Tajemný lid z oblaků

Vždy bylo mým přáním navštívit památky nejslavnějších inckých konkurentů. Proto jsme s naším týmem při plánování cesty do vnitrozemí Peru měli poměrně jasnou volbu. Chachapoyas je kultura, která se rozvíjela v současném peruánském regionu Amazonas. Podle antropologa Petera Lerche, který se o zdejší kulturu zajímá, byl počet jejích obyvatel v době příjezdu Španělů odhadem asi 300 000, a to z různých etnických skupin. Španělští dobyvatelé je popisují jako odvážné bojovníky…

Říká se, že lidé Chachapoyas měli bílou pleť a jasné oči. Jak se ale tyto rysy dostaly až do končin amazonských And? Ženy lidu Chachapoyas byly také považovány za výjimečně krásné. Proto později Inkové přemístili mnoho mladých dívek Chachapoyů do Cusca, aby tu sloužily jako konkubíny inckým šlechticům. Dnešní město stejného jména, Chachapoyas, leží ve výšce 2335 m. n. m. a často je halí mlha, jež místu dodává zvláštní kouzlo. V jeho dosahu jsou ty nejdůležitější archeologické památky starého národa Chachapoyů. Z nich je třeba zmínit v první řadě Kuélap, obrovskou opevněnou citadelu, postavenou na pomezí And a džungle nebo sarkofágy Karajia umístěné na nepřístupném místě v horách.

Výprava začíná

Snažíme se naplánovat cestu autobusem a nakonec volíme společnost Movil Tours, která je jednou z mála formálních společností, jež z Trujilla do Chachapoyas jezdí, a navíc nabízí polohovatelná sedadla. To je důležité, vyrážíme totiž kolem 16. hodiny odpoledne a cesta vede přes Chiclayo. Čeká nás zhruba 13 hodin jízdy. Ještě těsně před zakoupením rezervací se rozhodujeme, zda opravdu pojedeme, protože přichází varování před deštěm, který představuje v regionu značné nebezpečnou. Nakonec ale volíme risk.

O nějaký čas později už projíždíme městečky krásných jmen – Chocope, San Pedro de Lloc, Guadalupe, Chapen, Utcubamba atp. a užíváme si výhled na nádhernou divokou krajinu. Cesta probíhá bez problémů až do chvíle, kdy autobus ve 3 hodiny ráno náhle zůstává stát. Převážná část pasažérů ještě spí. Autobus se ale nehýbe, vypnutá klimatizace z něj po chvilce »vyrábí« pekelnou výheň a lidé se horkem probouzí.

Já sám jsem procitl ze spánku téměř současně se zastavením vozidla a snažil se zaslechnout, jaká je příčina zastavení – nikdy si totiž v této oblasti nemůžete být jisti, zda zrovna váš autobus někdo nepřepadl a zloději nezačnou systematicky okrádat pasažéry. Zdejší typickou kratochvílí lupičů je totiž natáhnout přes silnici řetěz s hřeby a počkat, až si projíždějící autobus o ně propíchne gumy.

Ještě si počkáme…

Dveře autobusu byly otevřené, a i když byla stále tma, začínalo se pomalu rozednívat. Vyšel jsem ven a zjistil, že stojíme v dlouhé koloně, která nemá počátek, ani konec. Stály tu autobusy, kamióny i osobní auta a venku chaoticky pobíhali jejich řidiči i pasažéři. Začal jsem se pídit po tom, co se stalo.

Je krátce po svítání a stojíme uprostřed divočiny. Jsme asi 3 hodiny od cíle a čekáme až těžká technika uvolní sesuv půdy. Foto: Stěhule T.

V období dešťů jsou v oblasti časté sesuvy půdy, jež zasypávají přístupovou silnici. Ta, na níž jsme stáli, není sice jedinou vedoucí do Chachapoyas, je ale jedinou – jak nám později vysvětlil řidič – na níž se vám z výšek nedělá špatně. Jen tady totiž nehrozí, že se ocitnete zadní částí autobusu v zatáčce nad několikakilometrovou propastí. Pokud ale toužíte po tom pravém adrenalinovém vzrušení, cestou z Cajamarcy v období děšťů si rozhodně přijdete »na své«. A právě takové následky období dešťů nám teď zablokovaly cestu 3 hodiny od cílové destinace. Chvíli před naším příjezdem tu došlo k sesuvu půdy, a náš autobus tak musel čekat, až dělníci zeminu odbagrují. Teprve poté se pojede dál.

