Pochybnosti ohledně Hitlerovy smrti. Mohl to přežít!

I když druhá světová válka skončila před více než 70 lety, osud některých pohlavárů Třetí říše stále obestírají tajemství. Tu a tam se objeví »přeživší«, včetně těch, co tvrdí, že jde o samotného führera. Konspirační teorie jsou lákavé a závoj legend zahaluje toto tajemství až do dnešních dnů, kdy tu a tam na světlo světa pronikne jako záblesk nová informace. Ta pak dokazuje, že oficiálně ukončený příběh pokračuje dodnes a pochybnosti vyplouvají na povrch čím dál víc…

Předkládám vám dnes fakta, která se podařilo shromáždit a při jejichž řazení se neodbytně objevuje naléhavá otázka: „Není pravda někde zcela jinde?“ Nestali jsme se my všichni oběťmi velmi upravené verze konce Adolfa Hiltlera a nebylo nakonec »přání otcem myšlenky«, jež se postupem času stala jedinou přijatelnou verzí pádu Třetí říše a jejího vůdce? Posuďte sami…

Odtajněné archivy CIA hovoří jasně!

Rozruch kolem možného útěku vůdce nacistů do Jižní Ameriky začal nanovo v roce 2014, kdy bylo odtajněno přes 700 dokumentů FBI ohledně smrti Adolfa Hitlera. Ty naznačují, že byl po válce spatřen na řadě míst světa! O jeho osobě víme, že měl rád vše připraveno a naplánováno. Proč bychom tedy měli věřit, zvlášť ve světle nově odtajněných dokumentů, že Adolf Hitler neměl dokonale »vybroušený« plán na svůj únik z obklíčeného Berlína? Kromě níže uvedených pochybností, ke kterým se dostaneme, po celý život zastával názor, že „jen slaboch nebo blázen může spáchat sebevraždu…”

Sebevražda známá z knihy

Ale půjdeme na to postupně, od začátku, a uvedeme si známé a podezřelé okolnosti ohledně jeho konce. A uvidíte, jaký bude po dočtení tohoto článku váš závěr…

Při studiu zdrojů a dobových materiálů k případu vyšetřování sebevraždy říšského kancléře totiž dříve či později dospějeme do bodu, kdy se údaje rozcházejí, a najednou máme mnoho různých informací, které si v drobných detailech protiřečí. Přitom se právě v těchto maličkostech skrývá pravda, jež by pomohla objasnit poslední momenty války. Žádný z přímých svědků událostí v bunkru již nežije, a tak musíme vycházet jen z dokumentů a knih, které byly v souvislosti s případem napsány. Sami si tak můžeme udělat nejlepší obrázek o oprávněných pochybnostech, jež se objevují ve spojení se smrtí Adolfa Hitlera a jeho ženy Evy Braunové.

Největší mystifikace v novodobých dějinách lidstva?

Brutální válka, která zasáhla celou Evropu a zdecimovala národy, na svém konci vyvolala potřebu rychle uzavřít mír a na všechno nejraději zapomenout. V dubnu roku 1945 chtěla mít většina světa válku už za sebou, a možná právě proto se na důkazy zas tolik nehledělo. Podle dostupných zdrojů vše nasvědčuje tomu, že přáním Sovětů bylo v prvních květnových dnech roku 1945 rychle ukončit konflikt, zklidnit situaci a neposkytovat jakoukoliv, byť sebemenší záminku (nebo přímo naději) záškodnickým nacistickým skupinám k pokračování bojů.

Oficiální a nejznámější verzí je, že Adolf Hitler se svou novomanželkou Evou spáchali sebevraždu v pondělí 30. dubna 1945 kolem 15.30 hodin. Za touto verzí stojí britský historik Hugh Trevor-Roper, který byl po pádu Berlína na místo vyslán svou vládou, aby zjistil a chronologicky zmapoval, co se přesně stalo. Na základě těchto zjištění napsal v roce 1947 knihu s názvem Poslední dny Hitlera (The Last Days of Hitler). Díky této knize pak máme podrobný přehled toho, co se v posledních dnech v bunkru dělo. Vycházela z ní později i řada dalších historiků při svých vyšetřováních.

Autor v knize podrobně popisuje den po dni, od 20. dubna 1945 do 1. května 1945. Součástí obsahu je oslava 56. narozenin Adolfa Hitlera, obléhání krytu, jeho loučení se štábem, sepsání závěti i konečná sebevražda. Dnes se ale dá tvrdit, že i když Trevor-Roper vychází z tehdy jemu přístupných dokumentů, ve světle nových informací, jež byly shromážděny později, se Hitlerova smrt dostává do trochu jiného světla…

Hitler MUSÍ být mrtvý!

Maršál G. K. Žukov (vrchní velitel Sovětské skupiny armád a zástupce J. V. Stalina v Německu), který se do bunkru dostal ihned po pádu Říšského kancléřství, ve svých memoárech vzpomíná na zmatek panující v jeho okolí: „Když jsme přijeli na místo, ocitli jsme se v tíživé situaci. Dostali jsme hlášení, že Němci prý všechna těla mrtvých zakopali, ale kdo a kde je zakopal, to pořádně nikdo nevěděl.”

