Přízraky nacistických ponorek

O dvou záhadných ponorkách, které se vynořily několik měsíců po skončení války u břehů Argentiny a způsobily senzaci, slyšelo mnoho lidí. Spustilo to vlnu spekulací na téma možného útěku nacistických pohlavárů. Nicméně tyto dvě ponorky pravděpodobně představovaly jen špičku ledovce, a jak dokládají střípky svědeckých výpovědí, aktivita padlé říše vykazovala známky života ještě dlouho po skončení války. Málokdo totiž ví, že po kapitulaci Německa i nadále fungovaly logistické stanice a terminály ve Španělsku, a ponorky tak směle využívaly španělské přístavy. Faktem je, že na konci války, tedy po výzvě admirála Dönitze, se do přístavů nevrátilo celkem 46 ponorek.

Je podzim roku 1945. Je již téměř půl roku po válce a Carlos Miño, mladý argentinský rybář, se brzy ráno vydává na svoji plavbu z přístavu Quequén na palubě malé lodi Gaucho. Jeho cílem je lovit ryby spolu s dalšími pěti členy posádky. Ten den byl ale proti jiným trochu jiný. “Když jsme se vraceli do přístavu, viděli  jsme dvě ponorky, plující od jihu na východ. Mířily směrem k Mar del Plata. Byly šedivé,” vypověděl Miño a přitom odkazoval na námořní oblast poblíž Bellamar. Zrovna se vraceli z lovu mušlí zpět do přístavu, když ponorky spatřili. Tím, že se vynořily, upoutaly pozornost posádky lodě, protože tyto ponorky směřovaly směrem k Mar del Plata.

Carlos Miño si přesné datum pozorování nepamatoval, ale jednalo se o březen nebo duben 1945, a v té době tomu nepřikládali zase tak velký význam.

Je obecně známo, že v posledních momentech druhé světové války, kdy už Třetí říši chyběla jen rána z milosti a bylo zcela jasné, že výsledek války nelze zvrátit, docházelo ke stále většímu úprku nacistických pohlavárů směrem do zahraničí. 

Ví se o spěšném útěku nacistů z berlínského letiště Tempelhof, ihned po oslavě Hitlerových narozenin 20. dubna 1945. Tehdy Berlín opustilo narychlo několik letadel. Stačí si dohledat podrobnosti.

Mezi Německem a Španělskem existoval letecký most, přičemž letadla nelétala přes Francii, ale přes sever Itálie a Středozemní moře. Často k tomu používali letadla se čtyřmi nebo šesti motory, které byly původně zamýšleny jako letouny k úniku do Japonska nebo Argentiny. K tomuto účelu byla vytvořena speciální letadla, nazvaná Führer-Staffel, s pečlivě zvolenými posádkami. Letecký tranzit neměl za cíl pouze přepravu movitých věcí, peněz nebo agentů do Španělska, ale také výcvik personálu, zajišťujícího úniky. To se po skončení války bohatě hodilo všem, kdo se potřebovali dostat co nejdál z Evropy. Uprchlíci se dostávali nejprve do Španělska, které bylo ve válce oficiálně neutrální, nicméně kde vládl caudillo Franco, s nímž sdílel Hitler stejnou myšlenku fašismu. V únoru 1945 mimo jiné dvě taková letadla letěla do Buenos Aires, a tehdejší zápis amerických tajných služeb částečně objasňuje jaká síť fungovala a jak se posílaly prostředky mimo Evropu:

“Nacisté nyní odesílají finanční prostředky a korespondenci do Buenos Aires argentinskou diplomatickou poštou. Naši bezpečnostní agenti informují, že takové zásilky přicházejí přes Itálii. Ve Španělsku jsou odesílány do dvou klášterů, spadajících pod podobná zařízení v Argentině. Přímo ve španělských klášterech jsou argentinští důstojníci, kteří tyto finanční prostředky vkládají do diplomatických tašek. Spolupráce mnichů v těchto klášterech je bezpodmínečná a gestapo kontroluje jejich poštovní korespondenci. Žije zde mnoho německých mnichů, jejichž rodiny stále žijí v Říši. Tlak na mnichy dosahuje extrému a je jim vyhrožováno fyzickou likvidací jejich příbuzných.”