Jak dlouhé čekání bude, nikdo neví. Všichni krčí rameny – může to být za tři hodiny nebo třeba i za šest. Ve vzduchu se vznáší velký otazník… Jedna ze spolucestujících nám venku mezitím vypráví, co se v těchto místech děje. A z jejího líčení historek všem naskakuje husí kůže – podobný sesuv půdy tu s sebou často strhne auto nebo autobus a lidé uvnitř zemřou v řece pod silnicí.

Dolů se raději nedívat

Během čekání obdivujeme blízkou divokou vodu a okolní kopce. Po měsících pobytu na pobřeží, kde nevidíte téměř nic zeleného, nám změna krajiny připadá jako z pohádky. Na dohled je i sad, kde rostou banánovníky a pěstuje se papája. Po třech hodinách čekání, už za světla, se kolona nakonec pomalinku dává do pohybu a po nějakém čase projíždíme vesničkou Pedro Ruiz. Konečně se blížíme k městu Chachapoyas. Ještě před cílem si ale znovu užíváme trochu vzrušení – čekají nás serpentiny, které pěkně pomalu za kvílení motoru zdoláváme a během našeho pobytu budeme ještě párkrát zdolávat. Pohled ze silnice do několikakilometrové hloubky nedělá řadě cestujících dobře a někteří z nich si preventivně berou prášky proti nemoci z převýšení, tzv. »soroche«.

Já osobně jsem ale měl později horší pocit z cesty dolů. Jak začnete pochybovat o technickém stavu celého vozidla (a především jeho brzd), je to začátek konce. I to už ale tak nějak patří k peruánským reáliím. Když se nad tím zamyslím zpětně, Amazonas pro nás bylo prvním místem v Peru, kde bylo nebezpečí více hmatatelné. Tady si člověk teprve uvědomí, do jaké míry je zcela v rukou přírody. Musím zmínit, že v Chachapoyas bylo postaveno i letiště. Krátce po jeho otevření, v roce 2003, ale došlo ke katastrofě: letadlo společnosti TANS Peru se při přistání rozbilo o horu Coloque (3485 m. n. m.) a všech 46 pasažérů na palubě zahynulo. Zdejší úřady pak usoudily, že přistání na tomto letišti je obtížné, a na několik let je uzavřeli. V současnosti už je opět funkční.

Vzhůru do Kuélapu

Chachapoyas nás vítá krásným slunečním dnem. Hledáme ubytování a začínáme připravovat výstup do pevnosti Kuélap, která je hlavním lákadlem regionu. Historické centrum města je poměrně malé, takže ho za chvíli snadno projdeme pěšky. Oproti pobřežním městům tu cítím mnohem více bezpečí a místní nám můj dojem potvrzují. Je to prý dáno i mentalitou zdejších horalů, kteří často delikty řeší po svém a bez policie.

Chachapoyas – město v oblacích. Náměstí zalité odpoledním sluncem. Foto Stěhule T.

Objednáváme si na následující den dopravu do pevnosti Kuélap a pak jdeme na místní tržiště, kde je k sehnání vše, na co si jen vzpomenete. Od exotického ovoce (které často neznala ani moje žena) přes několik druhů banánů, maso, luštěniny, morčata až po bylinky a vůbec vše, co jen tento nádherný kus země poskytuje. K dostání je tu samozřejmě i typický produkt této oblasti – sušené maso zvané cecina.

Následující den v šest hodin ráno celí natěšení vyrážíme mikrobusem k pevnosti Kuélap. Na vrcholu hory, přibližně 70 km jižně od města, stojí impozantní stavba – dědictví kultury Chachapoyas – jež byla postavena před více než 1100 lety. Nachází se v okrsku El Tingo ve výšce 3000 m. n. m., v oblasti, kde končí andské pohoří a začíná tzv. »ceja de selva«, doslovně česky »obočí džungle«, nebo jinak také »vysoká džungle«. Ve stejném pásmu se, mimochodem, nachází také známější Machu Picchu.

