Medicína Inků (II)
Lékař Patrick Braun vypráví o svých zážitcích s indiánskou medicínou v peruánských Andách, kam se v šedesátých letech dostal s výpravou z pověření francouzské oficiální instituce.
… pokračování:
Během svého pobytu Braun přišel na velmi překvapivý jev. V jednom údolí poblíž Cuzca lidé jen velmi zřídka umírají na rakovinu vnějších orgánů, například kůže a konečníku, zatímco obyvatelé sousedních údolí ji ušetření nejsou. Zeptal jsem se na to jednoho z místních curanderů, který mi odpověděl: “U nás používáme proti těmto onemocněním odedávna jistého prostředku, jehož základem je odvar ze směsi tří rostlin.“
V tomto údolí žije ovšem jen několik set lidí a zkoumání příčin smrti tu má tedy pochybnou hodnotu. Proto není zatím možné dělat závěry o účincích indiánských bylin proti rakovině.
Některé domorodé léčebné prostředky nás nutně uvádějí v úžas. Doktor Braun měl možnost sledovat osobně jednu velmi zajímavou metodu léčby očního podráždění. Curandeři léčí tento neduh tak, že položí na široce otevřené pacientovy oči několik živých červů sesbíraných s hnijících květů agáve. Potvůrky se procházejí po rohovce a pohlcují všechny nečistoty, které byly příčinou zánětu. Po zákroku se odstraní z oka malou snítkou.
U choulostivých pacientů se používá jiné terapie: vkládají se jim pod víčka byliny, které curandero rozžvýká a přidá k nim několik kapek citrónu.
HLAVNĚ NEZLOBIT DĚDEČKY!
Podle názoru Indiánů nemají všechny nemoci přirozený původ. “Když jsem se někdy setkal s chorobami, které jsem nemohl přesně určit, zeptal jsem se curandera,” dodal francouzský doktor. Curandero většinou odpovídal: “To se pomstili apuové!“
Apuové jsou duchové. Jsou všudypřítomní. A dnešní Indiáni – stejně jako jejich předci Inkové – se domnívají, že jestliže je někdo vyruší, pomstí se mu za to tím, že na něho sešlou nemoc. Nejlepší prevencí je tedy přinášet duchům co nejvíce darů. Přesto však v Andách nemoci, jimž je přisuzován nadpřirozený původ, přímo bují. Je to třeba “chacho“, které se projevuje bolestmi a rychlým hubnutím, nebo “mal de susto“, jež uvede nemocného do takového stavu otupělosti, jež se podobá katalepsii.
Také Braun měl příležitost zúčastnit se léčení jedné z těchto “nadpřirozených“ nemocí. “Ke curanderovi přivedli neobyčejně hubenou ženu. Stěžovala si na prudké bolesti v celém těle, které vrcholily v noci. Vyšetřoval jsem ji, ale nedokázal jsem stanovit žádnou přesnou diagnózu,” popsal Braun. Pak se ženy začal vyptávat curandero. Dověděl se, že před několika dny upadla na hřbitově, když tam šla položit květiny na hrob jistého příbuzného. Vyvodil z toho se vší samozřejmostí, že vyrušila předky, a ti že se jí pomstili. Inkové, u nichž byl kult předků velmi vyhraněn, by byli uvažovali stejně. Věřili, že kdo obtěžuje předky, uvalí na sebe jejich hněv ve formě nemoci. Nebylo to zcela neopodstatněné, protože při velkých epidemiích byly nepohřbené nebo špatně pochované mrtvoly zdrojem nákazy. A tak curandero poslal jednu starou ženu z vesnice, aby vyhledala a přinesla několik kostí uraženého předka. Ponořil je do jakési tekutiny a ponechal je v ní asi týden. Potom všechny svolal, kosti spálil a popel dal spolknout nemocné ženě. Krátce potom nám oznámila, že se uzdravila…
Francouzský lékař pokládal tuto fantastickou terapii pouze za vliv sugesce nebo za jakýsi druh živelné psychoterapie. Nemění to však nic na tom, že rozsáhlý soubor léčebných prostředků, kterých používají peruánští curandeři, napomáhá k dobrým výsledkům. A řádní lékaři pochopili, že je prospěšnější domorodých léčitelů využívat, než je zavírat.