Ale vraťme se zpět. Jakmile se nacističtí uprchlíci dostali do Španělska, většinou pokračovali do některého přístavu, neboť ani tato země pro ně nebylo bezpečná. Španělský spisovatel a historik Eduardo Rollande na základě sebraných svědectví tvrdí, že ve španělském přístavu Vigo ještě dva měsíce po válce německé ponorky kyvadlově uskutečňovaly pravidelné cesty mezi Jižní Amerikou a Evropou, což málokdo ví. Faktem je, že na konci války, tedy po výzvě admirála Dönitze, se do přístavů nevrátilo celkem 46 ponorek. Má se za to, že nějakou dobu po skončení války fungovala ve prospěch uprchlých nacistů i tajuplná vila Winter na Kanárských ostrovech, která byla hojně využívána již během války.

Konec se blíží. Poklad je v ponorce

Francouzské noviny Le Figaro uveřejnily 1.září 1996 zprávu Alaina Pujola – historika a bývalého člena francouzské tajné služby (Deuxieme Bureau). V článku tvrdí, že 7. února 1945 jedna U-boot 17-44 (ponorka flotily Admirála Dönitze) převezla finanční hotovost z Německa do Argentiny. Peníze byly následujících hodnot: 187 692 400 marek, 17 576 500 dolarů; 4 682 500 liber šterlinků; 24 976 500 švýcarských franků; 8 379 000 holandských forintů; 17 280 000 belgických franků a 54 963 000 francouzských franků. Kromě těchto peněz ponorka vezla ještě 87 kilogramů platiny, 2 511 kilogramů zlata a 4 638 karátů diamantů a briliantů. Historik také popsal, že „prostřednictvím Ludwiga Freuda, německého špiona v Buenos Aires, byly tyto prostředky uloženy v německé bance Transatlantico Banco Germanico, Banco Tornquist a Banco Strupp, a připsány na účet, spravovaný Juanem Domingo Perónem a jeho manželkou – Evitou Perónovou. Argentinské Federálního ředitelství cel dodnes vlastní dokument, který přistání této ponorky potvrzuje:

Předmět: Německé přistání v San Clemente del Tuyié, Buenos Aires.
Prostřednictvím našich agentů, kteří sledují operace Ludwiga Freudeho, agenta Třetí říše, je známo, že tento muž provedl mnoho bankovních vkladů v různých bankách na jméno známé herečky Evy Marie Duarte Ibarguren (skutečné jméno Evy Perónové, pozn. aut.). Freude řekl jednomu z našich lidí, že 7. února německá ponorka U-Boot 17-44 sem přepravila cenný náklad, aby pomohl znovu obnovit nacistické impérium ve světě.

Berlín padl

Zprávy, které tvrdily, že Hitler spáchal 30. dubna 1945 sebevraždu, byly rozšířeny samotnými nacisty, zejména nástupcem Führera, admirálem Dönitzem, který ve své první řeči řekl, že nacistický vůdce zemřel jako „hrdina“ a bojoval proti Sovětům až do konce. Rusové však této verzi nevěřili, a už 2. května oficiální agentura TASS vydala tuto zprávu:

“Hitlerova sebevražda je nový fašistický trik… šířením zpráv o Hitlerově smrti, němečtí fašisté zřejmě chtějí dát Führerovi čas, aby mohl opustit scénu a odejít do zákulisí.”

Spojenecké úřady nebyly zdaleka přesvědčeny, že Hitler je vlastně mrtvý a dokonce i ti, kdo kontroverzní prohlášení o jeho smrti přijali, pochybovali, že Führer zahynul v podzemí říšského kancléřství.  8. května 1945, poté, co nacisté podepsali kapitulaci ve francouzském Remeši, britská admiralita nařídila všem bývalým říšským ponorkám “vyplout nad hladinu a zamířit k přístavům, které jim budou oznámeny,” kde se posádka vzdá.

Po několika incidentech s německými ponorkami nakonec Spojenci usoudili, že nezůstaly již žádné nasazené německé ponorky U-Boot. Z tohoto důvodu admiralita 28. května 1945 informovala, že “lodě, plavící se v Atlantiku, mohou plout se zapnutými světly.” Nicméně nebyla to pravda, všechny ponorky v přístavech rozhodně nebyly… 

Japonsko nebo Argentina?

22. května 1945, viceadmirál Héctor Vernengo Lima, náčelník generálního štábu argentinské armády, informoval ministra námořní plavby, kontradmirála Alberta Teisaire, že existují informace vztahující se k tomu, že se nacistické ponorky plaví v Atlantiku s předpokládaným cílem překročit Magalhãesův průliv a zamířit do Japonska. Počáteční informace pocházely od argentinského ministerstva zahraničí.

