Medicína Inků (I) 

Lékař Patrick Braun vypráví o svých zážitcích s indiánskou medicínou v peruánských Andách, kam se v šedesátých letech dostal s výpravou z pověření francouzské oficiální instituce. Na široce otevřené oči nemocného položil „curandero“ — domorodý léčitel — živé červy, sesbírané z tlejících rostlin. Pro francouzského lékaře to byl zákrok překvapující. Ale, jak se ukázalo, byl dokonale účinný!

Začneme malým příběhem, kdy v malé, dnes již neexistující vesničce jménem Quea ve středním Peru žil kdysi Indián, který nebyl typicky pověrčivým obyvatelem, a nijak se nestaral o místa odpočinku, jež si zvolili „apuové“, místní duchové. Poněvadž jeho pole zaplavily deště, rozhodl se vykopat na něm odvodňovací stružku. Ale od toho dne bylo jeho tělo napadeno prašivinou. 

Protože neměl valnou důvěru ke “curanderům“, lidovým léčitelům, šel do města a navštívil lékaře. Ten mu předepisoval jeden lék za druhým, ale marně, nic nepomáhalo, a stav nemocného se pouze zhoršoval. V beznaději se tedy tento rolník obrátil na curandera, který byl ve zdejším kraji proslulý. Ten mu vyjevil příčinu jeho nemoci. Když kopal stružku v poli, poranil rolník některého apua. Je tedy přirozené, že se duch následně pomstil. Za příslušný poplatek se zázračný lékař uvolil utišit duchův hněv. A skutečně – také prašivina začala mizet a za nějaký čas byl Indián opět zdráv.

Nevěříte? Francouzský lékař Patrick Braun byl tehdy z pověření francouzské oficiální instituce na výpravě s lékařským posláním v Andách a o tomto případu mu vykládali dva peruánští kolegové. Měl možnost sám nemocného vyšetřit a vyslechnout. Jeho nemoc skutečně prostě zmizela, ale protože tehdy nemohl sledovat celý případ od začátku až do konce, zůstal samozřejmě krajně skeptický.

Jak sám vypráví:

“Překvapilo mě ovšem to, že léčitelé, jejichž činnost je v podstatě peruánskými zákony oficiálně zakázána, mohou stále takto vládnout nad zdravím domorodců v Andách. Kromě toho se mi zdálo, že tak skvěle vyléčená choroba, o níž byla řeč, patřila spíše do oblasti psychosomatické medicíny. Říkal jsem si, že přece žádný curandero by nikdy nemohl účinně léčit pořádný zápal plic, jasně prokázanou ledvinovou infekci nebo klasický zánět spojivek. Ale to, co jsem zjistil později, mne přinutilo tento názor změnit…”

Indiáni, kteří žijí ve vysoko položených údolích této drsné části Jižní Ameriky, byli od nepaměti odtržení od světa přírodní hradbou – andskými Kordillerami. Evropský vliv sem pronikal jen s obrovskými překážkami. Dokonce četná izolovaná údolí tomuto vlivu kdysi zcela unikla. A tak se v nich zachovaly v nedotčeném stavu zvyky předků dnešních obyvatel – Inků, kteří tu vládli před více než pěti sty lety. Po pět set let se tyto zvyky předávaly ústní tradicí z otce na syna. Tak tomu bylo také s technikou léčení. Curanderos zdědili touto cestou medicínské poznatky Incké říše. Na své cestě se tento francouz setkal s mnohými z nich ve vesnicích náhorních rovin, žil s nimi a jako lékař mohl hodnotit jejich metody.

Nedá se říci, že by medicína 20. století tyto drsné a nevlídné končiny vůbec nezasáhla. Tu a tam se setkal s několika mladými lékaři, kteří právě vyšli z lékařské fakulty v Limě. Zákon jim přikazuje strávit dva roky po ukončení studia v indiánských obcích na náhorní rovině, ale je jich málo a Andy opravdu trpí nedostatkem lékařské péče. Indiáni se tedy přirozeně stále obracejí na starodávné čaroděje.

