v jiném čase – cítili, jak se pouto spojení s touto magickou chvílí pomalu rozplývá. Hřmění v korunách stromů totiž oznámilo začátek lijáku. Uplynulo několik minut, než se déšť dostal na zem, a brzy byli badatelé promočeni na kost.

Fisher vyrazil na sever s Neillem a Juanem Diazem, týmovým inženýrem LIDARu, aby se pokusil zmapovat další náměstí. Anna Cohenová z univerzity ve Washingtonu, a antropoložka expedice Alicie Gonzálezová, zůstali za jasnou vegetací u řady kamenů.

Odpoledne se Fisher a jeho skupina vrátili a výsledkem bylo zmapování dalších třech náměstí a mnoho “kopců”. Woody přerušil jejich práci a zavelel k návratu do tábora, znepokojen tím, že řeka možná stoupá. Celý tým odcházel pryč, pěkně za sebou v jedné řadě. Najednou zavolal kameraman Lucian Read, který šel na konci.

„Hej, tady jsou nějaké divné kameny.“

Na spodní straně jedné pyramidy, kterou právě vykopali ze země, byly vrcholy deseti nádherně vytesaných kamenných soch.

Objekty pokryté mechem, zahlédnuté mezi listy a popínavou révou, se utvářely v soumraku džungle: vrčící hlava jaguára, kamenná nádoba zdobená hlavou supů, velké džbány s vyřezávanými hady a hromada dalších předmětů, které vypadaly jako dekorované trůny nebo stoly, kterým archeologové nazývají metáty. Všechny artefakty byly v perfektním stavu, nedotčené, přesně tak, jak byly na místě před stovkami let zanechány. Fisher se rychle ujal prací a každého odháněl, aby nedošlo k poškození. Nakonec na místě natáhl policejní pásku. Postupně objevili jen nad zemí 52 objektů  – a kdo ví, kolik jich je ještě do budoucna naleznou pod zemí. „Jedná se o mocný rituální vhled,“ řekl Fisher, „přičemž takové bohaté předměty, jako jsou tyto, tady tehdejší lidé zanechali, možná jako oběť.“ Ve dnech, které následovaly, tým archeologů zaznamenal každý objekt v jeho nálezové situaci. Pomocí lidarového zařízení na stativu Fernández naskenoval artefakty a vytvořil tím  3D obrazy každého z nich. Ničeho se nedotkli, nic nebylo odstraněno: To bude práce na později, až se tým vrátí se správným vybavením a udělá pečlivé vykopávky.

Přečtěte si také:  Kniha: Amazonie a řeky příběhů
Tato vytesaná kamenná nádoba se počítá mezi četné objekty nacházející se v lokalitě. Archeologové našli kusy s různými obrazy, stejně jako soubor objektů, které vypadaly jako trůny nebo ozdobené stoly.  Foto: [4]

Když se dozvěděl o objevu tehdejší prezident Hondurasu Juan Orlando Hernández nařídil ihned vyslat na místo vojenskou jednotku, aby město střežila proti lupičům. O několik týdnů později ho helikoptéra dopravila na místo a on slíbil, že jeho vláda udělá „cokoliv bude třeba“, aby nejen uchránila kulturní dědictví v údolí, ale i ekologické dědictví okolního regionu.

Další rozsáhlejší expedice jsou v plné podpoře honduraské vlády. Honduras je chudá země, která potřebuje dobré zprávy jako sůl. Potíže s obchodováním s narkotiky a doprovodným násilím jsou jen jedním z mnoha problémů této krásné země.

