Bylo na Kanárských ostrovech tajné doupě nacistů ?

Dnes udělám malou výjimku a z Jižní Ameriky, o které píší nejčastěji, se v tomto vyprávění přesuneme blíž do Evropy, konkrétně do Španělska, a ještě lépe, na Kanárské ostrovy. I když, jak sami uvidíte, s Jižní Amerikou tento článek a jeho aktéři tak trochu souvisí. Fuerteventura – ostrov, který má každý spojen nejčastěji s dovolenou, sluníčkem a pohodovou atmosférou. Avšak i zde tomu tak nebylo vždy. Tento ostrov v sobě skrývá tajemství, táhnoucí se jako tenká nit od doby vlády generála Franka až do dnešních dní, a které pravděpodobně již nikdy nebude zcela vyřešeno…

“Ponuré mihotavé světlo dopadá na stůl, který má více jak dva metry na délku a který se nachází v centru velké místnosti; zvonění příborů o talíře je jediný zvuk, který vyplňuje prostor. Kolem stolu sedí postavy s vážnou tváří, vědí, že nastal ten den, že přišel čas jednat. Čekali už jen na signál, aby mohli seběhnout dolů do sklepa; každý přesně věděl, co má dělat. Walter byl odpovědný za otevření poklopu, která spojuje dům s podzemní chodbou … “

Tento malý odstavec by klidně mohl být i pravdivý, pokud bychom byli schopni odhalit, co se dělo ve 40. letech minulého století na jednom z nejodlehlejších míst ostrova Fuerteventura. Nicméně, odstavec je jen fikce, která je pečlivě vytvořená pro tento příběh, inspirovaný tajemstvím, které leží za zdmi budovy, jenž generuje všechny druhy příběhů a legend.

Je to jedno z nejtajemnějších sídel, které Španělsko má. Sídlo v Cofete je již sedm desetiletí opředené mnoha příběhy.

Casa Winter, také známá jako Villa Winter, se nachází na pláži Cofete na úpatí Pico de la Zarza, [1] pohoří, které odděluje severní a jižní poloostrov Jandía. Tato oblast pobřeží zůstává nedotčená navzdory rozvoji cestovního ruchu, kterým utrpělo celé souostroví Kanárských ostrovů v posledních desetiletích. Jen starý opuštěný hřbitov a městečko vybočuje z krajiny, jemuž dominuje písek, křoviny a rozbouřené moře. Jen pro představu, dostat se až do tohoto geografického bodu na ostrově, znamená jet autem přibližně 40 minut po klikatých prašných cestách, kde je snadné potkat 

další karavany turistů, jedoucích sem a tam do Morro Jable, Cofete nebo La Punta de Jandía, a hledajících okouzlující výhledy do krajiny.

 Od hřbitova Morro Jable až do Cofete je pohyb vozidel na vymlácených cestách mnohem horší. V těchto místech totiž fouká silný vítr a silnice se zužuje. To má za následek, že méně neohrožení návštěvníci se raději vrací zpět.

Na tomto místě daleko od hlučících davů, stojí zvláštní dům, který na první pohled do krajiny nezapadá a tak vzhledem ke své konstrukční neobvyklosti vyvolává nespočet legend. Dům dokonce posloužil jako inspirace pro několik románů, jež mají všechny jako hlavní vodicí linii nacistické pozadí. Fuerteventura od Alberta Vázqueze-Figueroa, [2] Cofete od Ricarda Borgese Jurada, [3] či kniha El contenido del silencio od Lucíe Etxeberríe, [4] jsou jen některé příklady románů založené na tajemství, ukryté za zdmi vily Winter.

A právě spisovatel Alberto Vazquez-Figueroa, žijící na ostrově, vysvětlil v interview s deníkem Canarias Ahora, [5] co předcházelo napsání jeho románu a jaké objevy učinil. Alberto nepochybuje o tom, že “v prostoru se pohybovali Němci, kteří byli od zbytku ostrova odděleni bariérou – zdí, a to, co se dělo uvnitř, vědělo a dosud ví jen skutečně velmi málo žijících lidí.”