Otázka, kde je Hitlerova mrtvola, se stala nejpalčivějším problémem prvních dní po kapitulaci nacistického Německa a byla to i první otázka, kterou Stalin vznesl ihned poté, co se dozvěděl o jeho smrti. V podobném duchu se vedlo i následné vyšetřování. Bylo politicky žádoucí, aby se vše »vyřešilo« rychle a Hitler byl nalezen mrtev. A to i přesto, že většina lidí z nejvyššího velení Sovětské armády (účastnících se závěrečných bojů o Berlín) pracovala s variantou, že se Hitler někde ukrývá, nebo uprchl. I proto v prvních dnech po kapitulaci Německa bylo na všechny informace o Hitlerově smrti uvaleno informační embargo.

Dne 4. května 1945 byly nalezeny v kráteru po granátu v zahradách říšského kancléřství dvě ohořelé mrtvoly »neznámého muže« (pravděpodobně Hitlera) a ženy »Evy Braunové«. Dne 8. května 1945 byla provedena jejich pitva, jejímž výsledkem bylo tvrzení, že jde o mrtvá těla Vůdce a jeho ženy. K samotné pitvě a možnému podvodu se ještě dostaneme a zjistíme, že během ní byla opomenuta celá řada důležitých indicií…

6. června 1945 se uskutečnilo štábní setkání mezi důstojníky vítězných mocností, na kterém maršál Žukov ujistil své kolegy z amerického ústředí, že byla nalezena Hitlerova mrtvola, exhumována a zkoumána patology. Stalin v Moskvě přibližně ve stejnou dobu ale naopak potvrdil zástupci americké vlády H. L. Hopkinsovi, že nemají nejen žádný důkaz o Hitlerově smrti, ale že on, Stalin, si je dokonce jistý tím, že je Hitler naživu. Jednalo se o jeho soukromý názor, nebo za tím bylo něco víc? Podivností je celá řada a vše nasvědčuje tomu, že názory na smrt nacistického vůdce nebyly už tehdy vůbec jednotné.

Nejistý maršál Žukov

9. června 1945 – tedy více než měsíc po dobytí říšského kancléřství – se uskutečnila tisková konference maršála Žukova. Na ní položil válečný zpravodaj Alexander Werth maršálovi následující otázku: „Máte nějakou představu, nebo mínění o tom, co se stalo s Hitlerem?“ Žukov mu na ni následně odpověděl: „Okolnosti jsou velmi záhadné. Na základě námi nalezených deníků pobočníků německého vrchního velitele jest známo, že dva dny před pádem Berlína se Hitler oženil s filmovou herečkou Evou Braunovou. Identifikovanou mrtvolu Hitlerovu jsme nenalezli, říci cokoli určitého o Hitlerově osudu není možné. V poslední minutě mohl opustiti letadlem Berlín, neboť startovací dráhy to umožňovaly.” Byl maršál pod vlivem názoru Stalina, že popřel informace, které předtím předal svým spojeneckým kolegům? Takové vyjádření od vysokého velitele Sovětské armády je bezesporu šokující.

Aby zmatků v prohlášeních nebylo málo, 17. července 1945 Stalin na Postupimské konferenci řekl dalším světovým vůdcům, že Adolf Hitler uprchl. Prostředky a potřebnou logistiku k tomu měl až do konce. A podobné pochybnosti panovaly po celou dobu i na americké straně. Dva roky po válce, dne 8. května 1947, obdrželo ředitelství FBI zprávu, adresovanou jejímu řediteli J. E. Hooverovi, ve které se píše, že američtí armádní důstojníci nenašli tělo Adolfa Hitlera a nemají žádný důvěryhodný zdroj, jenž by jeho smrt potvrdil! Neexistoval totiž žádný svědek, který by mohl doložit, že viděl Hitlera zemřít, a tak ještě mnoho let po jeho »smrti« po Vůdci probíhalo pátrání.

Vraťme se nyní k samotné pitvě. Její výsledky totiž naznačují, že některé důkazy byly »odsunuty« do pozadí. I proto se lze domnívat, že identifikace nalezených těl nebyla zcela průkazná a mohla klidně způsobit rozkol v názorech vysokých sovětských činitelů. Závěry pitevních protokolů tak vyvolávají další a další otázky.