Je dobré zmínit, že Vernengo Lima byl antifašista a byl ochoten zaútočit na tyto ponorky, vzhledem k tomu, že Argentina formálně vyhlásila válku Německu. Sice až na poslední chvíli, v březnu 1945, na nátlak USA, ale přece. Ministr Teisaire, který podléhal přímo Perónovi, oficiálně přijal návrh námořnictva hlídkovat v Magalhãesově průlivu a odhalit možnou přítomnost ponorek U-Boot v těchto vodách. Možná Teisaire předem věděl, že tyto kontroly nic neodhalí, a přesně to se také stalo. Nebyla zaznamenána žádná přítomnost německých ponorek v argentinských vodách.

Nicméně náhle se 3. června 1945 u pobřeží města Porto v Portugalsku, objevila ponorka – šedý vlk, čímž vyvolala velký zmatek a zájem. Tím to však nekončilo…

Vyplouvá na hladinu U-530

10. června 1945, téměř dva měsíce po pádu Berlína, kdy začalo mezi Spojenci narůstat podezření, že Hitler uprchl, se v argentinském přístavu Mar del Plata v provincii Buenos Aires vzdala německá ponorka U-530. Způsobilo to velké pozdvižení, protože až do tohoto data se předpokládalo, že německé ponorky na volném moři se už dávno nepohybují. Když kapitán Otto Wermuth vystoupil, vysvětlil argentinským orgánům, že se rozhodl se svými muži vzdát (celková posádka byla 54 námořníků), protože už není schopen pokračovat v navigaci kvůli problémům s motorem lodi a nedostatkem paliva.

Akt kapitulace:
„V Mar del Plata desátého dne měsíce července roku 1945, před velitelem ponorkové divize argentinského námořnictva fregatním kapitánem Juliem C. Malleou, velitel německé ponorky U530, poručík Otto Wermuth bezpodmínečně odevzdá loď pod jeho velením a příslušnou posádku, jejíž seznam se přidá k zápisu. Poručík Wermuth prohlašuje, že ponorka U530, ze které celá jeho posádka vystoupila, je zajištěna a bezpečná, že jedinou výbušninou na palubě je torpédová hlava bez úderníku a že neexistují žádné prvky nebo zařízení určené k ponoření nebo k úplnému či částečnému poškození lodi. Tento akt, se seznamem posádky, je psán ve španělštině a němčině a v každém jazyce  po čtyřech kopiích. Tento akt je podepsán německým velitelem a úřadujícím argentinským velitelem. “ [1]

Překlad dopisu z roku 1947 z válečného zajateckého tábora v Belgii zaslaný jedním z námořníků posádky U530 adresovaný příbuznému v Německu:

