Chupacabra – záhada nebo mystifikace?

Před časem se mi dostalo do ruky několik článků z internetu o tajemném tvorovi z Portorika, zvaném Chupacabra. I když jsem o fenoménu tajemného zvířete již slyšel, nikdy jsem se tímto problémem nezabýval. Nicméně, pro velký zájem o jihoamerické záhady a kuriozity, jsem postupně zaměřil svoji pozornost i na tuto záhadu, a začal celý příběh rozmotávat a mapovat. V tomto článku se podíváme na tajemného tvora podrobně, a pokusíme se společně odhalit původ této grandiozní mystifikace, která se za ta léta již stala legendou, žijící vlastním životem.   

Zrození legendy

Příběhy tajemného netvora, který saje krev hospodářských zvířat, se objevily na celé řadě míst ve světě, v Mexiku, na jihozápadě USA a dokonce i v Číně. Stalo se tak v polovině 90. let, kdy se chupacabra nebo chupacabras objevily v Portoriku. Existuje množství článků v nejrůznějších jazycích, a zejména ve španělštině, které popisují tento zoologický přízrak s doslova ďábelským vzhledem. Články zahrnují mimo jiné i údajná svědectví, sestavená podle vyprávění těch, kteří se s tímto „upírem koz“, jak zní jeho český překlad, setkali. 

Ovšem první záhadné zprávy o tajemném tvoru, který vysává krev zvířat, jsou více jak 40 let stará. Objevují se poprvé již v roce 1975, kdy v malém portorickém městečku Moca byla nalezena podivně zmrzačená mrtvá zvířata. Zvláštní smrt byla tehdy připsána imaginárnímu tvoru, tzv. upíru z Moky (El Vampiro de Moca).

Zpočátku existovalo podezření, že vraždy spáchali členové nějakého satanského kultu, nicméně po celém ostrově bylo nahlášeno mnohem více případů, a řada farem sčítala ztráty zvířat. Navíc, u každého zvířete bylo zjištěno, že jejich vykrvácení způsobily série malých kruhových zářezů. Případy tehdy nepřesáhly region a nevyvoly větší rozruch, a postupně se na celou záležitost zapomnělo.

Vše propuklo nanovo v roce 1994, kdy začalo hromadné pozorování chupacabry. V březnu 1995 bylo v Portoriku nalezeno osm ovcí domácích, z nichž každá měla tři poranění, podobné vpichu v oblasti hrudníku, ze kterých byla zjevně vysávána krev z těla. O několik měsíců později jedna očitá svědkyně jménem Madelyne Tolentino uvedla, že v portorickém městečku Canóvanas spatřila zvláštního tvora. Dodala, že následně zde bylo nalezeno na 150 mrtvých domácích zvířat. Vznik termínu chupacabras je přičítán portorickému komikovi a podnikateli Silveriu Pérezovi, který takto označil záhadného tvora krátce poté, co byly zveřejněny první incidenty. Krátce po zprávách z Portorika se začaly objevovat zprávy o úmrtích zvířat v údajně podobných podmínkách i v jiných zemích, jako Dominikánská republika, Argentina, Bolívie, Chile, Kolumbie, Honduras, Salvador, Nikaragua, Panama, Peru, Brazílie, ale i Mexiko a Spojené státy. Začal hon na latinoamerické mystérium…

Podle svědeckých výpovědí pastýřů a farmářů by měla být chupacabra přibližně 90 – 120 cm vysoká, mít slabé, jakoby zakrslé přední nohy, ale pevně stojící na silných zadních nohou obdobně jako klokan. Jedna z variant má mít dokonce šupinatou kůži podobnou plazům, která je na zádech pokryta ostrými ostny, připomínající hřeben, směřující dolů. Mezi prsty má prý dokonce něco jako blány.