“Až do 50. let byla Fuerteventura rozdělena plotem, za který se nemohlo,“ vzpomíná Vázquez-Figueroa, „říkalo se, že během druhé světové války, Franco dal celou tuto část ostrova Němcům, a oni tam měli jednu malou přistávací dráhu.“ Spisovatel tvrdí, že tyto příběhy jsou na Fuerteventuře známy a neustále se hovoří o událostech, které se staly ve vile Winter.“ Dokonce se říká, že Hitler na útěku pobýval v této vile. To je něco, co se nám může zdá téměř jako nemožné; [6] Avšak je pravdou, že někteří důležití nacističtí vůdci, kteří unikali po konci války, cestovali přes Fuerteventuru ponorkami.“

Plot sloužil až do 50. let minulého století a rozděloval Fuerteventuru. Měl zabránit obyčejným lidem, aby nevěděli, co se na ostrově děje.

O bariéře, o které mluví Vazquez-Figueroa, hovoří také Borges Jurado, který připomíná, že v obci La Pared ho nazývali “Pájara” proto, protože, podle oficiální verze, v tomto místě ostrova “postavili plot, aby se dobytek Němců nemíchal s místními.“ Borges Jurado se domnívá, že v tom je ještě něco víc, něco nejasného, protože kromě toho, že  vybudovali také rozjezdovou dráhu pro malá letadla dole na poloostrově Jandía, „snažili se vybudovat přístav v Morro Jable, ale to se jim tehdy nepovedlo.“

Gustav Winter

Hlavní osobou, o které vyprávějí legendy a příběhy, je Gustav Winter, německý inženýr, narozený v roce 1893 v Neustadt im Schwarzwald, v rodině dřevorubce.

Krátce po získání titulu v elektrotechnice odcestoval do Argentiny, kde zahájil několik projektů elektrických ohradníků na velkých dobytčích farmách. Při svém návratu z Jižní Ameriky, který se shoduje se začátkem první světové války, byla loď zastavena britským námořnictvem v kanálu La Manche. Winter byl přemístěn do vězení, kde zůstal po dobu jednoho roku. Po masovém útěku vězňů se mu podaří dostat na loď, směřující do New Yorku a vystupuje ve španělském přístavu Vigo, když využívá mezipřistání lodi.

Během svého pobytu ve Španělsku zahájil několik projektů elektráren v Ciudad Real, Zaragoze a Valencii. V roce 1925, je jeho cílem i nadále profesionální růst. Winter přijíždí na Kanárské ostrovy jako inženýr, podílející se na výstavbě elektrárny pro společnost CICER v Playa de Las Canteras a Las Palmas.

Kolem roku 1933 se usazuje na poloostrově Jandía, kde se rozhodl uskutečnit několik projektů, mezi nimiž byl projekt na výstavbu rybí konzervárny a rybí farmy. Dokonce uvažoval o vytvoření malé flotily 11 rybářských lodí, což ale nikdy neuskutečnil. Španělský spisovatel Manuel Ros Agudo, [7] ve své knize The Secret War of Franco, [8] říká, že „ve skutečnosti byly projekty navrhované Winterem mnohem ambicióznější. Chtěl industrializovat pouštní ostrov Fuerteventura, začít s elektrifikací, vybudovat rybářský průmysl s malou lodní flotilou a také postavit továrnu na cement.“ A zesiluje spekulace o zapojení Wintera ve vojenském spiknutí, když ve své knize prohlašuje, že „primárním cílem Němce nebylo vytvořit jednoduchý rybolovný průmysl, protože v případě války by stejně nebylo možné přepravit úlovky do Německa. Vše dělal s cílem vytvořit na Kanárských ostrovech diskrétní podporu a zásobovací uzel pro německé námořní jednotky.“

Gustav Winter byl zařazen v roce 1945 na černou listinu pro špionáž, spolu s dalšími 103 Němci.

Ve své expanzi do jižní části ostrova Fuerteventura, podepisuje v roce 1937 nájemní smlouvu na celý poloostrov Jandía s dědici hraběte ze Santa Colomy. Ve stejném roce Winter cestuje do Německa, s cílem získat potřebné finanční prostředky a zahájit nový projekt, na který potřebuje pomoc dalších německých odborníků. Tento tým byl zodpovědný za zmapování celého pobřeží a všech skrytých zátok.

