Bláznivá žena s koštětem

Skutečný příběh linií Nasca

– A vy jste ji znal, dědečku?

– Ano, také jsem ji znal, když jsem byl dítě. Ale na rozdíl od svých kamarádů jsem ji pozdravil, a když ji uráželi, mlčel jsem, protože jsem si myslel, že je to dobrý člověk…

– Uráželi ji vaši přátelé? Co říkali?

– Křičeli na ni „gringa loca“, když ji viděli procházet kolem, protože tak o ní lidé mluvili: „tamhle jde ta bláznivá ženská s koštětem“. Ve skutečnosti jsme se k ní vůbec nechovali hezky, protože pro všechny byla jen bláznivou ženou, která zametá poušť, protože jsme ji vídali brzy ráno s koštětem a winchou zametat a měřit písek, dělat nepochopitelné nákresy a matematické výpočty, kterým nikdo nerozuměl.

– Nebydlela snad ve vesnici?

– Ne, žila daleko, mezi dunami. Nikoho nezajímalo, co dělá, a i když nám nikdy nic neřekla, některé z nás dětí se jí bály. Když jsme ji uráželi, jen se na nás mlčky dívala, jako by chápala, že jsme jen rozmazlení spratci…

– A co se ještě stalo?

– O několik let později se díky „bláznivému gringovi“ svět dozvěděl o liniích Nasca; my jsme ani nevěděli, co máme jen pár metrů od sebe. A pak přijeli další lidé ze zahraničí, aby pořizovali fotografie a prováděli studie. A najednou se svět začal zajímat o náš region, vláda se o nás začala více zajímat, přišla elektřina, voda, turisté a kolem nás se rozběhl obchod, díky němuž se teď mnohým z nás žije lépe než dříve… to vše díky tomu, co „gringa loca“ začala.

– Teď už je mrtvá, že?

Děda otevřel krabici a začal se probírat dopisy, starými fotografiemi a zažloutlými výstřižky z novin.

– Ano, když byla stará a nemocná, musela odejít z pouště do hotelu de Turistas v Nasce, kde zůstala, dokud se její zdravotní stav nezhoršil. Byla převezena do Limy, kde v roce 1998 zemřela. Uchoval jsem si výstřižek, když jí vláda udělila peruánské občanství. Přečti si, co o nás říkala,“ řekl dědeček, podal vnukovi časem ošuntělý novinový výstřižek a ukázal na jeden odstavec.

Carlos přečetl nahlas:

– Chci být svou prací nástrojem k odstranění nespravedlnosti a k tomu, aby Peruánci – kteří jsou národem zvláštních kulturních, morálních a fyzických kvalit – získali zpět svou vlastní sebeúctu. Říkám jim: jsem chola, protože se někdy cítím s cholitos více sjednocen, a to zejména teď, když mám peruánskou národnost“.

– Jaká krásná slova,“ řekl Carlos překvapeně.

– A kdyby teď žila, mluvil bys s ní?

Dědeček neodpověděl. Ale dvě slzy, které mu sklouzly po tvářích na znamení vděčnosti „bláznivé ženě“, která vymetla poušť, byly nepochybně potvrzením.

• „Bláznivá žena s koštětem“ – tak se říkalo Marii Victorii Reiche Neumannové, objevitelce a badatelce bájných linií Nasca.