Nacistický kult jedné sekty v Chile

Pokud existuje v Chile téma, vzbuzující stálé negativní emoce, pak je to případ Kolonie Dignidad. Dlouho jsem přemýšlel, jak tohle obsáhlé téma uchopit, aby bylo možné neznalému člověku dobře popsat a vysvětlit celé pozadí této tragické etapy chilských dějin. Již téměř 50 let se odvíjí tento příběh, jako temná nit ve vztazích mezi Chile a Spolkovou republikou Německo. Příběh, který dodnes nebyl zcela uzavřen…

Na jihu Chile, asi 340 km jižně od Santiaga se nachází území, jménem Villa Baviera (jak se kolonie od roku 1991 přejmenovala). Nachází se zde rozsáhlá rekreační oblast s malým hotelem a útulnou restaurací, kde turisté jedí zvěřinu a pijí německé pivo, užívají si zdejší krásnou krajinu a ticho, aniž by mnozí cokoliv tušili. Klidná atmosféra však zásadně odporuje zlověstné a děsivé minulosti tohoto místa. Přitom ještě před několika desítkami let, pod záštitou charitativní a vzdělávací společnosti, se v obci po dlouhou dobu děly opravdu strašlivé věci.

Kolonie Dignidad (česky kolonie Důstojnost) – jak se tehdy obec jmenovala, byla německá enkláva na území Chilské republiky. Jednalo se o nábožensko-agrární obec, založenou v roce 1961 uprchlým německým nacistickým pedofilem – Paulem Schäferem. Jeden z nejhorších zločinců, který žil na území Chile, velevážený prorok, hlasatel slova božího, a ztělesnění Ježíše Krista na Zemi. Nikdo nikdy nekontroloval jeho účetnictví, kolonie rostla jako stát ve státě, podřízená náboženskému vůdci, homosexuálnímu pedofilovi. To mělo za následek jeho pohrdání ženami, které byly často sterilizovány. Ty si museli zakrývat prsa, tance nesměly být vyzývavé. Kosmetika, sex a intimnosti pro ně byly zapovězeny jako dílo ďábla.

Ve dnech pravicové diktatury Augusta Pinocheta (1973 – 1991) byla tato německá enkláva přísně tajným střediskem pro mučení chilských politických disidentů. Po mnoho let se za pořádkumilovným sloganem “Bůh, práce, kázeň,“ skrývalo otroctví, obtěžování mladých chlapců a vraždy. Během existence kolonie bylo v místních sklepeních více než 250 lidí vyslýcháno a krutě mučeno. Navíc na nich byly prováděny experimenty. Od roku 1973 do roku 1978 zde bylo spácháno nejméně 100 vražd.

NĚMECKÉ POZADÍ

Počátky kolonie Dignidad začínají v roce 1954 v malém německém městě Siegburg, nedaleko Bonnu, tehdejšího hlavního města západního Německa. Tam se v roce 1921 Paul Schäfer narodil. Od raného mládí byl členem Hitlerjugend a během druhé světové války sloužil jako zdravotník ve Wehrmachtu, kde dosáhl hodnosti desátníka. Je zdokumentováno, že i v období Třetí říše byly zaznamenány Schäferovy tendence k pedofilii. Jeho zvrácenost vedla k tomu, že po válce založil dětský domov a organizaci – polonáboženskou společnost, nebo chcete-li sektu, zvanou “Soukromá sociální mise.“ Jednou z myšlenek jeho charitativní mise bylo podporovat, poskytovat bydlení a ochranu německým uprchlíkům, nebo jednoduše – bezbožným a bezpáteřním lidem, bývalým nacistům, jichž v poválečném Německu bylo mnoho. V průběhu let získala společnost pod záštitou německé baptistické církve velkou skupinu věrných následovníků.

KOLONIE BYLA RÁJEM PRO PEDOFILY

Mezi Schäferovým stádem oveček bylo mnoho sirotků, které se hlava komunity nestyděla svádět a nutit je plnit své sexuální rozmary. Na konci 50. let. byl Schäfer obviněn ze sexuálního zneužívání, tak se sbalil a okamžitě opustil Německo a utekl z NSR. Když v roce 1961 uprchl Paul Schäfer do Chile, už bylo známo, o koho jde. Přesto obdržel v Chile pomoc při vytváření nové kolonie. 21. září 1961 Schäfer koupil opuštěnou farmu El Lavadero jižně od Santiago de Chile, o výměře 3062 hektarů. Zde právně zaregistroval toto místo jako kolonii Dignidad – charitativní a vzdělávací společnost.

“Chodil mezi lidmi a v euforii křičel… Víte kdo já jsem? A kolonisté odpovídali… jeden – Jsi prorok! druhý – Jsi Ježíš Kristus!”