Podle některých výzkumů existují důkazy, že během této doby vstupují na ostrov další občané Německa, aby pomohli rozvíjet projekty, které byly ekonomicky důležité pro Třetí říši. S výstavbou plotu, který rozdělil ostrov a militarizací celé jižní zóny, bylo nutné všechny starousedlíky, žijící na pozemcích, které si pronajal Don Gustavo (jak se Winterovi říkalo), vysídlit. Do zóny bylo dovoleno vstupovat jen krátkodobě, za účelem výstavby, o které bylo zakázáno hovořit.

Dům byl postaven v pusté, vyprahlé krajině v blízkosti nehostinné pláže na západním pobřeží ostrova Fuerteventura.

Píše se rok 1940 a začíná se s výstavbou vily Winter. S ohledem na členitý terén a na těžkosti spojené s přesunem potřebného pracovního materiálu, některé výzkumy naznačují využití válečných zajatců, které Winter mohl dovézt z Německa. Jiné teorie hovoří o politických vězních z koncentračního tábora Tefía, [9] kteří údajně měli stavět silnici, vedoucí do Cofete.

Borges Jurado naznačuje i možnost, že někdo dal Winterovi peníze, aby mohl podchytit celou oblast Jandía ještě před druhou světovou válkou. Jedinou otázkou je, spekuluje spisovatel, jak nakonec došlo ke koupi: „Pravdou je, že napoprvé se objevil v nové společnosti jen jako loutka, a to i proto, že cizinci nemohli mít ve Španělsku velké majetky.“ Ale v roce 1941 už byl Don Gustavo uveden jako jediný správce ve společnosti Dehesa de Jandía S.A., která byla vlastníkem poloostrova Jandía. Uvedená společnost existuje na ostrově dodnes.

S koncem druhé světové války a pádem německé armády do rukou Spojenců, Winter zůstává stále s nedokončeným tajemným projektem. V tomto období byla Anglie přesvědčena, že Winter pracuje jako zvláštní agent pro Německo na Kanárských ostrovech. Zahrnula proto i jeho jméno spolu s dalšími 103 Němci na černou listinu německé špionáže, vydanou roku 1945. Tento dokument, sepsaný zpravodajskými službami Spojenců, především Francií, Velkou Británií a Spojenými státy, a zaslaný tehdejšímu španělskému ministru zahraničí, Albertu-Martinu Artajovi, [10] měl požadovat, aby generál Franco vydal tyto Němce k soudu do Německa. Novinář César Javier Palacios, [11] ve své publikaci Realidad y leyenda de Gustav Winter: Señor de Jandía píše, že všichni na této černé listině “dostali ochranu Frankova režimu, žádný nebyl repatriován a ti vlivní dokonce získali španělskou státní příslušnost, včetně samotného Wintera.“

V roce 1947 se vrací z výletu do Německa zpět na Fuerteventuru s obrovským množstvím peněz, s jejichž pomocí dokončuje vilu. Plánuje také vysadit 100.000 kanárských borovic na svazích Pico de la Zarza, a také se hodlá zabývat pěstováním rajčat, což je obchod, který musel předtím na čas opustit. Winter také zkouší chovat dobytek a dostává se až na číslo sedm tisíc ovcí a koz, což mu umožnilo vyrábět vysoce kvalitní sýr pod názvem Dehesa de Jandía.