Mikrobus se dává do pohybu a sjíždí serpentinami, jimiž jsme do města přijeli. Teď začíná zas pro změnu stoupat a silnice se pomalu zužuje. Do toho se rozprší a většina cestujících pomalu přestává mluvit… Vypadá to, jako by každý z pasažérů přemýšlel, jak dlouho by trvalo, než by mikrobus dopadl z té dvoukilometrové výšky dolů do údolí. Silnice je tady úzká jen na šířku vozu, lemovaná na jedné straně příkrou skálou a na straně druhé strmým srázem, končícím v nedohlednu… Na naší úrovni tu létají ptáci, ve vzdálenosti pouhých několika málo metrů, a to je trochu nezvyklé. Ještě nikdy jsem zatím nezažil takový respekt a ticho v autě. Řidič snad ví co dělá, a jede velice opatrně.

Úzká a nebezpečná silnice, vedoucí na Kueláp. Dnes již nahrazena lanovkou. Foto Stěhule T.

Velká jako egyptské pyramidy

Cestou nám dělá společnost archeoložka Isabela, která se této kultuře věnuje i na univerzitě doma ve Španělsku. Jde o její druhou cestu sem. Dáváme se s ní do řeči a ona nám vysvětluje svoji práci. Pevnost Kuélap obdivuje daleko víc než například Machu Picchu. To je pro ni dnes už bohužel jen čistá komerce. A bojí se, že podobným způsobem bude zničen i tento region…

Po nějakém čase dorážíme do cíle. Je jím malé parkoviště – evidentně nové – s miniaturní budovou pokladny. Jsme tady, kromě několika drobných prodejců suvenýrů, sami. Přesně tady začíná stezka, která pokračuje nahoru do hor a po níž o něco později přicházíme k impozantním hradbám…

Uvnitř pevnosti se nachází zbytky více než 700 budov, jež jsou rozmístěny na různých terasovitých úrovních. Všechny tyto úrovně jsou mezi sebou navzájem propojené a byly jim přiřazeny různé funkce. Najdeme mezi nimi ceremoniální a administrativní budovy, jinde zase kontrolní a obranné stavby a samozřejmě nechybí ani domy pro obyvatele. Některé budovy mají ve svých zdech kamennou výzdobu, opracovanou na vysoké úrovni. Jedním z nejpůsobivějších rysů komplexu jsou na první pohled jeho obrovské rozměry. Doslova vás uchvátí.

Na některých místech dosahuje výška hradeb více jak dvaceti metrů. Foto Stěhule T.

Směle se dá říci, že co do velikosti lze pevnost srovnat s egyptskými pyramidami. Na její vybudování bylo použito 750 tisíc tun kamene, jenž byl uměle navršen na sebe,
a podle aktuálních výzkumů stavba trvala odhadem až 1000 let. A hned vedle této impozantní stavby je další rozestavěná pevnost. Kuélap má na délku 582 m a je 111 m široká. Její vysoké stěny v některých místech dosahují výšky až 20 metrů. Ty vymezují dvě platformy – takzvané Pueblo Alto a Pueblo Bajo.

Obrovská zeď, která celou stavbu obepíná a chrání, se skládá z kontrolních míst – velké věže nazývané El Torreón (o níž ještě bude řeč) a tří úzkých vchodů, z nichž dva směřují na východ a třetí na západ. Vestavěné vstupy mají formu nálevky široké 3 metry na vnější vstupní straně a 70 centimetrů uvnitř na konci stoupání. Ze strategického hlediska byly jistě velmi praktické – zužující se šířka umožnila vstup jen jedné osobě v jeden okamžik, a zvyšoval se tak obranný charakter. Společně s vysokými zdmi, které celý vstup obepínají, byla obrana komplexu nesmírně precizní. V okamžiku, kdy se nepřítel rozhodl zaútočit, jeho bojovníci při výstupu doslova ucpali vchod a obránci je mohli skryti za bezpečím vysokých stěn pohodlně pobít kameny.