VYTVOŘENÍ KOLONIE

Z Německa přijelo dalších 300 nových kolonistů, a k nim se postupně přidalo několik Chilanů. V jejich čele stál přesvědčivý Paul Schäfer. Zuřivý manipulátor, který vyžadoval striktní dodržování náboženského pořádku dle jeho filozofie. Většina dětí, které přijely se Schäferem z Německa (a bylo jich minimálně 60) byly zneužívány. Žádné z nich si nikdy nestěžovaly, protože jim to přišlo normální. Schäfer uvnitř kolonie vytváří atmosféru plnou izolace a utajení. Od samého začátku existence enklávy začíná pro členy komunity totální změna způsobu života, plná represí, přísné vnitřní kontroly, systematického sexuálního zneužívání dětí, mučení a zasahování do soukromého a veřejného života kolonie. 

Jakékoli rodinné vazby, stejně jako sexuální vztahy mezi ženami a muži, byly spojeny se smrtelným hříchem. Ženy, muži a jejich děti žili v různých chatkách a neměli prakticky žádný vzájemný kontakt. “Vzpurné“ nebo “obtížné“ duše, které se odchylovaly od režimu, byly podrobeny krutému zacházení – mučení psychotropními látkami a mučení elektrickým proudem, a to až na pokraj smrti. Kolonie Dignidad nemůže být nazývána sektou v pravém slova smyslu. Na rozdíl od jiných radikálních kultů, zde byly zcela zakázány sňatky. Společnost byla postavena jen na osobě zvráceného zakladatele, na jehož osobě začala, a později také skončila. Kolonie otroků byla od samého počátku odsouzena k zániku, ačkoliv to trvalo dlouhých 30 let. Každý den, od úsvitu do pozdního večera, sestával z otrocké práce, to vše pod heslem “Tvrdá práce do poslední kapky potu je skutečným uctíváním Boha.“

Do konce 60. let. byla kolonie obklopena strážními věžemi, třímetrovými ploty s elektrickým ostnatým drátem, ozbrojenými hlídkami a strážnými psy.

Uvnitř osady fungoval tvrdý režim s masou totalitních a sektářských pravidel a požadavků, kde byl praktikován vytrvalý psychologický tlak, také formou sdílené odpovědnosti za přestupky, které přecházely v mučení, znásilnování, šikanu a perverze. Jak se ukázalo po likvidaci kolonie, Schäfer a jeho tým zde mučili postupně až několik tisíc vězňů. Na tajném hřbitově v kolonii byly nalezeny desítky těl. Z vyšetřování je jisté, že i nechvalně proslulý nacistický lékař Josef Mengele, který byl pro své brutální experimenty s lidmi nazýván “anděl smrti z Osvětimi.“ nějakou dobu “pracoval“ na území kolonie Dignidad. Bohužel zvěsti, že se tam skrýval po nějakou dobu Hitlerův osobní tajemník – Martin Bormann, nebyly dosud důkazně podloženy. 

PRVNÍ VZPOURA

I když Schäferovi následovníci byli podrobeni neustálým metodám kontroly vědomí, a byli nuceni denně brát drogy, někteří se začali bouřit. První takový incident nastal v roce 1966, spojený s případem Wolfganga Müllera.  

V Německu Schäfer přesvědčil Wolfgangovu matku, aby ho pustila do Chile. Müller dorazil do Chile ve věku 15 let, a brzy se vzbouřil proti Schäferovu pohlavnímu zneužívání a otroctví. Müller jednou uprchl a dostal se až do nejbližší zemědělské osady, ale tam byl předán chilské policii, která ho vrátila zpět do kolonie. Když se Müller vrátil, byl mučen – elektrickými šoky, bitím a ponižováním. 

Při druhém útěku dorazil Müller do Santiaga a kontaktoval svou matku, která se s ním setkala. Schäferovi muži však jeho matku v Santiagu oklamali. Müllerova matka byla odvezena do kolonie, kde byla nadopována drogami a držena v místní nemocnici. Mezitím byl ale Wolfgangův příběh publikován v místním tisku a rozlobené veřejné mínění donutilo Schäfera matku propustit. Ta se pak spolu s Wolfgangem vrátila do Německa. Mezitím Schäfer uprchl do sousední Argentiny, odkud obvinil Wolfganga z toho, že je “šílený.“ Začal fiktivní proces proti vůdci sekty. Aby bylo možné pochopit jeho tehdejší moc, je nutné se podívat kolem něj, na tzv. “okruh přátel.” 