Tak například v oblasti vesničky Sicuani ležící v posvátném údolí Inků se 40 procent obyvatel léčilo výlučně u curandera. Ze zbývajících 60 procent se mnoho lidí obracelo jak na moderní medicínu, tak i na tradiční terapeuty. Curandero je dodnes ve většině případů také levnější než oficiální lékař. Požaduje jen deset solů, tj. asi 80 českých korun, zatímco návštěva u lékaře je čtyřikrát až pětkrát dražší. Kromě toho chovají domorodci vůči mladým „cizím“ lékařům, kteří přišli do jejich údolí, značnou nedůvěru.

Jen nahmatat puls …

Dnešní curandeři nijak neklesli pod úroveň svých slavných předků. Častokrát se Braun přesvědčil o tom, že dokonale znají příčiny mnoha nemocí, že umějí stanovit diagnózu a zahájit účinnou léčbu. Vědí, že prudké změny teploty, ledový déšť nebo náhlý prudký vítr mohou být příčinami chřipky, kašle, zánětu průdušek a zápalu plic. Jsou také toho názoru, že chlad spolu s vlhkem vyvolávají revmatismus, že bolesti žaludku způsobí zkažené nebo špatně připravené jídlo, a že oční neduhy jsou zaviňovány prachem, větrem a příliš dlouhým vystavením slunečním paprskům. Velmi správně také spojují kožní onemocnění s nedostatkem hygieny.

Někdy tito čarodějové svou schopností úsudku dovedou ohromit, vzpomíná Braun na pacienta, který trpěl střevní kolikou. Curandero, na něhož se obrátil, se mu pokusil vysvětlit příčinu tohoto onemocnění:

“My, obyvatelé And,“ řekl, “jíme příliš mnoho fazolí a kukuřice. Je to potrava velmi suchá, a tak musíme hodně pít. Ale voda je tu špatná. Za určitých okolností vyvolává kvašení potravy v žaludku a ve střevech, což působí nadýmání. A tak vznikají koliky.“

Curandeři umí poznat zlomeniny, angínu, svrab, zápal plic, bronchitidu, průjem, syfilis, některé druhy rakoviny atd. Jejich diagnostické metody jsou empirické, ale umožňují jim určit, který orgán je postižen. Některé technické postupy znali již inčtí lékaři, jak to dosvědčují zprávy španělských kronikářů z období conguisty a výjevy, zobrazené na keramických předmětech, objevených při archeologických výzkumech.

V okolí Huancaya ve středním Peru používají dodnes curandeři jednu z nejpodivuhodnějších metod: čaroděj pouze změří puls nemocného. Na základě tohoto jediného prvku stanoví druh choroby, určí postižené orgány a předepíše určitou léčbu.

Jak dodává Braun: “Viděl jsem ve dvou případech, jak byla tato metoda s úspěchem uplatněna: jednou při ledvinové infekci, podruhé při onemocnění plic. Pochybuji však, že by byla něco platná sama o sobě. Je pravděpodobné, že curandeři, aniž to přiznávají, berou v úvahu i jiné příznaky, například zbarvení pokožky, dýchací obtíže, bolest při močení, atd. Ale ať je tomu jakkoli, zkoumání tepu si udržuje své přívržence. Někteří čarodějové dokonce tvrdí, že mohou tímto způsobem předpovědět těhotné ženě den a stupeň obtížnosti jejího slehnutí, ba dokonce pohlaví novorozeněte.”

V mnoha údolích se používají dodnes i jiné diagnostické metody, jejíž původ sahá hluboko do incké historie: curandero tře tělo nemocného malým živým morčetem, nejlépe černým. Během této zkoušky má morče samo od sebe pojít. Jestliže zůstane naživu, je obětováno. V obou případech je čaroděj pak pitvá, aby mohl rozpoznat orgány, na které se nemoc přenesla; ty se totiž mají zbarvit do černa.