“10.7.1945 jsme dorazili do Argentiny. Za úsvitu jsme dopluli do přístavu Mar del Plata. Všechny důležité zbraně, torpéda, stroje a zařízení byly zničeny a hozeny do vody. Dieselové motory ponorky byly spuštěny bez chladicí vody oleje, abychom je učinili nepoužitelnými.Zakotvili jsme uvnitř argentinské námořní základny. Kapitán byl převezen do velitelské kanceláře. Nás si převzalo přibližně 30 argentinských námořníků. Srdečně nás pozdravili, objali nás a dali nám cigarety. Než jsme vystoupili z lodi, vzdali jsme naší ponorce poctu, trojím pokřikem „hurá“. Poté jsme byli převezeni na bitevní loď Belgrano. Okamžitě nám dali vynikající jídlo, s hojným množstvím tropického ovoce. Potom jsme byli převedeni do nějakých kasáren. Cítili jsme se velmi dobře, měli jsme dobré jídlo a občas pro nás hrála v jídelně i hudební skupina. Vzali naše osobní údaje a mimo jiné jsme obdrželi návštěvy od úředníků britských a amerických ambasád a také od vyšších argentinských úředníků. Zacházení na základně bylo velmi dobré. Poskytli nám sportovní potřeby. Po dvou týdnech jsme byli převezeni do Buenos Aires a odtud na ostrov (Martín García). Zůstali jsme tam osm dní. Argentinci chtěli, abychom zůstali, ale pod tlakem američanů nás museli deportovat. Byli jsme převezeni do hotelu pro imigranty v Buenos Aires. Důstojníci odpovědní za náš dohled pro nás nakupovali.  V noci jsme pořádali pitky a také jídlo bylo velmi dobré, se všemi druhy pochoutek. Museli jsme podepsat neuvěřitelný počet autogramů a vyměnili jsme si nespočet upomínkových suvenýrů.  Museli jsme nepřetržitě zpívat, což bylo náročné pro náš krk a hlasivky. Než jsme se přestěhovali na letiště, servírovali nám bohatou snídani. Po příletu na leteckou základnu opět: další jídlo! Vyfotili nás bez doprovodu argentinských úředníků. Jeden z pilotů měl bolesti hlavy, takže část posádky zůstala ještě jeden den na letecké základně (kam jsme byli převedeni). V noci nás vzali do kina a posadili nás na čestná místa ve společnosti argentinských důstojníků. Pak jsme znovu jedli, pili a zpívali. Škoda, že jsme museli opustit tu nádhernou zemi. Bylo tu velké loučení. Velitel základny ve své propouštěcí řeči řekl, že jsme nebyli považováni za válečné zajatce, ale pouze za německé soudruhy. Pak se rozloučil a jeden po druhém si s námi potřásli rukama. Mezitím hudební skupina hrála píseň: „Staří soudruzi“.  Jakmile budu mít šanci, plánuji se do Argentiny vrátit. Mám mnoho adres a pozvánek. Let do Spojených států trval čtyři dny. Pobyt tam byl dobrý, ubytování, jídlo i práce. Pak jsme lodí byli převezeni do Belgie a z přístavu jsme museli pochodovat i s našimi batohy na svých bedrech nekonečné kilometry do vězeňského tábora. Zacházení Belgičany bylo děsivé. Vzali nás do tábora číslo 2218. O tři dny později nás vzali do tábora číslo 22. Než jsme dorazili, křičeli na nás další váleční zajatci, ať jim hodíme cigarety a jiné věci, protože nás chtěli obrat o všechno. A opravdu nám vzali všechno: hodinky, oblečení, cigarety, mýdlo, zkrátka všechny naše věci. Museli jsme spát ve stanech na podlaze s přikrývkou, navzdory převládajícímu chladu. Nesměli jsme rozdělat oheň. Jídlo bylo nechutné. Dokážeš si představit, jak mi Angličané a Belgičané leží žaludku. Je to horší, než kdybych snědl 10 kilogramů mýdla. Po jedenácti týdnech tohoto mizerného zacházení v Belgii jsem stále tady. Zůstal jsem jediný. Zbytek mých kolegů z ponorky byl převezen do Anglie. “ [1]

13. června 1945 se Ministerstvo námořnictva Spojených států snažilo uklidnit vzniklou situaci tím, že vydalo oběžník, který, mimo jiné, oznamoval: “Až dosud není znám osud čtyř nebo pěti německých ponorek v Atlantiku, které jsou nadále považovány za potopené.” I kdyby se těch pár ponorek stále někde plavilo, “s jistotou lze soudit, že již nepůsobí v Atlantiku, a měly dostatek možností k dosažení Japonska.”

Další kapka v moři

Po několika pozorováním u pobřeží Argentiny došlo 17.srpna 1945 k další pompézní události, když do přístavu Mar del Plata dorazila další nacistická ponorka, U-977. Přesně tam, kam doplula U-530 o měsíc dříve. 25 letý velitel ponorky Heinz Schaeffer, předal argentinským orgánům – na rozdíl od jeho kolegy Wermutha – navigační knihy, lodní deník a další informace. Schaeffer vysvětlil argentinským vyšetřovatelům, že v Evropě, než zamířil směrem do Argentiny dal hlasovat o konečné destinaci. Ze 48 mužů, kteří tvořili posádku, z nich dorazilo do Argentiny pouze 32, protože zbytek se prý rozhodl vystoupit ještě v Evropě. Není to podivné? Na konci války, kdy se z Němců stávali psanci a Argentina pro ně byla zemí zaslíbenou, se někteří rozhodli zůstat v rozbombardované Evropě a čelit poválečným strastem…

Argentinské ministerstvo námořnictva zveřejnilo, že v souladu s navigační knihou U-977 – loď opustila Kiel 13. dubna 1945. Před pokračováním v cestě do Argentiny, přistála u pobřeží Norska, kde z ponorky vystoupilo 16 důstojníků bez funkce, kteří byli ženatí a měli rodiny v Německu Po dokončení cesty byl Schaeffer vyslýchán Spojenci, kteří po něm chtěli vědět, kde je Hitler. 