Britský autor Hugh Thomas ve své knize Dvojníci analyzoval provedené patologické úkony, které byly zdokumentovány v pitevních protokolech číslo 12 a 13. Protokol 13 se zabývá pitvou ženy »Evy«. Zvláštní je, že v případě tohoto ženského těla nesedí způsob smrti, který známe z dochovaných svědectví: otrava kyanidem. Protokol popisuje, že zmíněná osoba měla dvě rány na levé straně hrudníku. Byly to rány od šrapnelu či kulky, jež po sobě zanechaly otvory o velikosti přibližně 1 cm. Jenže ouha – vzhledem ke krvácení do tkání, které bylo zjištěno, k zasažení těla muselo dojít ještě za života osoby. Tato skutečnost je nesporným důkazem, jenž vyvrací verzi o otravě jedem a dobrovolném odchodu Evy Braunové (pokud pitvané tělo bylo její) ze života. Smrt byla totiž jistá už v důsledku zásahu šrapnelem. V ústech této osoby pak byly nalezeny zbytky rozdrceného skla po ampuli s kyanidem. Kolem těla byl sice zaznamenán charakteristický zápach po hořkých mandlích (jenž je typický pro otravu tímto jedem), nicméně po vyjmutí orgánů a toxikologických vyšetřeních nebyly po jedu ve vnitřním ústrojí nalezeny žádné stopy! To nahrává domněnce, že mohlo jít o naaranžovaný podvod, kdy byl kyanid osobě do úst vložen dodatečně. Navíc je krajně podezřelé, aby osoba smrtelně raněná šrapnelem do srdce a plic volila (jaksi navíc) ještě otravu jedem. Všechny tyto skutečnosti ale sovětští patologové potlačili a u »Evy« určili jako hlavní příčinu smrti právě otravu.

Vůdce bez chodidla a zubní instrumentářka jako hlavní svědek

U těla muže se (mimo podivností kolem zubů, o kterých byla napsána řada knih) našlo i několik dalších nejasností. Tělu »Hitlera« chybělo jedno chodidlo a bylo vyloučeno, že by mohlo uhořet za použití kanystrů s benzínem. Přípustná je tak pouze vrozená vada, nebo amputace (či jiná nehoda) toho, jemuž tělo patřilo. Navíc nebyl zjištěn pro Hitlera tolik charakteristický monorchismus (nesestup jednoho varlete), potvrzený Hitlerovým osobním lékařem dr. T. Morellem. A opět je nutné poukázat – jako v případě »Evy« – na toxikologickou analýzu. Ta vyšla stejně negativně – opět se ve tkáních nenašly žádné zbytky jedu!

Všechny tyto skutečnosti byly jaksi odsunuty do pozadí a mrtvola údajného Hitlera byla identifikována pouze na základě svědectví zubní instrumentářky Käthe Heusermannové, které sekundoval zubní technik Fritz Echtmann. To je na tak závažný případ skutečně málo. Problematika identifikace podle zubních záznamů nebyla v té době rozhodně nová záležitost, a pokud by postup při identifikaci byl prováděn podle určených kroků, vylučoval by téměř se stoprocentní jistotou jakýkoliv omyl. Taková identifikace ale nikdy nebyla provedena, ačkoli v tehdejším SSSR byla řada vysoce kvalifikovaných zubních i soudních lékařů, dokonale obeznámených s forenzní stomatologií. Není tak zcela jasné, proč tento osvědčený postup byl nahrazen výpovědí pouhé instrumentářky…

Vše je zarážející o to víc, že v kartotéce Hitlerova osobního stomatologa prof. Blaschkeho se nalezl Vůdcův stomatologický chorobopis a v říšském kancléřství dokonce jeho RTG snímky! Výsledky porovnání těchto dokumentů s nálezem části vyšetřované lebky či čelisti nebo snad s protézou přitom nebyly nikdy zveřejněny.

Další vyšetřování odhalilo, že informace o smrti, obsažené ve výpovědích jednotlivých svědků, se často rozcházejí a skrývají v sobě celou řadu rozporů, právě tak jako svědectví o následném spálení těl a pohřbu v zahradě kancléřství. Někteří bývalí nacisté, jako například Erich Kempka – Hitlerův řidič – předtím, než zemřel, potvrdil, že řekl Spojencům během výslechu to, co chtěli slyšet! Přitom to byl právě Kempka, kdo několikrát za život svoji verzi změnil. Důvodem byl pravděpodobně strach ze smrti, případně skutečnost, že poražení nacisté zkrátka mlžili a byli ochotni odsouhlasit cokoliv, jen aby přispěli k zastavení honu na Hitlera.

Není vůbec žádný důvod se domnívat, že další svědci, jako instrumentářka Heusermannová nebo Echtmann, měli jiné důvody. Slečna Heusermannová pravděpodobně po předchozím několikadenním vyšetřování a sugestivních otázkách pochopila, co se od ní požaduje, a proto ochotně identifikovala zuby Adolfa Hitlera, za což byla ze strany Spojenců »zahrnuta slovy uznání«.

Identifikace Hitlerovy mrtvoly a jistota o jeho sebevraždě je tak v podstatě opřena pouze o tvrzení stomatologů a napadána až dodnes. Navíc protokolární záznamy nebyly bez kazů a chyb, ale ty už bohužel nelze dodatečně napravit. Nakonec i známý český spisovatel Ludvík Souček, sám vystudovaný zubní lékař, už kdysi ve své knize Případ Hitlerových zubů, ponorek, letadel, charakteru a sebevraždy napadl a zpochybnil verzi vyšetřovatelů, jež identifikaci Hitlera opírala o názor pouhé zubní instrumentářky.