Pozůstatky věže nazývané El Torreón. Foto Stěhule T.

Záhada Pueblo Bajo

V této části města se nachází 335 kruhových struktur, mezi nimiž stojí jedna zvláštní stavba. Leží na jižním konci pevnosti a byla postavena ve tvaru obráceného kužele. Je známa jako El Tintero. Je vysoká 5,5 metru a její průměr je 13,7 metrů. Uvnitř se nachází komora ve tvaru láhve o hloubce více než 5 metrů. K čemu ale sloužila, je vlastně hádankou. Možná jde o místo, jež pravděpodobně plnilo jakousi obřadní funkci, ale i tak se o jejím účelu stále spekuluje a archeologové na ni nemají jednoznačný názor.

Záhadná stavba o jejímž účelu se stále spekuluje – El Tintero. Foto Stěhule T.

Na jednom z kamenů ve stěně stavby je vyobrazena malá tvář a i tady nebyl nikdo z »povolaných« schopen určit její význam. Je to tak trošku záhada dávných věků…

Tajemná tvář. Jediné vyobrazení tváře v celém komplexu. Foto Stěhule T.

Pueblo Alto

Tato vyvýšená část se skládá z 80 dalších kamenných konstrukcí. Nejdůležitější jsou dvě. Jedné se říká El Castillo a skládá se ze tří překrývajících se platforem. Druhou stavbu jsem již zmiňoval – jde o El Torreón, věž, nacházející se severně od Puebla Alta. Měla obranný charakter a její výška je úctyhodných 7 metrů. A nabízí skvělý panoramatický výhled na široké okolí.

Návštěvníka lačného záhadných památek překvapí, že většina budov pevnosti má kruhový tvar. Zřejmě šlo o zvláštní koncepci využití kruhového prostoru tohoto města, který se zcela odlišuje od obdélníkových tvarů používaných v jiných peruánských kulturách. Jde tu o naprostý unikát nejen v celém Peru, ale možná i vůbec v Jižní Americe.

Tato zvláštnost dodává pevnosti Kuélap obrovský umělecký a estetický rozměr. Ten ještě posouvají směrem nahoru ozdoby kosočtvercových vlysů a antropomorfních postav posazených ve vysokém reliéfu stěn. Díky tvaru budov je zřejmé, že kdysi stěny byly zakončeny slaměnou střechou s kuželovitým tvarem. Tento odhad navíc dokládají i některé rekonstrukce staveb. Bloky vápence používané pro výstavbu komplexu mají různou kvalitu povrchové úpravy a nejlépe opracované jsou ty, jež byly určeny pro obřadní stavby.

Místo bohům milé, žádná pevnost…

Předpokládá se, že dávní architekti Kuélapu řídili práci stovek lidí – kameníků, zedníků, dopravců bláta, vody a kamení. A tito lidé vytvořili impozantní místo obklopené útesy a hlubokými kaňony, jež pevnost chrání hned z několika stran. O nakrmení všech se samozřejmě muselo také starat velké množství zemědělců a dalších profesí, kteří se velkou měrou podíleli na výrobě jídla. Ve své době to muselo být neuvěřitelně obrovské dílo, do kterého se zapojily tisíce lidí.

I když se dnes podivuhodnému místu s mystickou atmosférou říká fortaleza (pevnost), o žádnou pevnost v pravém slova smyslu nejde. Během výzkumů tu nebyly totiž nalezeny žádné zbraně nebo nástroje určené k boji. Naopak – většina zde nalezených předmětů souvisí s uctíváním. Vypadá to tedy, že místo fungovalo spíš pro posvátné účely. Obvodové zdi v podstatě také nejsou těmi pravými hradbami, protože ty mají zajistit především ochranu. V případě Kuélapu slouží spíše jako opěrná zeď, zapuštěná do stejného jádra. Strategické umístění Kuélapu vysoko v horách mělo obranný účel a jeho vysoké zdi dobře zvládaly klimatické výkyvy, usnadňovaly odvodnění v období dešťů a přispívaly snad i k lepšímu řízení a přehledu o obdělávaných terasách z výšky.