Až potud jsou události známé a nebudeme zacházet do detailů a různých kontroverzí, nepřesností ve výpovědích a záhad, které přistání ponorek vyvolalo. Jen je třeba poukázat na fakt, že v ponorce U-530 chyběl záchranný člun, který byl později nalezen u města Miramar. Vzhledem k výskytu těchto událostí netrvalo dlouho a lidé začali přemýšlet o tom, že uprchlíci na člunu museli být důležitými členy Třetí říše. Ovšem na toto téma vyšlo několik knih a laskavý čtenář si je v případě zájmu může přečíst.

Slova vdovy po kapitánovi…

Do mozaiky těchto příběhů zapadá jedno zajímavé svědectví, které učinil argentinský spisovatel a novinář Ignacio Montes de Oca. Dne 9. října 2003 uskutečnil v Německu rozhovor s vdovou po kapitánu Schaefferovi, paní Ingeborg. I když celý život žili v Argentině, na stáří se přece jen vrátili do rodné vlasti. Rozhovor natočila argentinská produkční společnost, a byla určena pro dokumentární film, který bohužel nikdy nebyl odvysílán a vidělo ho jen několik málo badatelů. Během rozhovoru ta žena říká, že když byl její manžel dotazován na to, zda s sebou do Argentiny přivezl Hitlera, on nikdy neřekl “Já jsem Hitlera nevezl,” ale také nikdy neřekl “Já jsem ho vezl.” Všechny vždy odkazoval na svou knihu “U-Boat 977: The True Story of the U-Boat That Escaped to Argentina.” (U-Boat 977: Skutečný příběh U-Boat, která unikla do Argentiny).

Paní Ingeborg řekla, že v celém příběhu je ještě něco jiného, něco, o čem se nemluví. A to, že její muž tvrdil, že tam byly ještě dvě další ponorky! Pokud Hitlera nevezl on, byly tam další, které tu možnost měly, a on (Schaeffer) jim mohl jen poskytovat jídlo a další zásoby. Řekl jen, že ty zbylé ponorky po odpojení následovaly trasu dál na jih … do Puerto Madryn … do Santa Cruz a tam se klidně nacistická esa se svými společníky mohla vylodit.  V dokumentu vdova Ingeborg vzpomínala, že se říkávalo, že měl (Schaeffer) Hitlera ve své ponorce.

Pod nánosy prachu zůstala zapomenutá svědectví

Před lety se uskutečnil rozhovor s Jorgem Priebkem, synem exkapitána SS Ericha Priebkeho, který byl vydán z Argentiny do Itálie. Mimo jiné se ho novinář zeptal, co si myslí o možných německých ponorkách v Argentině po skončení druhé světové války. Jeho odpověď byla prostá: “Samozřejmě, že dorazily! Osobně jsem potkal jednoho Němce, který žil v Bariloche a vím, že přijel do Argentiny ponorkou.” 

Syn nacistického důstojníka však odmítl odhalit totožnost neznámého Němce.

V roce 1982, kdy probíhala válka o Falklandské ostrovy mezi Argentinou a Anglií, deník Ámbito Financiero zveřejnil článek o tomto konfliktu, na který odpověděl jeden čtenář. Byl to Němec a kritizoval poznámku, vydanou ranními novinami v Buenos

Aires. Na konci dopisu, psaném na psacím stroji, a ve kterém rozepisoval úvahy o tomto konfliktu, zejména o námořní otázce – tento muž výslovně zdůvodnil význam svých komentářů vyzrazením faktu, že byl kapitánem německé ponorky U-Boot. Tím však jeho příběh neskončil. Němec dále uvedl, že se jmenoval Rudiger Conrad a tvrdil, že se zúčastnil evakuačního plánu Třetí říše. V tomto smyslu odhalil, že obsadil jednu z ponorek konvoje. Doslova řekl, “že se jednalo o deset ponorek, které odplouvaly v pravidelných intervalech z jednoho přístavu Evropy. 

Řekl, že operace – která byla řízena osobně Hitlerem – se uskutečnila téměř na samém konci války a probíhala od 12.března 1945. Nacističtí šedí vlci vyráželi na cestu do Patagonie, která trvala 23 dní. Odhadoval, že dohromady na těchto lodích mohlo cestovat celkem až 611 lidí s „velkým zavazadlem.“ Dnes už nelze zjistit, jestli byl Rudiger Conrad pravé nebo falešné jméno, badatelům se ho nepodařilo vystopovat.