Velice snadný útěk do bezpečí

Co se dělo v bunkru těsně před výstřelem, a i po něm, by vydalo na samostatný článek či knihu, a těch bylo na toto téma napsáno dost a dost. Proto přejdeme od situace v bunkru a problémů s identifikací těl k předpokladu, že celá záležitost byla dopředu připravena a Hitler svůj útěk uskutečnil. Nové vyšetřování z posledních let totiž ukázalo, že z tunelu zastávky berlínského metra Platz der Luftbrücke vedla na letiště Tempelhof tajná odbočovací chodba, kterou mohli používat nacisté k přístupu na letiště, aniž by je kdokoliv spatřil. Hitler by tak kupodivu velmi snadno mohl do 28. dubna 1945 využít například letadla FW 200 Kondor, kterých bylo na konci války na letišti v hangárech přes 20 a měly dolet kolem 3500 kilometrů…

Víme, že Hitler byl na veřejnosti naposledy spatřen 20. dubna 1945 – v den, kdy oslavil své 56. narozeniny. O den později, 21. dubna 1945, odlétalo z letiště Tempelhof několik letadel, která odvážela prominenty nacistického režimu do bezpečí. Jednalo se o 16 pasažérů a 5 členů posádky. Je zajímavé, že jedno letadlo převáželo i Hitlerovy osobní věci. Pokud by měl Hitler zůstat v Berlíně, trochu to ztrácí smysl, nemyslíte? Proč by se jeho věci odvážely? Vysvětlení dává pouze jeho vlastní evakuace. Je tedy možné, že Hitler byl na palubě letadla a na jeho místo v bunkru byl dosazen fanatický dvojník? Podle nejnovějších výzkumů by to možné bylo. Čas k odletu z letiště měl v podstatě až do 28. dubna 1945, kdy je obsadili Sověti.

Navíc nahrazení Hitlera na poslední chvíli někým jiným je nejspolehlivějším řešením, vylučujícím riziko identifikace dvojníka náhodným očitým svědkem. Kromě toho v tomto případě není nutná příliš velká podoba, protože tělo bude podle připraveného plánu spáleno. Stačí jen náhradník stejného věku a výšky. Podle svědků tvář mrtvého Hitlera viděly jen dvě osoby – Heinz Linge a Martin Bormann. V době, kdy (údajně) přišli další svědci, Hitler už měl přes hlavu přikrývku. Stále nesmíme zapomínat na to, že kdokoliv jiný (včetně Spojenců) už viděl jen několik dnů »stará« a ohořelá těla…

Jedinou nadějí německa je, když budu mrtvý…

Proč by se diktátor 29. dubna 1945 ženil a o den později páchal sebevraždu, když měl k dispozici podzemní svět tunelů a mohl se pokusit o útěk? Co když to tedy bylo trochu jinak a o útěku věděla jen velmi úzká skupina lidí? Vůdce a jeho novomanželka se skutečně mohli rozloučit s obyvateli bunkru a pak odešli »zemřít« …aby v příhodné době bunkr opustili. Je totiž podivné, že všichni »nezasvěcení« – stráže a personál – museli v dohodnutý čas na příkaz Bormanna opustit prostory spodního bunkru, které se nalézaly blízko apartmánů Hitlera. A navíc – podle vlastních Hitlerových slov byla jediná naděje Německa v tom, že si celý svět bude myslet, že je mrtvý! A přesně to chtěl jakkoliv udělat. Bunkr nikdy nebyl zcela uzavřeným místem – hrobkou, bez možnosti jiného úniku. Pozdější likvidace a zasypání bunkru ale zahladily mnoho stop.

Hitlerova pracovna v bunkru se nacházela poblíž schodiště, jež končilo ve Vůdcově šatně. Odtud vedl nouzový východ přímo do zahrady kancléřství, a tak oproti většině obyvatel podzemního betonového komplexu měl Hitler možnost kdykoliv nepozorovaně zmizet. Donedávna se vědělo o čtyřech východech, které z bunkru vedly ven. Na základě objevené fotografie a počítačové rekonstrukce z posledních let byl ale asi 20 metrů od nouzového východu objeven další, pátý vchod. Vedl do tunelové sítě pod Berlínem a ústil, mimo jiné, u Braniborské brány. A když hovoříme o tunelech, nejde tu jen o linky metra. Jde o stovky kilometrů tunelů, které spojovaly všechna důležitá místa ve městě a byly budovány už od počátku 30. let. Všechno totiž bylo podřízeno myšlence, že Berlín bude hlavní město světa.

Podzemní labyrint je velmi složitý, bez plánu je dodnes nemožné se v něm dobře vyznat. Systém tunelů měl také vlastní zdroje energie, ventilaci a na konci války opravdu dobře posloužil útěkům nacistů všemi směry. Hitler tím pádem mohl k útěku z bunkru využít podzemní tunely daleko dříve, než celé město ovládli Sověti, a dostat se bezpečně na letiště, nebo provizorní ranvej…

I když letecké spojení z letiště již bylo přerušeno, stále existovala možnost opustit Berlín o něco později z provizorní ranveje u Braniborské brány. 28. dubna 1945 letadlo pilotované Hanou Reichovou odletělo právě z tohoto prostoru. Mohl to být test, jestli je stále možné opustit Berlín? V pozdější výpovědi německý pilot Luftwaffe Peter Baumgart uvedl pod přísahou do protokolu, že 29. dubna 1945 přeletěl s Hitlerem do mezidestinace v Dánsku! Podle britské MI6 si k tomu vybrali legendární letadlo Messerschmitt ME 108 Tajfun. A přesně tato informace je ve shodě s výše uvedeným vyjádřením maršála Žukova o možnosti útěku z Berlína.