Peruánští lékaři ostatně jako první uznávají, že curandeři nejsou nutně jen šarlatáni a zaříkávačí, kteří se pouštějí do léčení svých bližních, protože si v tom libují. V této zemi vnucuje stále ještě váha inckých tradic empirické medicíně řád a logiku. Kdysi byli posvátní léčitelé organizování podle přesné hierarchie, která měla své velekněze, jejich asistenty a v nejnižší vrstvě zástup málo významných felčarů. Dnes je to také tak. V Kordillerách se setkáte s několika “velmistry”, kteří mohou vstupovat do přímého styku s duchy, a to jim umožňuje zvládnout i nejobtížnější případy. Mají také právo jmenovat nižší léčitele.
Stejně jako za časů Incké říše si je vybírají mezi mladíky, v jejichž blízkosti třikrát udeřil blesk. O blesku se totiž předpokládá, že přenáší na zemi vůli bohů. Na první pohled má toto kritérium velmi daleko ke schopnosti rozpoznávat a léčit nemoci. Ale Inkové nejsou v tomto případě tak zpozdilí, jak by se zdálo. Braun se setkal s jedním z nejvyšších čarodějů v údolí Uyucali v jižním Peru. Byl si velmi dobře vědom své odpovědnosti a rád lékaři vysvětlil, jak v tomto směru postupuje.
“Jakmile mám jmenovat nového curandera,“ řekl, ”musím jednat s velikou rozvahou, protože na tomto výběru záleží zachování poznatků, jež nám odevzdali předkové. Tato tajemství nemohou být zjevena kdekomu. Jen někteří jsou schopni jich používat…“
TŘI ROKY STÁŽE
Obřad, jímž je nový curandero uváděn do své funkce, se odehrává před shromážděním obyvatel, aby o tom všichni věděli, a je doprovázen radovánkami. Neznamená to však žádné jmenování na doživotí. Nový léčitel musí rok pracovat na zkoušku. Jestliže “velmistr“ usoudí, že dosahuje jen nevalných výsledků, je definitivní pověření nováčka odloženo o další rok. Nezdá-li se ani po třetím takovém obřadu, že schopnosti lékařského adepta jsou dostatečné, pak se mu praxe zakáže. Prakticky to znamená, že adept musí prodělat tři roky studií nebo stáže, než dostane “doktorát.“
Ale i když už je definitivně instalován, je mladý curandero nejprve jen jakýmsi obvodním felčarem či spíše porodní asistentkou, jehož hlavní prací je pomáhat při porodech… Teprve dosáhne-li vynikajících výsledků, postoupí v hierarchií a později
se možná sám stane “velmistrem.“
Toto vše je ovšem v rozporu s peruánskými zákony a odehrává se to za nejpřísnějšího utajení. Příčinou však není ani tak strach před policií jako tradice. Inčtí lékaři žili jako jejich pacienti ve skromných domech. Stejně je tomu i dnes, a nebýt pomoci domorodých přátel, nikdy by se ani doktoru Braunovi nepodařilo s tolika curandery setkat. Jinak se do toho úřady příliš nevměšují, vědí, že tradice je tradice a lidé curandery potřebují. “Co chcete,” řekl lékařské výpravě jistý důstojník peruánské policie, “v zapadlých horských končinách je pořád lepší mít alespoň curandery.“
V roce 1968 byl ve zdravotním středisku v Piscu, v jižním Peru zahájen pokus o spolupráci empirické a moderní medicíny. Aby lékaři přesvědčili domorodce, že mají středisko navštěvovat, rozhodl se jeho šéflékař ke spolupráci s místními curandery. Pořádal s nimi pravidelné schůzky. Zhruba každých čtrnáct dní jim dával brašny s některými desinfekčními prostředky k ošetření ran, a k zachování hygieny při porodech. Vysvětloval jim základy hygieny, diagnostiky a terapie. Úzkostlivě se však vyhýbal tomu, aby kritizoval jejich metody, a nechával je, aby si počínali podle svého. Indiáni začali pohlížet na moderní medicínu s menší zaujatostí, což ovšem neznamená, že se chtěli od svého tradičního lékařství odklonit. To by ostatně nebylo ani žádoucí, jak později vysvětlil jeden vysoký úředník peruánského ministerstva zdravotnictví:
“Musíme Indiány mnoho naučit, zejména pokud jde o hygienu, ale je jisté, že i oni nám musí odhalit mnoho tajemství. Úzká spolupráce moderní a tradiční medicíny může být jen ke všeobecnému prospěchu. A toho se snažíme dosáhnout.“
I když se tato výprava uskutečnila v 60. letech minulého století, a technický pokrok si mezitím našel cestu i do odlehlejších končin Peru, stále je patrný vliv curanderů na zdraví místních obyvatel. S postupující turistikou, se řada z nich navíc přeorientovala na výnosnější model, a na starých tradicích začala vydělávat peníze.
Zdroje:
Archiv autora.