Úspěch přišel až s rozvojem cestovního ruchu. Winter se rozhodl proniknout do tohoto odvětví, které slibovalo pro ostrov důležité ekonomické výhody. Začal strhávat plot, který před lety nechal složitě postavit, a který rozděloval sever a jih ostrova. Společně s tím spustil v Německu reklamní kampaň, ve které ukazoval krásy této části ostrova a hledal investory pro výstavbu hotelů. Krajina uchvátila nové návštěvníky natolik, že se Německo stalo pro ostrov hlavním zdrojem turistického ruchu. Dodnes jsou Němci druhou nejpočetnější skupinou, navštěvující Kanárské ostrovy. [12]

Vila Winter

Vila Winter je dvoupodlažní budova ve tvaru písmene U, zvedající se nad pustou a vyprahlou půdu, v blízkosti jedné z nejvíce nehostinných a nádherných pláží Kanárských ostrovů. Konstrukce domu nemá konkrétní architektonický styl, i když zajímavá je věž, která se nachází na jedné straně a vystupuje nad hlavní budovu, které dominuje dřevěná balustráda s pěti oblouky. Dvě ze čtyř pater věže jsou nepřístupné a vylézt na nejvyšší místo věže vyžaduje použití žebříku, vzhledem ke špatnému stavu objektu. Na jedné straně věže, kam se lze ještě dostat, se skrývá velký elektrický rozvaděč, což dává tušit existenci zařízení, jež vyžadovalo velký odběr proudu. Z jejích oken lze přehlédnout celé pobřeží Cofete, ideální, osamocené místo.

Legenda praví, že věž domu sloužila jako řídící a navigační věž pro německá letadla, přistávající na dráze dnes už neexistujícího letiště, postaveného Winterem v této části ostrova, zvané Jandía.

Uvnitř domu jsou dlouhé chodby, která skrývají nespočet pokojů: ty ve sklepě jsou zabedněné, snad aby se zabránilo tomu zjistit, co skrývají uvnitř nebo jen jako prevence proti neustálým návštěvám zvědavců, kteří se snaží o historii domu dozvědět víc. I přesto, že je dům již dlouho opuštěný, nejsou dosud smazány stopy přítomnosti Němců, kteří zde bydleli. Podle Borgese Jurada „to byl velmi luxusní dům, který měl krb s mnoha ozdobnými detaily, velký obývací pokoj a dokonce výtah pro dopravu jídla z jednoho patra do druhého.“

Budova má vnitřní dvůr, který připomíná jiné kanárské budovy, snad jako vzpomínka na osoby, které vymýšleli tuto tajemnou stavbu. Jako chrlič do něj ústí vyřezávaná hlava krokodýla. Lze si všimnout dveří s emblémem W, znakem Gustava Wintera a pouze zbytkových stop původní vegetace v okolí: staré banánovníky, které přežily až dodnes díky péči lidí, kteří tam stále žijí.

Venku, v blízkosti vchodu do objektu, najdeme pozůstatky kolejí směřujících k horám, včetně zbytků vagonů německé firmy Krupp. To jsou rezavé důkazy o pokusech Wintera spojit Cofete s Morro Jable. Cesta měla vést přes hory až do přístavu, který plánoval postavit v Morro Jable. Záměr byl logický, tamější přístav by byl mnohem příznivější pro plachtění než západní pobřeží ostrova Fuerteventura.

Vazquez-Figueroa byl jedním z návštěvníků, kteří měli tu čest dům navštívit. Když dopsal román Fuerteventura, chtěl podle něho natočit také film, ale současná situace španělské kinematografie mu neumožnila splnit si tento sen. V duchu znovu putuje po sálech Winterova domu a nahlas přemítá o tom, že „nikoho by nenapadlo stavět takový velký dům jako tento na takovém ztraceném místě. Jestliže dnes je tam cesta nebezpečná, ve 40. letech minulého století byla ještě mnohem nebezpečnější. Něco moc důležitého tam museli skrývat, když vybudovali takové monstrum, skryté na tak absolutně nepřístupném místě.“

V románu Fuerteventura pracuje pouze s jedinou jistotou, a to existencí domu. Podle jeho předběžného šetření dochází k závěru, že „britské tajné služby hlídaly sídlo v Cofete, protože věděly, že se tam zdržovalo mnoho vysokých německých pohlavárů, kteří tam přijímali návštěvy od velmi krásných žen.“

Příběh, který živí legendy

Nedostatečná dokumentace a místní klepy učinily Winterův dům jako povinnou zastávku pro každého, kdo se chce přenést v čase do tmavé a tajemné historie, nacistických ponorek a tajných chodeb.