Mezi příběhy, které se týkají ponorek, patří ještě jeden. Ten se týká tří ponorek, které se objevily na jihu Argentiny na podzim roku 1945. Na počátku tohoto příběhu stojí badatel a publicista Abel Basti, který vypátral ženu z Buenos Aires, která si přála zachovat anonymitu. O ponorkách se dozvěděla od svého otce, zedníka, který v roce 1945 pracoval v Patagonii. Vzhledem ke svému věku už si dotyčná žena přesně nevzpomínala, zda se to uskutečnilo v přístavu Comodoro Rivadavia nebo Puerto Madryn.

Pravda ale je, že jí její otec řekl, že v březnu nebo dubnu 1945, už si přesně nepamatovala, v jakém z těchto dvou měsíců to bylo, ale byla si jistá, že to bylo předtím, než Německo padlo v květnu téhož roku. Tehdy tři nacistické ponorky dorazily do Patagonie, konkrétně do vojenského přístavu.

Podle příběhu jejího otce, v ten den byla mezi vojáky patrná nervozita a nakonec došlo k „uzavření” námořní základny, kde otec pracoval pro stavební společnost F. H. Schmidt Public Limited Company, německou firmu, objednanou státem. Uzavírání základny znamenalo, že veškerý civilní personál i dělníci, kteří tam pracovali, museli opustit všechny prostory. 

Zamýšlený efekt se ovšem zcela nedostavil. Brzy začaly prosakovat informace, že v přístavu zakotvily nacistické ponorky, ze kterých se vykládá náklad a vystupují pasažéři.

Další německá žena pracovala v padesátých letech v Buenos Aires pro společnost Neil Malcolm, německého dovozce zemědělských strojů. Jedním z jejích spolupracovníků byl potápěč – Němec. Jmenoval  se Lorek (nebo Loreck), který jí řekl, že v roce 1945 dorazily nacistické ponorky na argentinskou námořní základnu v Patagonii.

I když tyto příběhy neposkytují mnoho konkrétních údajů, obsahují jasné skutečnosti. Tedy – že dříve, než byla podepsána německá kapitulace, a dále během léta až podzimu 1945 stále připlouvaly k argentinskému pobřeží nacistické ponorky.

Další znepokojující skutečností z citovaných svědectví je fakt, že lodě zakotvily na vojenských základnách, což by znamenalo spoluúčast argentinského námořnictva při přijímání nacistických uprchlíků, a pokud ano, možná ze strany vlády. Jak již bylo řečeno, Argentina byla přinucena – až po nátlaku Spojenců – formálně vyhlásit válku Německu na samém jejím konci, a to konkrétně 27. března 1945.

Nakonec, zajímavé informace, které jsem získal, vycházejí z příběhu německého kapitána Franka Egboarda, který zemřel v roce 2001. Ten vypověděl, že odplul s ponorkou poslední generace z přístavu, poblíž španělské Barcelony, a to krátce před koncem války. Vezl s sebou cenný náklad (obrazy, zlato a dokumenty) a jednoho vysoce postaveného nacistu, jehož identitu neznal, protože mu to nebylo dovoleno. Jeho ponorka byla součástí konvoje, složeného z pěti dalších ponorek.

V Atlantiku na ně zaútočily lodě brazilského námořnictva, a jednu z ponorek potopili, nicméně zbylým pěti se povedlo dostat pryč. Podle Egboarda bylo přistání cestujících a nákladu provedeno v Argentině, přesně v Caleta de los Loros, v provincii Río Negro. Po vylodění obdržel rozkaz vrátit se do Evropy, ale ostatní kapitáni se rozhodli své ponorky potopit kus od pobřeží. Egboard se vzdal až ve španělských vodách, a po válce se rozhodl žít v Lloret de Mar, ve španělském Katalánsku, kde zůstal až do roku 1956. Poté se vrátil do místa svého dětství, města Alzey v Německu. Ovšem, kapitán Argentinu často navštěvoval, zejména město Puerto Madryn, aby se znovu setkal se svými bývalými spolubojovníky.