Nákres toho co viděla Madelyne Tolentino. Zdroj: internet

Další svědci popisují chupacabru trochu rozdílně, a to jako podivné plemeno divokého psa. Tato forma je bezsrstá a má výrazný hřbet, neobvykle výrazné oční důlky s velkýma červenýma očima. Tlamu s velkými tesáky má mít podobnou psí tlamě. Monstrum údajně útočí nezávisle na denní či noční době, a pije krev nejen kozám, ale všem domácím zvířatům – kravám, ovcím i slepicím. Na rozdíl od konvenčních predátorů, chupacabra zabíjí tak, že vysává všechnu krev zvířete obvykle přes tři kousance ve tvaru dolů směřujícího trojúhelníku. 

O původu tvora existuje celá řada hypotéz. Některé jsou střídmé, jiné již značně přitažené za vlasy. Podle některých jde o geneticky zmutované zvíře, přičemž nosnou myšlenkou je teze, že tato zvířata mohou být důsledkem biologických experimentů. Tyto pokusy nejdříve směřovaly k vojenským účelům, avšak z nějakého neznámého důvodu se vymkly kontrole. Dokonce existují teorie, které mají za to, že se jedná o jakási domácí zvířata, dovezené na planetu mimozemšťany. Jiní spojují jejich přítomnost s návštěvami z paralelních světů, kdy tato bytost navštěvuje Zemi odedávna. Dokládají to jejich podobností s příšerami na gotických stavbách. Možná realita, a nebo jen fantastické úvahy? V Portoriku fungovala americká vojenská základna Roosevelt Roads, která po téměř šedesát let sloužila pro výcvik amerických stíhacích perutí, až byla nakonec v roce 2003 uzavřena. Mohla by mít chupacabra svůj původ tady? To už dnes těžko zjistíme, a případnými spekulacemi se jen pouštíme na tenký led.

Kojot, vlk a nebo něco jiného?

Bohužel, všechna pozorování chupacabry, případně následná identifikace zatím potvrdila, že se jedná o známé druhy zvířat. Jen namátkou připomeňme některá pozorování, které se udály během posledních 20 let.

V dubnu 2000 bylo v hornickém městě Calama v severním Chile nalezeno asi sto  domácích zvířat, vykrvácených, a velmi podivným způsobem zmrzačených. Tyto nálezy zvířat pokračovaly až do konce roku 2002. Díky místnímu tisku se z celé záležitosti brzy stala senzace, s honbou za tajemným přeludem. Po dlouhých spekulacích, provedené studie stop a chlupů nakonec ukázaly, že za útoky stály obyčejní domácí psi.

V polovině srpna 2006, Američanka Michelle O’Donnell z Maine, vyfotografovala podivnou mršinu zvířete, ležící u silnice. Michelle si vzpomněla, že viděla stejné zvíře, pohybující se kolem jejího domu o týden dříve, a které její manžel popsal jako něco mezi hlodavcem a psem. Zvíře bylo zřejmě zasaženo autem, a nebylo možné ho jednoduše identifikovat. Navíc byla mrtvola ohlodána supy. Nicméně, později se povedlo získat vzorek její DNA, na základě kterého byli odborníci schopni určit, že se jedná o hybridní rasu mezi vlkem a psem.

Pozorování ze srpna 2008 se událo v texaském městě Cuero. Místní zástupce šerifa Brandon Riedel natáčel v uličkách tohoto města, když se objevil neznámý živočich. Zvíře bylo velikosti kojota, ale bez chlupů, a mělo dlouhý čenich, krátké přední končetiny a dlouhé zadní nohy. Šerif Jode Zavesky, nadřízený Reitera předpokládal, že se jednalo o stejný druh kojota, kterého identifikovali vědci na Texaské státní univerzitě v San Marcos v listopadu 2007.

Video bylo znovu uvedeno v dubnu 2011 v epizodě televizního seriálu Faked or Fake: Paranormal Files, televizního kanálu Syfy, ve kterém se tým badatelů snažil znovu vytvořit podobné video za pomocí miniaturního koně a psa – peruánského naháče. Ze zkoušky vyplynulo, že žádné z testovaných zvířat neodpovídá zvířeti ve videu. Tým v tomto seriálu také testoval vzorek DNA odebraný mrtvole tvora, kterého zajistil místní farmář, a který byl později identifikován jako hybrid vlka a kojota…

V červenci 2010 policisté zastřelili údajnou chupacabru v hoodském kraji v Texasu. Zástupce policie předal mršinu vědcům z University v Texasu, aby provedli identifikační testy.