El Dorado

Sen o El Dorado, ztraceném městě plném zlata, přilákal mnoho dobyvatelů do jihoamerických deštných pralesů. Ovšem nedávný archeologický výzkum a analýza starých historických textů ukazuje, že to není místo, ale člověk. Mýtus o El Dorado byl pravděpodobně založen na slavnostním ceremoniálu kultury Muisca, působící kolem roku 800 n.l. v centrální Kolumbii. Španělští kronikáři začali na začátku 16. století popisovat obřad El Dorado. Byl mezi nimi i Juan Rodriguez Freyle. Ve své knize, vydané v roce 1636, popsal zvyk, který provázel inauguraci každého nového tamního vládce. Šlo o plavbu nového vládce na voru na posvátném jezeře. Vládce, nahý od hlavy až k patě, pokrytý zlatým prachem, házel zlaté předměty jako oběti bohům do hlubin. Tento zvyk byl mezitím potvrzen archeologickým výzkumem. Zlato bylo považováno za materiál, který lidé obětovali bohům, aby jim tito  zajistili harmonii a pohodu. Víme to dnes od potomků kultury Muisca, že zlato bylo použito pouze k tomuto účelu a nepředstavovalo žádné bohatství. „Všechny zlaté předměty byly vyrobeny pouze pro bohy,“ říká Maria Alicia Uribe Villegas z Muzea zlata v Bogotě, „a byly potopeny jako oběť.“ To ukazuje přesně na obřad, který popisoval Juan Rodriguez Freyle. V roce 1969 v jeskyni v kopcích jižně od Bogoty byl nalezen model voru s figurkami, představující člověka, pokrytého zlatem na cestě po posvátném jezeře. Popis rituálu El Dorado později vedl k mýtu o legendárním městě zlata, protože Evropané se málo starali o zvyky a přesvědčení Indiánů, ale hnali se pouze za materiální hodnotou zlata.

Ciudad Blanca může být legendou – ale všechno, co přineslo tento příběh blíže do naší skutečnosti, způsobilo velké vzrušení. Bílé město se může stát bodem hromadné hrdosti, potvrzením vazby lidí na jejich předkolumbijskou minulost.

Většina údolí T1 zůstává neprobádána a ještě rozsáhlejší zříceniny v cíli T3 nebyly prozkoumány vůbec. A kdo ví, co leží pod baldachýnem pralesa, který zahaluje zbytek Mosquitie? V posledních letech došlo k zásadní změně ve způsobu, jakým archeologové myslí, že předkolumbovské obyvatelstvo obývalo tropickou krajinu.

V troskách města archeologové objevili kamenné objekty, které možná byly použity k poslední velké oběti. Mezi kusy patřily nádoby zdobené obrazy supů a hadů. Foto: [4]

Podle starého pohledu to byly řídce osídlené lidské osady, které byly jako tečky na většině neobývaného prostoru. Dle nového pojetí, bylo osídlení velmi husté a mezi osadami bylo mnohem méně prázdného prostoru. „I v tomto pro nás tak vzdáleném prostředí džungle,“ řekl Fisher, „kde nikdo neočekával žádné lidi, žilo ve městech tisíce obyvatel.”

Virgilio Paredes, ředitel honduraského institutu pro antropologii a historii tvrdí, že místu hrozí nebezpečí. Podle něj, při současném tempu odlesňování dojde k dosažení hranice údolí T1 za osm nebo dokonce i méně let. Pokud k tomu dojde, zničí se možné kulturní bohatství a ruiny zůstanou otevřené bezuzdnému rabování. Prezident Hernández se zavázal chránit tento region před odlesňováním a rabováním, a to z části tím, že jeho vláda zřídila chráněnou památkovou rezervaci Mosquitia, tedy území kolem 785 čtverečních kilometrů, které obklopuje údolí, zkoumané LIDARem.

Ale celý problém je poněkud choulostivý. Přestože kácení je nelegální – oblast je údajně chráněna v rámci biosférických rezervací Tawahka Asangni a Río Plátano – chov dobytka je  v této části Hondurasu ekonomickou výhodou a milovanou tradicí. A tak kdo ví, jak to celé dopadne. Pokud ale objevy budou skutečně ochráněny i pro budoucnost, nezáleží na tom, zda se jedná o skutečné Bílé město nebo mýtus. jisté je, že pátrání po něm vedlo k objevení obrovského bohatství, které čeká na další generace badatelů.

Zdroje:

[1] La Mosquitia. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/La_Mosquitia

[2] Stěhule, T.: Velmi stará míčová hra stále žije. tom-stehule.com. 6.5.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/05/06/mayska-micova-hra-stale-zije/

[3] Lidar. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lidar

[4] Preston, D: En busca de la Ciudad Blanca. 13.12.2018. Online: https://www.nationalgeographic.com.es/mundo-ng/grandes-reportajes/en-busca-de-la-ciudad-blanca_10092/1

Tomáš

cestovatel, publicista.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..