Pokud jde o ponorky, významná je deklarace poslance Raúla Damonte Taborda, kterou učinil v Brazílii dne 20.října 1945, a která byla zveřejněna tiskovou agenturou United Press: 

“Damonte Taborda, bývalý předseda výzkumné komise protiargentinské činnosti, řekl, že vojenský převrat v Argentině byl dílem nacistického spiknutí, s cílem  dobýt znovu svět. Řekl, že kromě známých německých ponorek, které se vzdaly u břehů Argentiny, existovaly i další, které byly potopeny po svém příjezdu jejich vlastní posádkou, aby nemusely být předány Spojencům.”

Navíc dodal, že ponorky bezpochyby přivezly nacistické politiky, techniky a možná i samotného Adolfa Hitlera. Například existuje dokument FBI ze dne 21. září 1945, pocházející z kanceláře v Los Angeles (“File 105-410“), která nese název „Informace o Hitlerově úkrytu,“ a cituje svědka – jehož jméno je v originálním dokumentu přeškrtnuto oficiálním cenzorem – který tvrdí, že 3 argentinští armádní činitelé pomohli skrýt Adolfa Hitlera v Patagonii, poté, co tento opustil ponorku.

V souladu s tímto svědek popsal, že k vylodění došlo v oblasti San Matías, a vůdce byl poté převezen na ranč. Bez přesného časového údaje, svědek vypověděl, že k vylodění mělo dojít přibližně dva týdny po německé kapitulaci. 

Dodal:

“První ponorka připlula k pobřeží přibližně ve 23 hodin a poté, co se posádka ujistila, že jim nehrozí žádné nebezpečí, loď opustilo mnoho mužů a lékař. Asi o dvě hodiny později připlula druhá ponorka, vystoupil muž, dvě ženy a mnoho dalších mužů a připojili se k ostatním.”

Z toho, co bylo řečeno, otázka tedy není, zda nacisté a váleční zločinci uprchli a jak. Otázka pouze je, kolik jich bylo, jak svou identitu zamaskovali, z čeho dále žili, jak se jejich život vyvíjel, a jak pronikli do politických struktur hostitelských států. O tom zase někdy příště, ale rozhodně to nebude příjemné čtení…

Banco Germánico de la América del Sur, nebo chcete-li Německá banka Jižní Ameriky (německy Deutsch-Südamerikanische Bank) byla německá kapitálová banka, založená v roce 1906, která působila v Jižní Americe v první polovině 20. století. Její zakladatelé byly velké německé bankovní domy – Dresdner Bank, Schaffhausen’scer Bankerein a Nationalbank für Deutschland. Německá banka působila v Argentinu, Mexiku, Chile a Brazílii. Měla své sídlo v Berlíně, Hamburku, Buenos Aires, Santiagu de Chile, Valparaíso, Rio de Janeiro a Mexico City. Jejím nejvýznamnějším konkurentem byla hlavně Německá Transatlantická Banka, ačkoli nikdy nedosáhla jejího významu. Během druhé světové války byla vážně poškozena, když byl její majetek vyvlastněn v Argentině pro podezření z podpory nacistů (leden 1944). Totéž se stalo v Chile. Postupně se pobočky v Jižní Americe uzavíraly. Opět byly obnovovány až po válce, postupně od roku 1950.

ODESSA Organizace ODESSA se poprvé objevila během roku 1946. Název původně vyjadřoval americké kódové označení a vychází z německého jazyka: Organizace der ehemaligen SS-Angehörigen, což v překladu znamená: Organizace bývalých členů SS. Původně vyjadřovala tajný nacistický únikový plán spuštěný na konci druhé světové války, který vytvořila skupina důstojníků SS. Jejich cílem bylo odklidit hledané nacistické pohlaváry pod falešnými pasy do bezpečí, zejména do Argentiny, Brazílie nebo na Blízký východ. I když taková organizace nebyla nikdy veřejně odhalena, díky špionážním románům – nejprodávanější thriller Fredericka Forsytha z roku 1972 “The Odessa File” a filmům – “Krycí jméno ODESSA” (Velká Británie, 1974) se otázka úniků esesáků dostala do popředí zájmu široké veřejnosti.

Zdroje:

[1] German Diograzia Escritor, Documentación sobre los submarinos alemanes en Mar del Plata Argentina. Online: https://narracionesenlinea.blogspot.com/p/documentos-u-530.html

[2] Stěhule, T.: Mystéria II. sv. války: Poslední triumf padlé Třetí říše – přízrak jménem U-Boot. Záhady života, 06/2020. ISSN: 1804-9265