I přes nesporné strategické výhody a systém obrany se národu Chachapoyů nakonec nepovedlo odolat Inkům, kteří je připojili ke své říši Tahuantinsuyo. V roce 1470 zahájila incká armáda, vedená Tupacem Yupanquim, cestu k dobytí této oblasti. Avšak ani Inkům se nepovedlo Kuélap dobýt přímým útokem. Zvolili si proto prozaičtější řešení. Nechali prý nakonec obyvatele vyhladovět a pak s nimi uzavřeli smlouvu… ale to je zase jiný příběh.

Jak dlouho ještě »neposkvrněná«?

Archeologický odkaz říše lidu Chachapoyas je fascinující. O Kuélapu se říká, že je Machu Picchu severu. Oblast ještě donedávna byla nedotčená a turisticky neobjevená. Já po návštěvě této impozantní stavby musím přiznat, že v řadě věcí dokonce Machu Picchu zastiňuje. Otázka je, na jak dlouho. V tomto zcela sdílím obavy archeoložky Isabely. Nám návštěva pevnosti umožnila se malinko vcítit do role Hirama Binghama v čase objevu Machu Picchu. Kuélap stále ještě nabízí svým návštěvníkům zážitek divoké přírody a archeologie »v plenkách«. Pořád tu také probíhají výzkumy – jak samotné citadely, tak původní kultury, jež ji vytvořila. Peruánská vláda se snaží z památky udělat druhé Machu Picchu, a tak se v době naší návštěvy usilovně stavěla lanovka usnadňující přístup mnoha turistům přímo do areálu bez nepříjemné cesty autem po uzoučkých serpentinách. Od 2. března 2017 je lanovka v provozu a jen během prvích pěti dnů provozu přepravila 2000 návštěvníků…

Potomci severských národů?

Chachapoyové patřili k prototypům legend o bílých obyvatelích Jižní Ameriky. O zvláštní bíle rase z hor se vedou debaty celá staletí. Ví se, že jejich domorodé ženy byly velmi krásné, protože si zachovaly bílou pleť a přirozenou laskavost. Proto byly velmi žádané. Jeden z nejznámějších španělských kronikářů Pedro Cieza de León v době, kdy dokumentoval pád říše Inků, o lidech z oblaků napsal, že se jednalo o jeden z nejvíce nebojácných národů celého starověkého Peru. Někteří lidé o nich uvažují jako o potomcích severských národů, kteří se mohli kdysi do Jižní Ameriky dostat. Svá tvrzení se snaží doložit právě bojovností, která byla vlastní například Vikingům, světlou kůží a zvláštními kruhovými stavbami, které jinde v Jižní Americe nemají obdoby.

Legenda o lásce
Legenda praví, že vládce říše Inků Tupac Yupanqui při dobývání území Chachapoyů dorazil se svou armádou k obci Levanto. Zamiloval se do místní princezny jménem Tella, dcery náčelníka. Inka byl krásou ženy tak oslněn, že jí slíbil všechno, jen aby získal její srdce a mohl si ji odvézt do Cusca. Princezna s vědomím, že její milovaný válečník Ashko zemřel v bitvě o Kuélap, jej požádala, aby postavil kanál o délce 45 km a přivedl vodu jejímu lidu. Inka bez váhání slíbil, že stavbu dokončí za sedm dní. 40 000 válečníků pracovalo ve dne v noci, aby na konci dohodnutého času Inka požádal otce o ruku dcery. Ten mu však sdělil, že dcera odešla s Ashkem, o němž se myslelo, že zemřel. To Inku tak popudilo, že nařídil zničit poslední úsek kanálu a zostuzení své armády pomstil konečnou bitvou. Kanál lze vidět v obci Levanto v určitých úsecích dodnes.

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Lid z oblaků. Záhady života, 01/2018. Str. 36-39. ISSN: 1804-9265

Přečtěte si také:  Téma osídlení Ameriky znovu budí emoce

Tomáš

cestovatel, publicista.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.