Fantazie generací učinila příběh natolik silným, že i děti zesnulého Wintera mají dnes celé situace dost a odmítají o domě hovořit. Jeden z nich, Gabriel, se kterým se deník Canarias Ahora snažil komunikovat, řekl, že „je z celého příběhu unavený a nechce o tom mluvit.“ Jeho bratr Juan Miguel šel tak daleko, že v roce 2008 podal trestní oznámení proti televiznímu pořadu, ve kterém byl Gustav Winter nařčen z toho, že byl jedním z dozorců v koncentračním táboru Auschwitz-Birkenau.

Volba místa, kde byla vila postavena, je hlavním zdrojem fámy. Legenda praví, že pozemek, na kterém dům stojí, má stejný tvar a proporce jako ostrov Fuerteventura, a budova je na stejném místě z důvodu, jako je skutečná poloha vily na ostrově.

V domě můžete stále vidět pozůstatky vagonu a kolejnic, Gustav Winter se pokoušel vystavět tunel mezi Cofete a Morro Jable.

Některá vyprávění také říkají, že budova byla postavena nad jeskyní, která byla propojena s dalším domem v blízkosti pláže Cofete, při jejíž stavbě byly použity podobné materiály jako při stavbě vily. Mohlo by to být v baru v obci vedle, který, stejně jako dům, má některé zabedněné pokoje a prvky z éry, které pomáhají udržet při životě podobné legendy. Například starý Dodge, který je tady v kůlně, sem musel být dopraven rozložený na díly na hřbetě velblouda.

Ovšem bezpochyby je třeba říci, že všechny dekorativní prvky, okázalé bohatství a luxus, který je patrný dodnes, slouží jako zdroj různým pověstem, které díky tomu mají ještě větší sílu: možnostem, že Winterův dům sloužil jako dočasné bydliště nacistickým důstojníkům, připlouvajících na ponorkách. Do této teorie zapadá i přítomnost věže, buď jako kontrolní věž pro přistávání letadel na dráze, postavené o něco dál, a nebo jako orientační bod pro ponorky.

Uvažuje se i o dvou letištích. Jedno dole na cípu ostrova [13] ze kterého už dnes není patrné téměř nic, ačkoliv na mapách google je vyznačeno, a to druhé, dle místních bylo kousek od domu, přímo na pláži.

Legendy kolem domu jsou úzce spojeny s přítomností ponorek ve vodách Kanárských ostrovů během druhé světové války. Říká se, že vila v Cofete sloužila jako úkryt pro některé členy nacistické armády, kteří přicházeli na odlehlé místo k odpočinku po dlouhé době strávené při službě na ponorkách. Navíc údajný podzemní tunel prý spojoval sklep s pobřežím, s místem, kde se německé ponorky doplňovaly proviantem. Pokud to byla pravda, muselo to samo o sobě být velmi komplikované, vzhledem k mělkým vodám v této oblasti ostrova.

Pravdou je, že Kanárské ostrovy se staly obvyklým místem zásobování německých ponorek při svých dlouhých plavbách napříč Atlantickým oceánem. V přístavech La Luz, Las Palmas a Santa Cruz de Tenerife, nalézaly ideální místo pro doplnění paliva a potravin.

Některé z těchto ponorek dokonce skončily potopené v kanárských vodách. Například U-118 pod velením kapitána Verner Dreschler, [14] byla potopena Angličany na severu u ostrova Lanzarote. Alberto Vázquez-Figueroa vzpomíná na příběhy jeho děda, který mu vyprávěl o ponorkách, jež viděl poblíž ostrova Fuerteventura. Pracoval totiž jako správce majáku na ostrově Lobos [15]. Konstatuje, že „ponorky zůstávaly mezi ostrovem Fuerteventura a ostrovem Lobos, protože voda tady byla klidnější a jasnější.“

Rozsáhlá dokumentace, kterou Německo o ponorkách má, dovolilo, aby mohl Ricardo Borges Jurado provést důkladné vyšetřování, na základě čehož mohl konstatovat, že v Cofete nikdy nebyly žádné podmořské základny, nebo alespoň nikdy nebyly zaznamenány pohyby ponorek nedaleko západního pobřeží ostrova Fuerteventura. Jediná zmínka byla, že „v roce 1963 se potopila ponorka v blízkosti města Vecindario a následně byla vyzdvižena, další informace jsou o ponorkách, které tankovaly v přístavech Gran Canaria a Tenerife.“