Ke cti vědců z Texaské univerzity je nutné říci, že se uvolili ostatky zkoumat. Ale když analyzovali DNA, vynesli verdikt, který některé kryptozoology uzemnil – žádná chupacabra, ale starý, olysalý kojot. Vědci tak potvrdili, že se jednalo o křížence kojota a psa s příznaky svrabu, a s napadením dalších vnitřních parazitů. Je pravda, že vědcům nebylo jasné, proč kojot ztratil srst. To jim sice zůstalo utajeno, nicméně genetika je jasná. Druhý údajný chupacabra byl zabit o několik kilometrů dále, avšak byl sežrán supy dřív, než mohl být zaslán k otestování.

Počátkem září 2013 oznámila rodina z argentinského městečka Rosario, že našla tělo malého zvířete, jenž nemohla identifikovat. Pokládali ho proto za mýtickou chupacabru. Zpráva se dostala až k profesoru Jorge Martímu, vedoucímu oddělení muzeologie a taxidermie Muzea přírodních věd, Dr. Angela Gallarda z Rosaria, který provedl na zvířeti testy, a zjistil, že se jedná o přirozeně mumifikovanou kočku.

1. dubna 2014 další texaský pár prohlašoval, že zachytil chupacabru v městečku Ratcliffe 29. března. Zoolog Benjamin Radford, z časopisu Livescience zjistil, že víře bylo mývalem, postiženým svrabem. A tak bychom mohli pokračovat dál bez nějakého konkrétního důkazu o existenci nového podivného zvířete.

Avšak záhadná zvířata byla hlášena i jinde ve světě a nevyhnula se například ani Rusku. Zdejší případ chupacabry se odehrál roku 2004. V tomto případě šlo pouze o kostru, kterou našli nižněgorodští lovci na břehu řeky Oki. Jeden z nich, Valerij Povarnicyn, řekl, že hlava byla neobyčejně vyvinutá. Špičáky byly také výjimečné. Hřbet byl ohnutý jako u dinosaurů,naopak lopatky zcela chyběly, na hřbetě byly nepochopitelné výrůstky, jako by tam byl jakýsi hřeben nebo trny, jako u dikobraza. Kosti byly duté jako u ptáků. Zadní končetiny byly skoro tak velké, jako celý trup, na nich po čtyřech (!) kloubech. Přední končetiny zcela chyběly.

Lovci informovali místního kryptozoologa Vasilije Jeremčuka. Ten kostru označil za pozůstatek chupacabry. Avšak zoologové všechny zklamali – je to liška, ale trpěla zkřivením páteře – skoliózou. A přední končetiny prostě odpadly, protože u lišek drží jen lehce. Takže zase vedle.

Nalezená kostra Vasilije Jerumčuka. Zdroj: KPUFO

Dva roky nato pod Orenburgem na samotě Saperka dvěma farmářům náhle uhynulo 32 krůt. Mrtvolky ptáků, nalezené ráno, byly úplně bez krve. Souběžně s tím se ve vedlejší obci Gavrilovka staly oběťmi ovce a kozy – celkem 30 kusů.

Vesničané slyšeli, že ovce v noci začaly hlasitě bečet. Jeden svědek, který šel ovce zkontrolovat, viděl, jak se ustrašeně soustředily do kruhu. Pak uviděl jakýsi černý stín. Jakoby ohromné psisko se postavilo na zadní tlapy a poskočilo jako klokan, protáhlo se mezi sloupy ohrady a zmizelo.

