Mohla rostlina změkčit kámen?

Dosud stále neexistuje jednoznačná odpověď na otázku, jak přesně byly postaveny kolosální megalitické struktury starověku. Existuje poměrně dost verzí a domněnek, ale nikdo si nemůže být stoprocentně jistý ani jednou z nich. Je pravda, že lidé měli dost času na získání mnoha zkušeností s prací s kamenem, ale přesto existují stavby, kde představivost téměř naprosto selhává. To vše s přihlédnutím k faktu, že v té době neexistovaly žádné nástroje pro manipulaci s několikatunovými kamennými bloky, natož příslušná vozidla.

V zásadě tak existují dvě verze. Ta první říká, že kámen byl zpracován neznámými, ale špičkovými nástroji a technologiemi. Druhá verze předpokládá změkčení bloků pomocí neznámých technologií. Zastavím se u druhé možnosti, která by mohla přicházet v úvahu.

Po celá desetiletí si mnozí badatelé starověkých civilizací kladou otázku, jak přesně byly megalitické bloky zpracovány před tisíci lety? Mnoho vědců tvrdí, že ve starověku existovaly dokonce stroje, schopné zpracovávat obrovské bloky, ale verze o změkčení kamenných bloků se jim zdá příliš fantastická. Nicméně na mnoha strukturách jsou zřetelně viditelné stopy odlévání nebo „formování“ kamenů jako z plastelíny. Vidíme otisky rukou, nohou a bednění…

Ukazuje se, že pro některé národy není otázka měkčení kamene záhadou. Některé legendy říkají, že ve starověku existovala rostlina, jejíž šťávou můžete změkčit jakýkoli kámen. Jedna z prvních zmínek o těchto legendách patří americkému archeologovi, objeviteli Machu Picchu, Hiramu Binghamovi (1875-1956). Ten o této záhadě napsal následující text:

„Moderní Peruánci velmi rádi hovoří o metodě, kterou Inkové používali ke spojování kamenů. Jedním z oblíbených příběhů je, že Inkové věděli o rostlině, jejíž šťávy způsobily, že povrch bloku byl tak měkký, že dokonalé přizpůsobení bylo dosaženo jen po několika okamžicích potření kamenů, ošetřených touto rostlinnou šťávou.“

Podobné legendy zaznamenali i další badatelé. Britský průzkumník Parcival Harrison Fawcett (1867-1925), který cestoval přes Bolívii a Peru, a než zmizel  v severní Brazílii při hledání ztraceného města Z, napsal něco podobného ve spojitosti s ptáky:

“Pták hnízdí v úhledných kulatých otvorech na skalnatých útesech u řeky. Tyto díry jsou jasně viditelné, ale obvykle se k nim nelze přiblížit. Je zvláštní, že díry lze najít pouze tam, kde jsou tito ptáci.“  Fawcett řekl, že viděl proces vytváření těchto děr. “Viděl jsem je, jak to dělají mnohokrát. Sledoval jsem, jak ptáci přinášejí v zobácích nějaké listy na útes, a klofají do skal, jako datli na stromě, a krouživými pohyby otírají listy po povrchu. Potom odletí a vrátí se s novými, a pokračují v potírání. Po třech nebo čtyřech opakováních odhodí listy a začnou bít ostrými zobáky na dané místo, a překvapivě brzy udělají do kamene kulatou díru.“

Jistý katolický kněz Hohe Lira také zmínil podobnou legendu. Tato legenda říká, že Bohové obdarovali Inky dvěma dary. Prvním a nejdůležitějším darem byly listy koky, které lidem umožňovaly překonat bolest a únavu. Druhým darem byla rostlina s úžasnými vlastnostmi. Složení získané smícháním této rostliny s několika dalšími přísadami bylo schopné přeměnit nejodolnější kámen na měkkou látku.

Je možné, že Inkové již přišli na území, kde tyto struktury již existovaly a jednoduše nemohli vysvětlit neznámou architekturu jiným způsobem. Ale co když tato rostlina skutečně existovala? Ale co když byla tak příliš často používána ve stavebnictví, že rostlina prostě neměla čas na reprodukci a nakonec zmizela? To už se pravděpodobně nikdy nedozvíme.