Poslední cesta aztéckého boha deště
Tlaloc je aztécký bůh deště, hromu a zemědělství. Vládl padající vodě tj. dešti a za manželku měl Chalchiuhtlicue, vládkyni vody stojaté a tekoucí. Byl tak jeden z nejdůležitějších bohů všech Aztéků. Jako mnoho bohů v jiných kulturách se věřilo, že Tlaloc obývá vrcholky hor.
Tlaloc v jazyce nahuatl nabývá významu „nápoj země“ nebo ten „kdo napájí zem“. Někdy je nazýván také Atonal (Duch vody) nebo Tlalocanteuhtli (Pán Tlalocanu). Tlalocovi byla zasvěcena svatyně na vrcholu pyramidy Hlavního chrámu v Tenochtitlánu, vedle svatyně dalšího důležitého aztéckého boha Huitzilopochtliho.
Býval zpodobňován s čelenkou z volavčího peří, tesáky, vykulenýma očima a s posvátnou pokřivenou holí, jíž působil blesky a hromy. Navzdory skutečnosti, že Tlaloc patřil spíše mezi pozitivní božstvo a zacházel s lidmi celkem příznivě (protože byl sám vytvořen jinými bohy), pokud se rozhněval mohl posílat na lidi všechny druhy katastrof, tak či onak spojené s vodním živlem, ať už jsou to deště, sucha, povodně, krupobití, bouřky nebo hurikány…
Proto mu Aztékové přinášeli lidské oběti (včetně dětí), které topili ve vodách jezera Texcoco. Na první pohled nejde o nic neobvyklého, spíše naopak. Obyčejný bůh, jakých historie pozemských národů poznala bezpočet. Jeden příběh, spojený s touto postavou ho však výrazně odlišuje od ostatních. Jde o historii monumentální sochy boha Tlaloca, jež nyní zdobí vchod do Národního muzea antropologie a historie hlavního města Mexico.
Je těžké říci, kdy socha Tlaloca přesně vznikla. Podle některých zdrojů tomu bylo již v 5. století našeho letopočtu. Je to však pouhý odhad, a datování je nepřímé. Po mnoho století, a možná i déle, ležela socha v houštinách bujné vegetace na dně vyschlého koryta řeky, poblíž malé osady San Miguel Coatlinchan u města Texcoco. Je možné, že by tam socha zůstala i nadále, kdyby na konci 19. století nebyla objevena při kopání kanálu pro zavlažování.
Téměř o sto let později, v roce 1964, se mexické úřady rozhodly přesunout Tlaloca do hlavního města, aby socha boha deště vyzdobila vchod do nově otevřeného Národního muzea antropologie a historie. Nebylo to však vůbec jednoduché.
Pro lepší představu – památník Tlaloca je monolit, sedm metrů vysoký blok z andezitu – jedné z nejtvrdších hornin na Zemi. Jelikož váha sochy byla více než 167 tun, nebyla jeho přeprava ze sousedního státu do hlavního města tím nejsnadnějším úkolem.
Pro přepravu byla postavena speciální rampa, díky které byl pomník naložen na obrovskou plošinu. Přepravovali jej pomocí dvou tahačů najednou. Přeprava sochy tohoto starověkého boha byla prováděna v období sucha, kdy na území státu Mexico City prší jen velmi málo nebo vůbec. Ale v den, kdy památník dorazil do hlavního města, vypukla tak silná bouřka s deštěm, že pověrčiví Mexičané, zejména těch 25 000 lidí, kteří v ulicích sochu vítali, ji považovali za reakci božstva na změnu místa jeho bydliště. Zda to však byla reakce pozitivní nebo negativní, to zůstalo předmětem mnoha diskuzí ještě měsíce po uložení Tlaloca na nové místo.
Dnes socha, obklopena fontánou, zdobí vchod do hlavního muzea v Mexiku, a svou velikostí udivuje turisty z celého světa.
Toto je krátká historie památníku boha Tlaloca. Nicméně je v ní však příliš mnoho bílých skvrn, které vyvolávají spoustu otázek. Například ta, odkud byl andezit, ze kterého byl vytesán 168 tunový pomník? Až dosud nebyl lom nikde nalezen. Otázka neméně záhadná, je i způsob přepravy. Jak Aztékové (nebo jiné kmeny Indiánů, pokud s tím nakonec Aztékové nemají nic společného) přepravili sochu, když podle oficiální verze neznali vynález kola? Proč pomník ležel “na zádech“ (a právě v této podobě byl uctíván), i když je zřejmé, že socha měla stát vzpřímeně? Jaký nástroj byl použit ke zpracování? Je to příliš mnoho nevysvětlených otázek, u kterých se můžeme pouze domnívat, jak to bylo ve skutečnosti.
Zde stojí za zmínku, že na první pohled jsou stopy opracování okamžitě patrné, ale kromě nich existují i takové, jejichž povahu lze srovnávat s jinými technologiemi, nalezenými v egyptském Asuánu. Tak či onak, přední strana sochy Tlaloca je vážně poškozena. Není jasné, zda je toto poškození výsledkem umělých, a nebo přírodních vlivů, nebo snad vznikly v důsledku činnosti křesťanských misionářů v Novém světě. Je známo, že na popud misionářů byly zničeny artefakty a architektonické památky obou Amerik.
Vzhledem k tomu, že památník byl nalezen v korytě řeky, stejně jako podivné konstrukční prvky, jako je mohutná zadní část sochy a „rituální“ díra nahoře, lze navrhnout i hypotézu, že památník Tlaloca nebyl nic jiného než sloup starověkého mostu přes tuto vyschlou řeku. V tomto případě by však kamenné božstvo mělo mít dvojče a možná nejen jedno. V oblasti Texcoco však dosud nebyly provedeny žádné významné archeologické vykopávky, jejichž cílem by bylo něco podobného najít.
Památník boha Tlaloca je tak další nerozřešenou otázkou, kterou nelze v rámci dosavadních poznatků o historii vyřešit. Andezitový bůh nezapadá do schopností Aztéků, ani jiných indiánských kultur, které žily v Novém světě (alespoň v takové podobě, jak si je historici představují). Existence památníku však zůstává trvalou připomínkou toho, že na tyto otázky by se mělo umět odpovědět.
Zdroje:
[1] Museo Nacional de Antropología: Traslado de Tláloc al Museo Nacional de Antropología. youtube.com. Online: https://youtu.be/55Kj0V1p-Bs
[2] Mursell I.: Tlaloc’s Great Journey. Online: Mexicolour.co.uk