Dmitrij Madinovskij z Orenburgu slyšel o neobyčejném zvířeti od sourozenců. Rozhodl se, že záhadě přijde na kloub. Odplavil se tedy níže po řece Sakmaře, asi 30 – 40 km od vesnice, kde našel na břehu řeky řadu stop, vedoucí k vodě. Podle hloubky otisků, odhadl hmotnost zvířete na 30-35 kg. Mezi 5 prsty rozeznal 2 cm drápy a blány. Mezi tlapami se táhl ocas. „To by mohla být chupacabra,“ zaradoval se Dmitrij a dodal, že zvíře mělo „malé přední, ale silné zadní tlapy. Zpočátku šlo po čtyřech, ale před vodou se postavilo na zadní, čímž na zem spustilo silný ocas, a potom poskočilo jako klokan – vzdálenosti mezi otisky byly větší než 1 metr.“

Bohužel, nic jiného, kromě stop, místní kryptozoolog nenašel. Fotografie stop zaslal zoologům. A ti tvora bezpečně poznali … byl to bobr. Kdo však pil krev krůtám a ovcím? Že by se bobr stal masožravým?

Ovšem většina kryptozoologů se k chupacabře staví rezervovaně. Dokonce i známý český kryptozoolog, pan Jaroslav Mareš, příběhu o tajemné chupacabře příliš nevěří. Jak mi sám řekl během svého pobytu na Portoriku před pětadvaceti lety jsem se místních na chupacabru vyptával. Většinou to považují za vybájené zvíře nebo za nějakého nemocného nebo znetvořeného velkého psa (například prašivinou). Existuje o něm sice i dost skazek, nepovažuji je však za příliš věrohodné.”

Drtivá většina údajných pozorování byla vyřazena nebo nikdy nebyla potvrzena z důvodu nedostatku důkazů. I u tohoto fenoménu platí, že prakticky neexistuje žádný relevantní fotografický materiál. Existuje samozřejmě několik výjimek, u kterých je však velmi sporné určit, zda jde skutečně o předmětné zvíře. V případě pozorování v severním Mexiku a na jihu Spojených států bylo opakovaně ověřováno, že zvířata identifikovaná jako chupacabra jsou vlastně psi nebo jiná zvířata, trpící svrabem nebo prašivinou. Biologové a myslivci tak popisují chupacabru jako moderní městskou legendu…

I mršina může být řadou lidí zaměněna za Chupacabru.

Podle vědců jsou to paraziti, které přeměňují kojoty na tzv. “chupacabras”

Téměř ve všech těchto případech se “monstra” ukázaly být kojoti, trpícími velmi závažnými případy demodikózy neboli trudníkovitosti (v hovorové řeči se demodikóza označuje také jako červená prašivina). Jedná se o bolestivé, potenciálně smrtelné onemocnění kůže, způsobené parazity skupiny Demodex ssp, které mimo jiné může způsobit, že zvířatům vypadají chlupy, a jejich kůže se scvrkne.

Pro některé vědce je toto vysvětlení pro předpokládané chupacabry dostačující. “Nemyslím si, že bychom se museli dále dívat, nebo si myslet, že pro tyto pozorování je ještě nějaké další vysvětlení,” řekl Barry O’Connor, entomolog z University v Michiganu, který studoval Sarkoptes scabiei, parazita, jenž způsobuje svrab. V podobném duchu se vyjádřil i specialista na divokou zvěř Kevin Keel, když viděl fotky údajné mrtvoly chupacabry, a jasně rozpoznal, že se jedná o kojota. Dodal ovšem, že někteří lidé by v těchto nemocných zvířatech mohli chupacabru pozorovat. Kojoti a lišky s prašivinou mohou laika velice jednoduše zmást.

Pochází řešení záhady z Čech ?

Přečtěte si také:  Jaké tajemství skrývá vrak německé ponorky?

Při prohlížení obrázků tohoto podivného tvora jsem se zamýšlel nad možným vznikem tohoto jevu, a jeho propojení s něčím historicky konkrétním, co už bylo v minulosti jednou popsáno. 

Například v roce 1930 v oblasti New Jersey řádila bestie, jejíž případ byl velmi dobře popsán, a je znám jako tzv. “Jerseyský ďábel”. Tajemná bestie tedy není nic nového. Kde tedy hledat pravdu, kde se zrodila ta legenda o chupacabře?