Přistát se dalo mimo dosah Sovětů i Spojenců v dánském Tonderu, na hranicích s Německem. A je dobré poznamenat, že Dánsko bylo až do 5. května 1945 zcela pod vládou nacistů. Spojenci se tam nikdy nevylodili, a tak tu v době pádu Berlína ještě fungovala německá okupační správa. Ideální místo k přestupu…

Země zaslíbená

Kam mohl Hitler odletět? Moc míst k dispozici neměl, ale existoval jeden mocný evropský spojenec, válkou téměř nedotčený – Španělsko. Proto mohl z Tonderu pokračovat dál do Španělska, kde už byla německá diaspora, připravená postarat se o svého svrženého Vůdce. Pro tento plán hovoří také skutečnost, že v archivech existuje rozkaz šéfa gestapa Heinricha Müllera, vydaný 20. dubna 1945. Je nazván »Vůdcova speciální cesta do Barcelony« – plán dostat Hitlera ven z hořícího Berlína tedy existoval. V některých dokumentech se tvrdí, že Hitler nezapojil Španělsko do války, protože mu tu byl v případě prohry přislíben úkryt. Pokud jej tedy někdo v Evropě mohl zachránit, byl by to s největší pravděpodobností právě fašistický režim generála Franca. Ten byl Hitlerovi zavázán za pomoc při občanské válce.

Španělsko bylo sice oficiálně neutrální, ale ve skutečnosti velice pronacistické a generál Franco pomáhal státům Osy, kde mohl (například poskytnutím ponorkových přístavů), ačkoliv se otevřené válce vyhýbal. Koneckonců – dodnes jsou zcela veřejně k dispozici mnohé šokující dobové fotografie, jež to dokládají. Stačí jen obejít pár španělských knihkupectví.

K útěku potřebovali nacisté logistickou síť, infrastrukturu a peníze, hodně peněz. To vše měli a podle dokumentů (minimálně od roku 1943, kdy prohráli bitvu u Kurska a začali celkově ztrácet iniciativu) spustili ambiciózní plány příprav na situaci v případě porážky. Martin Bormann, pravá ruka Hitlera, cestoval v roce 1944 do španělské Barcelony, aby zde založil pobočku organizace Die Spinne (Pavouk), a to za pomoci německých imigrantů. Kdo jiný by měl připravovat útěk Hitlera než právě Martin Bormann, jeho nejvěrnější pomocník? Barcelona byla příhodným městem, neboť zde v té době žilo více než dvacet tisíc Němců. Ví se, že z těchto imigrantů bylo minimálně 500 špionů, kteří vytvářeli sofistikovanou organizovanou tajnou síť, jež mohla připravit ponorku na cestu z některého španělského přístavu.

Spisovatel a historik Eduardo Rollande na základě sebraných svědectví tvrdí, že ve španělském přístavu Vigo ještě dva měsíce po válce německé ponorky kyvadlově uskutečňovaly pravidelné cesty mezi Jižní Amerikou a Evropou. Faktem je, že na konci války, tedy po výzvě admirála Dönitze, se do přístavů nevrátilo celkem 46 ponorek. Jaké bylo jejich poslání a co, nebo koho přepravovaly?

Přesun v ponorce

Dalším bodem této tajemné skládanky je vynoření dvou německých ponorek u argentinských břehů celé dva měsíce po skončení války. První ponorka U-530 se vynořila 10. července 1945 v Mar del Plata. Při výslechu námořníci popřeli, že by na palubě převáželi Hitlera. Na podporu své odpovědi kapitán uvedl, že U-Boot opustila základnu v Kielu 19. února 1945, dlouho předtím, než se Vůdce a Eva Braunová rozhodli ukončit svůj život v bunkru kancléřství. Bylo ale zjištěno, že na ponorce chybí záchranný člun, což je skutečnost, která opět rozdmýchává konspirační teorie. Druhá ponorka U-977 se vynořila o 40 dní později, opět na stejném místě. Oba kapitáni U-530 a U-977 shodně tvrdili, že se nezastavili nikde jinde než v přístavu Mar del Plata.

Argentinský spisovatel Laureano Clavero ve své knize Druhá světová válka: 10 vzrušujících příběhů píše, že analyzoval publikované výslechy kapitánů a zjistil, že si často protiřečí. Navíc je tu ne nepodstatná skutečnost – když byly obě lodě předány Spojencům, chyběl nejen záchranný člun pro posádku, ale i deníky o průběhu a okolnostech plavby… A Clavero také po několika letech hledání nalezl pár pamětníků, kteří sami potvrdili, že v těchto měsících několik Němců dorazilo tajně na pobřeží v zálivu Caleta de los Loros. Má se za to, že Hitler byl mezi nimi..!