Španělský novinář José María Irujo [16] napsal knihu nazvanou La lista negra. V ní se uvádí, že Winter byl jedním z velmi oddaných a nejschopnějších agentů Abwehru, organizace německé vojenské rozvědky generálního štábu německých ozbrojených sil mezi léty 1921 a 1944. Dům v Cofete pak sloužil k tomu, aby důstojníci ponorek, kotvících nedaleko pláže mohli do domu, v jejich slavnostních uniformách, kde je čekali dlouhé noci plné sexu, alkoholu a hudby.

Legenda pokračuje

Je mnoho návštěvníků, kteří v posledních letech navštívili Winterův dům. Od devadesátých let byla vila vlastněna španělskou stavební společností a turisté se do ní mohli podívat, jakmile zaplatili malé všimné. Po příjezdu vás přivítal její správce Pedro, synovec jediných dvou lidí, kteří žili v domě od doby, co byl postaven, a kteří znali všechna tajemství, jež se skrývají za oprýskanými stěnami.

Existuje však jen málo lidí, kteří mohli vidět mnohem víc než běžný návštěvník. Deníku Canarias Ahora se podařilo dohledat skupinku, která měla tu čest. “Strach“ je první slovo, které pochází z úst jednoho z těchto lidí, jakmile se začne mluvit o domě. Brzy ho však další z nich přeruší a hovoří o „zvědavosti a touze dozvědět se víc.“Pravdou je, že tato stavba nenechá nikoho lhostejným a na pochybách o nacistické přítomnosti v Cofete.”

„Pedro nám ukázal baterie do ponorky, které jsou stále uvnitř domu,“ vzpomíná, „ taky jsme viděli stoly s nacistickými symboly – orlice vyřezávané do šuplíků. Před domem byl prostor, který připomínal jacuzzi, těsně nad místem, kde bylo sklepení, mučírna, jak nám Pedro vysvětlil, byly tam řetězy, pouta a dokonce i helma s hroty na vnitřní straně, které mohly být utaženy a mučit tak toho, kdo ji měl nasazenou.“ Na dohled tohoto místa, kde se praktikovaly různé formy mučení, bylo obyčejné dětské hřiště.

V horní části domu viděli různé místnosti, které mohly být využívány jen tak, že se vytvořila lávka mezi dvěma okny a údajně měly funkci malé nemocnice, oddělené od zbytku domu. V ní se údajně někteří vojáci a pohlaváři režimu podrobovali kosmetickým operacím, aby si změnili svou tvář a nebyli po válce poznáni. „Pokoje měly postel, židli a stůl, pacienti tam žili skryti před sluncem, aby se rány dobře hojily a nenechávaly žádné jizvy po operaci.“

Kuchyně je jednou z nejhůře zachovaných částí domu. Její stěny by klidně mohly skrývat nějaký tajný průchod nebo skryté místnosti, ale stav neumožňuje lepší průzkum. I přes to, že je z velké části rozpadlá, stále lze vidět pec, která je dominantou celého prostoru. Pedro nám řekl, že mohla dosahovat podobných teplot jako pece krematoria a potichu dodal,“ byla doba, kdy mnoho lidí z vesnice zmizelo, a můžeme jen spekulovat, jestli za tím není i tahle pec…“

Sklep je nejneobvyklejší místo celé prohlídky: operační sál. Dál není možné se dostat, protože, jak vysvětlil Pedro návštěvníkům, „mohou tam ve stropě být nějaké pasti s jedovatým plynem uvnitř.“ Prý se snažili o spolupráci s experty z University La Laguna [17] kteří mají vědecké přístroje, umožňující zjistit, jak reálná je tato teorie (bohužel se mi nepodařilo dohledat nějaké bližší zmínky, zda se tohle tvrzení zakládá na pravdě – pozn. TS).