Čeští badatelé z KPUFO vyslovili zajímavý názor (Chupacabras – záhada nebo mystifikace? ZAZ č.2/58, ročník XII/2003), že celý humbuk kolem chupacabry je grandiózní mystifikací, jejíž kořeny vedou až k legendárnímu Ludvíku Součkovi. Ten ve sci-fi povídce „Prouklovi kočkeni“ popsal naprosto stejné zvíře, přicházející z jakéhosi paralelního světa, a plašící domácí zvířata, zejména kozy. Kniha, ve které povídka vyšla, sborník „Zájem Galaxie“ (Praha 1973), mohla být nějakým emigrantem zanesena do Portorika, a bytost jménem chupacabra byla vyfabulována podle Součkova vzoru. Vše ostatní udělaly sdělovací prostředky, bažící po senzacích.

V této povídce si chce profesor Patrovský ověřit na svém prvním lovu pocity dávných lovců – je totiž významnou vědeckou kapacitou v oboru etnografie a archeologie. Omylem však zastřelí podivného tvora, ve kterém poznává bytost, nakreslenou právě ve zmíněných jeskyních. Ukáže se, že tito tvorové se dostávají do našeho světa časoprostorovým tunelem mezi naším a jiným světem či vesmírem, umístěném v chlívku pana Proukla. Tento tunel byl tedy otevřený již v pravěku a proto se obrázky těchto zvířat objevily už tehdy na stěnách jeskyň.

Kočkeni v povídce byli těžcí, ale sotva metr vysoká zvířata. Na hlavě měly dva divně tvarované parůžky. Byly to polotuhé sytě rudé, masité výrůstky, silné takřka jako lidská ruka a poněkud rozeklané, jeden se mu pod hlavou přehnul jako gumová hadice. Měly plochý soví obličej, ozdobený vysoko posazenými slechy, soví oči. 

Tělo se podobalo tělu velké kočky, alespoň předními běhy a trupem, ale zadní běhy byly podivně zformovány a dost nápadně a úděsně se podobaly lidským. Tělo bylo zarostlé dlouhou šedivou srstí, na bocích a zadních bězích ozdobené černými pruhy vytvářejícími podivný ornament, poněkud podobný dekoru zvířete okapi. Měli černý žíněný ocas. Jejich krev byla namodralá, vazká, rychle osychala a měnila se ve světle šedý prášek, rozfoukávaný větrem. Kočkeni plašili kozy, kvákali jako husa nebo jako žába. Jinak šlo o krotká zvířata, které ovšem často utíkala z ohrady. Pan Proukl pásl svoje kozy na mimozemské modré trávě, a ony potom dávaly namodralé mléko.

Kromě kočkenů z jiného světa za bránou vycházela ještě jiná zvířata, tzv. hopsáci. Ti měli hlavu kamzíka, zarostlí hustou hřívou, v níž mizely přední končetiny (pokud vůbec existovaly) a s klokaníma svalnatýma nohama skákali velmi vysoko. Dorozumívali se ostrými hvizdy jako svišťové. V nich poznal profesor Patrovský „lidské postavy tanečníků v kamzičích maskách“ z jeskyně Teyjatu. 

Jak pan Proukl vypověděl, z jiného světa se k nám dostávají i tzv. puklice – létající stroje, které jsou namalovány v jeskyních s vyobrazeními kočkenů a hopsáků, na což upozornil francouzský ufolog Michel Aimé. Profesor Olsen z Harvardu jej však zkritizoval za neznalost prehistorické ornamentiky. 

Aby renomé profesora Patrovského nebylo ohroženo, vystrašil pana Proukla natolik, že ten raději podpálil chlívek, ale než se okno do jiného světa zavřelo, viděl profesor inteligentní udivenou tvář. Tolik Součkova povídka. 

Podivní kočkeni v Součkově knize, přicházející z jakési brány z jiného světa, skryté v obyčejné kůlně, plašili, stejně jako portorická chupacabras, místní kozy. 

Není to zvláštní shoda? Jde o příliš odvážnou kombinaci nebo jen o souhru náhod?