V Argentině mohl využívat několik sídel – nejznámější takový objekt se jmenuje Inalco. Leží asi 15 kilometrů východně od města Bariloche a jde o velkou samostatnou hospodářskou usedlost o rozloze 450 hektarů s vlastním pobřežím na jezeře Nahuel Huapi, který byl v rukou Němců pravděpodobně již od počátku 20. století. O tomto objektu jsem psal podrobněji zde.

Inalco bylo v roce 1943 vybudováno na místě, které v té době bylo pro běžné lidi nedostupné, a jeho výstavbu si tak mohl dovolit jen někdo, kdo disponoval velkou sumou peněz. Nevedla kolem dnešní silnice a přístup byl pouze letecky nebo po vodě. Dům byl budován jako soběstačná usedlost a disponoval i kontrolní věží, jež kryla přístupový perimetr. Ve 30. a 40. letech minulého století mělo Německo v Argentině velký vliv díky obrovské imigraci a také vzhledem k soupeření Argentiny s Velkou Británií, kdy tato země cítila ze strany Německa oporu. V době největšího rozkvětu Třetí říše zde žilo více jak 60 tisíc Němců. Ti dohromady tvořili síť komunit, navzájem spolu komunikujících. Argentina byla po většinu války neutrální, teprve až 26. ledna 1944, na velký nátlak, se přidala na stranu Spojenců a oficiálně opustila sympatie ke státům fašistické Osy. Samotnou válku jim ale podpisem dokumentu vyhlásila až na samém konci, 27. března 1945.

Před válkou byla Argentina silným a dobře organizovaným nacistickým úkrytem, ​​jenž byl řízen přes německé velvyslanectví. Probíhala vzájemná spolupráce, kdy Německo během války cvičilo mladé muže různých zemí světa, kteří později narukovali na frontu.

Koho jsi schovávala, Argentino?

Nejinak tomu bylo i v případě Argentiny. Mezi lety 1945 a 1946, za úřadování prezidenta Juana D. Peróna, místní vláda povolila vstup do země nacistickým vůdcům prchajícím z Evropy po pádu Třetí říše. Opět jim byla v mnohém nápomocna, tentokrát i tehdejší západoněmecká ambasáda. Na území Argentiny je dodnes celá řada tajných úkrytů na místech, o nichž byste si mysleli, že jsou koncem světa. Taková místa ve své době mohla ukrývat uprchlé válečné zločince, nicméně tito lidé zakrátko zjistili, že tehdejší politická situace je příhodná a nemusí se skrývat na samotách. Byla odhalena rozsáhlá infrastruktura sídel, kterou nacisté minimálně z počátku využívali jako útočiště, sklady, logistická a řídící centra i tajné trasy pro své přesuny.

V roce 2015 přišel šok, když došlo k objevu nacistické vojenské základny uprostřed džungle, v Misiones na severu Argentiny. Argentinský archeolog Daniel Schávelzon řídil vykopávky na místě a nedávno vydal novou knihu, věnovanou tomuto tématu. Mimo jiné v ní vysvětluje, že místo bylo zvoleno strategicky z hlediska polohy, tedy velmi blízko paraguayských a brazilských hranic. Ideální lokalita pro nacistické uprchlíky, kteří si mohli, v případě nebezpečí, vybrat přesun do nejpříhodnější sousední země…

Archeologové na místě našli léky na žaludeční problémy, což byl symptom, jímž trpěl právě Hitler. Nalezlo se i mnoho prázdných konzerv – místo bylo tedy dopředu připraveno na dlouhý pobyt. A nechyběly ani mince, fotografie z Třetí říše a také drahý čínský porcelán. Můžeme se ptát, co dělal nákladný porcelán na takovém místě? Pikantní se pak jeví, proč by někdo stavěl vykachlíkovaný záchod uprostřed džungle? Někdo na to musel mít hodně peněz a dobrý důvod skrývat se…

Němci si pečlivě budovali zázemí v celé Latinské Americe a využívali při tom řady německých společností, jež se v Argentině a dalších státech etablovaly ještě dávno před válkou a jejichž majitelé se otevřeně hlásili k nacistické myšlence. Jednou z těchto firem, která mohla pomoci Hitlerovi k útěku (minimálně v prvních dnech), byla tehdejší německá firma Lahusen v čele s Geraldem D. Lahusenem, jenž v Argentině podnikal. Měl prostředky na to, aby mohl Hitlera vyzvednout a přepravit do bezpečí. O moci a postavení tohoto pána svědčí i to, že založil německou obchodní komoru a dokonce banku, kterou ovládal tajně pomocí nastrčených osob. Lahusen tak mohl fungoval jako nacistický předvoj. Dodnes existuje v argentinském městě San Antonio de Oeste budova banky, která mu patřila. A podobné společnosti také později výrazně přispěly ke krytí a přežívání uprchlých nacistů.

Hitlerova lebka patřila ženě!