Curanderů, kteří umějí takto číst ve vnitřnostech, není mnoho; pracují jako starořečtí věštci, kteří předpovídali osud z vnitřností kuřat. Tyto metody samozřejmě vycházejí mnohem více z magických pověr. Kouzelníci, se kterými se Braun setkal, ho však ujišťovali, že jim umožňují stanovit přesnou diagnózu. Ve skutečnosti jim hlavně pomáhá znalost fyzických a funkčních příznaků některých nemocí. Obětovat morče je ovšem mnohem okázalejší. To ale nic nemění na skutečnosti, že léčba, kterou na základě takto stanovené diagnózy kouzelníci předepisují, je ve velkém počtu případů účinná.

V prosinci 1968 navštívil doktor Braun jednoho curandera na severním břehu jezera Titicaca. Během návštěvy se stal svědkem podivné léčby. Vstoupila zoufalá Indiánka s kojencem, zabaleným do velké šály. Dvouměsíční dítě trpělo průjmem, který se nedal zastavit. Nechal jsem svého známého jednat. Prohlédl dítě a pak stanovil diagnózu: jde prý o nemoc „hava hurijo“, která postihuje výlučně kojence a jejíž příčinou je „pomsta duchů mrtvých“. Odebrali jsme se všichni k obecním jatkám. Tam pokryl curandero celé tělo dítěte až po krk obsahem bachoru čerstvě poražené krávy. Potom dal kojenci napít šťávy, kterou získal tím, že vymačkal přes plátno rovněž trochu polostrávené trávy z hovězího žaludku. Za několik dní bylo dítě uzdraveno. Je pravděpodobné, že se tu projevil léčivý účinek žaludečních šťáv hovězího dobytka. Ostatně i naše moderní medicína používá u některých případů dětských průjmů přípravků, jejichž základem je výtažek z ovčích žaludků.

Léčebný arzenál Indiánů z andských náhorních rovin zahrnuje řadu drog, o jejichž účinnosti už nemůže být pochyb. Nesmíme zapomínat, že od těchto Indiánů jsme zdědili curare, chinin nebo kokain, které se dnes všeobecně používají. Když v Andách některého domorodce bolí hlava, nalepí si na spánky pár lístků koky, které si koupí na trhu. Utiší to bolest velmi rychle. Indiáni také žvýkají třeba po celý den zelené listy této proslulé rostliny, aby zahnali bolest, hlad nebo únavu. A právě z koky se vyrábí kokain, původně cenné anestetikum, dnes předmět obchodu drogových mafií. Základem indiánských léků jsou často rostliny. Ne každý však ví, že bylinné odvary, které pijí jako vodu, mají rozhodně nemalé léčivé účinky. Je to výborná prevence. Tyto odvary se používají proti zánětům, infekcím a ledvinovým kamenům. 

“V Sicuani jsem se seznámil s kořenářkou, která se na tento způsob léčby specializovala. Sedává na zemi a prodává na místním trhu své bylinky. Znají ji všichni široko daleko a někteří pacienti k ní přicházejí až z velké dálky. Předepisuje jim odvary z listí rostlin exotických jmen jako zarza parilla, pincu-pincu a mnoho jiných, jichž užívali už Inkové. Vždy však spojuje svou léčbu s dietou chudou na tuky, maso a škroby. Dosahuje výtečných výsledků,” dodal doktor Braun.

Místní obyvatelé řadu těchto prostředků dobře znají a používají jich i preventivně, Každou neděli si například lidé v Sicuani kupují na trhu za dva soly (asi 16 korun) tzv. „koňskou kolu“. Nálevy připravované z této rostliny jsou prostředkem k předcházení ledvinových chorob.

Pokračování příště…