Věděl Souček o chupacabras? Jde opět o další příklad tajemného sdělení, které Souček maskoval zdánlivě žertovnými povídkami? Proč také použil jako jméno hlavního hrdiny jméno svého přítele a spolužáka Věnceslava Patrovského, když měl na výběr milióny jiných příjmení? Je zmínka o “modré trávě” odkazem na americký kontinent, kde se chupacabra bude jednou vyskytovat?

Nebo se jen chtěl vysmát krkolomným vysvětlením dávných kreseb, která předkládají veřejnosti renomovaní odborníci? Nebo je všechno jinak? Je všechno jen mystifikace, žert nebo pouhá neznalost? S největší pravděpodobností ano.

Nedostala se náhodou kniha Ludvíka Součka dávno před pádem železné opony do Střední Ameriky? Třeba v zavazadle některého z emigrantů? Popusťme uzdu fantazii! Co když někdo z jeho nových přátel, kterému povídku přeložil, ji použil pro první články do místního tisku? Tak se náhle objevily případy setkání prostých vesničanů s tajemným tvorem. Obyčejná novinářská kachna, čerpající v cizím prostředí ze staré knihy, v Portoriku naprosto neznámého autora – lepší podmínky pro totální utajení pravého námětu této mystifikace si nemohl původce přát! 

Chupacabra může mít mnoho podob podle fantazie svědků. Zdroj: Internet.

Možná to byl záměr, možná jen náhoda. Článek vyvolal zájem, jako všechny senzace. Záhada začala žít svým vlastním životem a všeobecný hlad po senzacích učinil své. Začalo pátrání po tajemném tvorovi, našli se další a další “svědkové”. Snad to může připadat příliš přitažené za vlasy, ale kdo zná lidskou mentalitu a svět sdělovacích prostředků, bude uvažovat jinak. Když se objeví záhada, každé šustnutí se v atmosféře tajemna stává tajemným tvorem, fantazie pracuje na plné obrátky a tlak tisku vytvoří své. Jeden opisuje od druhého, jedna příhoda stokrát převyprávěná na konci vypadá jako úplně nový případ, na rozdíl od původního příběhu. A nelze podceňovat ani vliv komerce – turistika, suvenýry, i písně se začaly skládat. Ani vtipálky, napodobující tajemné tvory a stejně zohavující zvířata, není možné vyloučit. A „tvor“ se šíří – už zanechal své stopy v řadě zemí po celé Latinské Americe, aniž by byl odhalen byť jen jediný pravý exemplář!    

Tato úvaha měla za cíl zpochybnit jednu trvalku na poli zahraničních záhad. Ani po desítkách let jsme se v řešení této záhady neposunuli dále. K vyřešení záhady nepomohl ani vývoj moderních technologií, kdy obyčejný fotoaparát má dnes opravdu každý, minimálně ve svém mobilu. Přesto nebyla živá chupacabra zachycena, pouze bylo pořízeno několik těžko identifikovatelných záběrů něčeho, o čem lze úspěšně pochybovat. Ba možná dokonce, rozvoj moderních technologií pomohl většímu rozptylu nesmyslů. Často jdou totiž videa ruku v ruce s politikou sledovanosti internetového portálu youtube, kdy publikující autoři za shlédnutá vlastní videa dostávají finanční odměnu. To celou řadu z nich nutí vytvářet často až fantastická videa jen pro zvýšení sledovanosti. Ale to je obecný fakt, týkající se části zveřejňovaných videí.

Záleží tak na každém z vás, jak se k této záhadě postaví, zda přijme fakt, že se jedná o grandiózní mystifikaci, a nebo bude i nadále příběhu o chupacabře věřit, přestože neexistuje.

Zdroje:

Přečtěte si také:  Magické zaklínadlo jménem “Zlatá země”

[1] Stěhule, T.: Chupacabra: záhada nebo mystifikace? Záhady života, 07/2019. Str. 32-36. ISSN: 1804-9265

Tomáš

cestovatel, publicista.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.