Na základě nových zjištění tedy víme, že po Hitlerovi probíhalo aktivní pátrání mnoha tajných služeb ještě mnoho let po válce. Veřejně to poprvé vyvrcholilo kolem 15. února 1965, kdy západoberlínský prokurátor vydal zatykač na Adolfa Hitlera, dokonce i s portréty, jak by asi v té době vypadal. Netrvalo ani týden a 22. února 1965 Sověti prostřednictvím východoněmeckého rozhlasu vydali prohlášení, že Hitler zemřel v Berlíně 30. dubna 1945 a nemůže být o tom žádných pochyb. Zvláštní shoda náhod, že?

Čas šel dál a forenzní důkazy z posledních let podpořily více teorii o útěku diktátora a výrazně nalomily zavedené závěry o jeho konci v bunkru. V roce 2009 americký vědec Nick Bellantoni mohl poprvé uskutečnit analýzu DNA údajné lebky Hitlera, která způsobila pozdvižení a navodila další otázky. Analýza prokázala, že lebka uchovávaná v Moskvě, spíše než šestapadesátiletému Vůdci odpovídá ženě ve věku 30 – 40 let!

Před několika málo měsíci se Argentina dostala do zájmu médií tím, že zde byly nalezeny nacistické předměty, a to v takovém množství, že to překvapilo i samotnou policii. Vyšetřovatelé se domnívají, že tisíce těchto svérázných suvenýrů bylo do země přivezeno někým bohatým brzy po druhé světové válce. Dnes se dá jen spekulovat, k jakému účelu měly sloužit. Měly sem snad být přesunuty, aby posilovaly sílu exilového vůdce?

Korunu všemu nasadil tajný archiv CIA

Nejnovější odtajněné dokumenty vztahující se k případu atentátu na J. F. Kennedyho, zveřejněné 26. října 2017, ukázaly, že existují další materiály, které se vztahují k případu Adolfa Hitlera. Z těchto dokumentů vyplývá, že Hitler byl dlouho po válce spatřen dokonce i ve městě Tunja v Kolumbii, kde se nacházel kolem roku 1954. Agent, který celou záležitost hlásil, popsal, že koncem září 1955 mu jistý Phillip Citroen, bývalý voják SS, důvěrně řekl, že Adolf Hitler je stále naživu a v Kolumbii vystupuje pod jménem Adolf Schrittelmayor. Pokud by tomu tak bylo, nacisté se mohli vcelku beztrestně pohybovat po celé Latinské Americe v rámci tzv. Operace Kondor. To byla dohoda mezi vojenskými režimy Argentiny, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Chile, jež umožňovala mimo jiné uprchlým nacistům volně přecházet pod ochranou jednoho státu do druhého. Není tedy divu, že hledači válečných zločinců měli těžkou práci.

Argentinský spisovatel Abel Basti, autor knihy Po stopách Hitlera, jež se věnuje dokumentaci údajné přítomnosti nacistického vůdce v Argentině, pracuje ve své knize také s variantou, že Hitler se mohl volně pohybovat po latinskoamerických zemích. Podle něj už jen skutečnost, že americká vláda zanesla tyto dokumenty do agenturní sítě CIA, je významná. Z jeho výzkumů na základě svědectví různých osob vyplývá, že se Hitler vrátil později do Bariloche v Argentině. A díky volnosti, kterou uprchlí nacisté mohli využívat napříč celou Jižní Amerikou, se posouvá ohnisko zájmu i na další regiony. Dá se tak říci, že i když většina očí byla upřena na Argentinu, například Paraguay byla v jejím stínu a pro nacisty daleko zajímavější.

Paraguay, malý stát s tehdy čtyřmi miliony obyvatel, se nachází v centru Jižní Ameriky. Země má dlouhou tradici v izolaci sebe sama za vlád extravagantních diktátorů. Německé kolonie jsou v této zemi dlouho, existují i na odlehlých místech a jsou dobře zavedené podle německých tradic. Generál Alfredo Stroessner, který převzal moc v roce 1954, v zemi zavedl téměř feudální a velmi represivní společenskou strukturu a nabídl svou pohostinnost nacistům bez pevného bydliště i dobrým obchodníkům s drogami. Sám Stroessner nacistické kontakty směle využíval k boji proti politické opozici.

Po pádu tohoto diktátorského režimu v roce 1990 byly zajištěny dokumenty represivních složek a tajné policie, které jsou dnes uloženy v národním archivu a obsahují přes 600 svazků a více než 7000 osobních spisů. Z analýzy vyplynulo, že Paraguay byla pravděpodobně zakládajícím členem výše zmíněného paktu – Operace Kondor. Proto nebylo pro lovce nacistů nikdy snadné dostat třeba Josefa Mengeleho a další hledané zločince do rukou spravedlnosti.

A co zdravotní stav vůdce?

Je třeba si uvědomit, že Hitler byl prý v roce 1945 živou troskou pod vlivem svého osobního lékaře dr. T. Morella. Göring častokrát sarkasticky nazýval Morella »říšským ministrem injekcí«, protože Vůdci vždy aplikoval dávku, o jejímž obsahu nikdo další oficiálně nic bližšího nevěděl. V červenci 1944, po atentátu na Hitlera, byl k jeho ošetření povolán jiný doktor, Erwin Giesing. A ten byl Hitlerovým celkovým zdravotním stavem zděšen.