Pokud bychom všechny ty legendy a tajemné příběhy shrnuli do nějakého závěru, co se vlastně ve vile odehrávalo? Myslím, že reálně lze uvažovat nad tímto scénářem: Vila byla od počátku budována za účelem špionážních aktivit, ať už jako místo pro odpočinek či porady agentů, kteří operovali po světě nebo místo pro velitele ponorek operujících v Atlantiku. Dost možná tam opravdu fungovala mučírna, která měla pomáhat “přesvědčit” oponenty, zajatce nebo vězně ke spolupráci s nacisty. Časem, podle toho, jak se válka vyvíjela v neprospěch Německa, bylo nutné rozšířit aktivity, a místo připravit také jako přestupní stanici pro prominenty na cestě do Argentiny. Je možné, že původní záměry se často přepracovávaly a proto dodnes není účel vily zcela jasný.

Ať už je pravda jakákoliv, v budoucnu se vila pravděpodobně změní na hotel či restauraci. Andreas Winter, vzdálený příbuzný Gustava Wintera, se pokusil přeměnit vilu na wellness centrum, ale španělská byrokracie jeho plány zastavila. Bez ohledu na to, jak bude v budoucnu vila vypadat a jakému účelu sloužit, mýty a legendy jí budou doprovázet navždy.

A to jistě přiláká do vily další a další a další návštěvníky.

Zdroje:

[1] Pico de la Zarza, Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/Pico_de_la_Zarza
[2] Alberto Vázquez-Figueroa. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Alberto_Vázquez-Figueroa
[3] Ricardo Borges Jurado. compartelibros.com. Online: http://www.compartelibros.com/autor/ricardo-borges-jurado/1
[4] Lucía Etxebarría. databazeknih.cz. Online: https://www.databazeknih.cz/autori/lucia-etxebarria-7868
[5] Benítez, L.: El misterio Winter. 21.06.2014. eldiario.es. Online: http://www.eldiario.es/canariasahora/premium_en_abierto/misterio-Winter_0_272623024.html
[6] Stěhule, T.: Skončil Hitler v Jižní Americe? 03.02.2017. tom-stehule.com. Online: http://tom-stehule.com/2017/02/03/skoncil-hitler-v-jizni-americe/
[7] Manuel Ros Agudo. ed-critica.claudator.com. Online: http://ed-critica.claudator.com/autor/manuel-ros-agudo
[8] Manuel Ros Agudo: La guerra secreta de Franco (1939-1945). ISBN 978-84-8432-383-9. Online: http://ed-critica.claudator.com/libro/la-guerra-secreta-de-franco-1939-1945-978848432383
[9] Maestre, G.: El Auschwitz de Fuerteventura. eldia.es. 18.05.2008. Online: http://web3.eldia.es/canarias/2008-05-18/6-Auschwitz-Fuerteventura.htm
[10] Alberto Martín-Artajo. Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/Alberto_Martín-Artajo
[11] César-Javier Palacios. cesarjpalacios.com. Online: http://www.cesarjpalacios.com
[12] Serie histórica de la llegada de turistas a Canarias (1997 – 2016). turismodecanarias.com. Online: http://www.turismodecanarias.com/promoturturismocanarias/wp-content/uploads/2017/02/Llegada-de-turistas-a-Canarias-según-mercados-A97-16.pdf
[13] Aeródromo Abandonado. Google Maps. Fuerteventura. Las Islas Canarias. Online: https://www.google.es/maps/place/Aeródromo+Abandonado/@28.0897589,-14.4917379,16.79z/data=!4m5!3m4!1s0x0:0xdd605cbf765a22f9!8m2!3d28.0882559!4d-14.4908465
[14] Werner Drechsler. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Werner_Drechsler
[15] Lobos Island. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Lobos_Island
[16] José María Irujo. Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/José_María_Irujo
[17] Universidad de la Laguna. Santa Cruz de Tenerife – España. Online: https://www.ull.es/en/
[18] Villa Winter. mach-doch-mal-urlaub.eu. Online: http://www.mach-doch-mal-urlaub.eu/fuerteventura-ausflugsziele-sehenswertes/villa-winter/