Popsal, že Vůdce měl zvětšené lymfatické uzliny na krku, špinavě šedě zbarvenou kůži a trpěl senilitou. Šlo o stav, který byl mnohem horší než jen protržené bubínky po výbuchu. Navíc se u Hitlera začala projevovat Parkinsonova nemoc. Je známo, že Hitler dostával v době pobytu v bunkru kolem 70 různých preparátů! Především atropin a strychnin. Mohl tento zdánlivě těžce nemocný člověk uprchnout? Ale co když tohle všechno byla jen vytvořená legenda pro nepřítele a skutečný Vůdce byl v pořádku? Na posledním videu, kde se zdraví s členy Hitlerjugend, zase tak nemocně nevypadal…

Stejně jako existují spekulace ohledně Hitlerovy smrti nebo útěku, existují i teorie o jeho hrobu. Jedna z posledních verzí, za kterou stojí brazilský novinář Marcelo Netto, se opírá o údajné svědectví dvou lidí, kteří tvrdí, že nacistický vůdce byl pohřben v bunkru pod hotelem v hlavním městě Paraguaye. Tuto teorii vyslovil novinář v rozhovoru pro ruský televizní kanál Zvezda. Uprchlý Vůdce, podle některých indicií, zemřel 5. února 1971 a později byl tajně převezen a pohřben v hlavním městě Paraguaye. Pokud se budeme držet pouze oficiální historie, tak Německo až do roku 1955 neprohlásilo Hitlera za mrtvého. Máme odtajněné dokumenty FBI, CIA a částečně MI6, které tvrdí, že Hitler byl v Jižní Americe. Kromě Stalina ani americký prezident Eisenhower nevěřil, že je Hitler po smrti, a ještě v roce 1952 prohlašoval, že neexistují důkazy o tom, že Hitler opravdu zemřel v bunkru. Dočkáme se v dohledné době otevření i dalších tajných archivů ostatních zpravodajských služeb?

Tajné služby informace měly

Více než 70. let po válce pomalu odkrýváme, že pravděpodobné zázemí nacistů v Jižní Americe bylo významnější, než se všeobecně zdálo. Zmiňovali jsme Argentinu a její Misiones či tajuplný objekt Inalco, ale existují i další místa, více či méně známá. Můžeme zmínit také Chile, s jeho kolonií Dignidad, nebo tajuplnou Paraguay. A jsou tu i další kandidáti jako Brazílie, Bolívie a vůbec všechny státy, kde tehdy vládla vojenská junta. Ve všech těchto zemích byla hnědá barva svého času dost populární. Basti dokonce při odkrývání faktů zjistil, že do celého případu byly zapojeny mezinárodní mocné skupiny, využívající svých peněz a vlivu, a že samotný útěk Adolfa Hitlera je znám většině tajných služeb světa. Proč Vůdce ale nepotkal stejný osud jako Adolfa Eichmanna, nacistu, jenž byl zodpovědný za smrt milionů Židů ve vyhlazovacích táborech? Basti vysvětluje, že Hitler byl pod ochranou mocných kruhů, kteří nad ním držely prostřednictvím různých paktů a spiknutí ochrannou ruku. Je to zřejmě správná úvaha – všechno totiž nasvědčuje, že informace získané od tajných služeb byly dostatečné k tomu, aby došlo k vypátrání a zadržení zmíněného zločince.

Ať už tomu bylo jakkoliv, oficiálně uznaná smrt Vůdce v bunkru jistě přispěla k požadovanému obrazu Hitlera, který nacisté potřebovali vytvořit. Tento mýtus bylo nutné udržet pro všechny, kdo s umírajícím Berlínem potřebovali najít i mrtvého Hitlera.

Předložený článek měl za cíl přednést pochybnosti, které kolem smrti Adolfa Hitlera panují. Jistotu nebudeme mít ale nikdy. Minimálně ne do té doby, dokud nebudou kdesi nalezeny jeho ostatky a provedena analýza DNA. Jenže – čas letí a dnes se nad tajemstvím nejvyššího muže Třetí říše pomalu zavírá hladina… ■

Zdroje:

[1] Sim, D., Replica of Adolf Hitler’s bunker goes on show in Berlin. 28.10.2016. Online: https://www.ibtimes.co.uk/replica-adolf-hitlers-bunker-goes-show-berlin-1588727
[2] Stěhule, T., Bylo na Kanárských ostrovech tajné doupě nacistů? 11.11.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/11/11/bylo-na-kanarskych-ostrovech-tajne-doupe-nacistu/
[3] Stěhule, T., Argentina: Skryté nacistické tajemství. 17.03.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/03/17/argentina-skryte-nacisticke-tajemstvi/
[4] Stěhule, T., Příběh „Hitlerova domu“ v Argentině 17.02.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/02/17/pribeh-hitlerova-domu-v-argentine/
[5] Stěhule, T.: Víte, že Hitler přežil válku? Záhady života, 02/2018. Str. 30-35. ISSN: 1804-9265