OKRUH “PŘÁTEL”

Zatímco Schäfer nebo “strýc“, jak sám rád říkal, byl charismatickým vůdcem sekty, jakousi radou “starších“ byli bývalí vojáci gestapa a vojenský personál, kteří znali moderní metody špionáže. Jakmile se usadili v Chile, bylo do kolonie pozváno mnoho vlivných politiků, soudců, obchodníků a policistů.

Schäferovi lidé začali vytvářet individuální složky, obsahující osobní údaje svých hostů. Mnozí z nich padli do této německé pasti, když se oddávali sexuálním vztahům s chlapci a dívkami v kolonii. Byli skrytě natáčeni a fotografováni během pohlavního styku, a následně byly důkazy použity k vydírání těchto lidí, což Schäferovi pomáhalo chránit kolonii. V průběhu let si tak vybudoval velmi silnou síť příznivců z řad chilské elity. 

A právě díky těmto vlivným příznivcům byl Müllerův případ uzavřen, Schäfer byl zproštěn všech obvinění, a kolonie byla schopna pokračovat ve své činnosti až do roku 1970, kdy byl prezidentem zvolen Salvador Allende, vůdce levicové koalice Lidová fronta. To vyvolalo v kolonii poplach, protože Allendeho vláda plánovala místo uzavřít.

Schäfer a jeho spolupachatelé proto začali aktivně podporovat protivládní síly,  zejména extrémně pravicovou organizaci z let 1971-1973 “Frente Nacionalista Patria y Libertad,“ (Národní fronta Vlast a Svoboda). Jednalo se o pravicovou polovojenskou skupinu, která prováděla ozbrojené operace proti stoupencům Allendeho. Organizace zastávala přísně antikomunistickou ideologii revolučního nacionalismu a tzv. třetí cesty. Mnoho členů Patria y Libertad bylo vyškoleno na území kolonie ve Villa Baviera a většina jejich zbraní byla propašována přes jejich území. Podle Amnesty International, poté, co byl Allende v roce 1973 svržen, se Villa Baviera stala centrem pro zadržování a výslech politických vězňů. Později, po změně režimu, byl v kolonii na základě vyšetřování objeven masový hrob s těly Chilanů, kteří zmizeli během Pinochetovy diktatury. Do kolonie bylo odvezeno asi 100 vězňů, kde byli zabiti, jejich těla zmizela a mnoho dalších bylo mučeno.

Později i přesto, že se chilská společnost musela zcela podřídit diktatuře, si kolonie Dignidad zachovala svou autonomii, tajemství a moc. To bylo možné jen díky důmyslnému propojení národní a mezinárodní ochranné sítě, vyvinuté Shäferem a jeho suitou. A tento “okruh přátel” se stále více rozrůstal a rozrůstal… 

Zmizení  Borise Weisfeilera

V roce 1985 se jistý Boris Weisfeiler rozhodl navštívit Chile, a to i přes varování své sestry, kvůli nestabilní politické situaci Pinochetova režimu. Boris Yulievich Weisfeiler byl americký matematik sovětského původu, profesor na pensylvánské univerzitě a dobrodruh. Vydal se do lesní zóny poblíž kolonie, ale nikdy se nevrátil. Podle zprávy CIA ho chilská policie zadržela nedaleko hranice kolonie a poté jej předala Schäferovi a jeho spolupracovníkům. Sovětský původ byl zjevně podezřelý a s největší pravděpodobností byl zabit ve Villa Baviera. Zpráva CIA uvedla, že jejich informátor odposlechl rozhovor přes rádio, ve kterém Paul Schäfer řekl německy: “Nebojte se, problém jsem vyřešil. Tenhle chlap teď jí brambory pod zemí.“ 
Další verze se objevila v článku publikovaném v červnu 2006 v místních novinách La Nacion. V roce 1997 se jistý Daniel, bývalý chilský vojenský důstojník, setkal s konzulem USA a viceprezidentem v Santiagu. Daniel řekl Larrymu Huffmanovi a Philipu Anteylerovi, že v roce 1985 byl součástí hlídky, která dopadla Borise Weisfeilera v hornaté oblasti poblíž kolonie, a poté byl tento vydán do Villa Baviera, kde byl naposledy viděn naživu. Také někteří rolníci, kteří pracovali v kolonii, uvedli, že viděli Borise v kolonii, ale protože jim hrozilo nebezpečí, uprchli do Argentiny. Dva vojáci, kteří se zúčastnili hlídky, byli nalezeni mrtví ve stejný den – 4. prosince 2000. Jeden z nich se utopil v nedaleké řece, a druhý byl nalezen mrtvý, se dvěma průstřely hlavy.

SPOLUPRÁCE S VOJENSKOU JUNTOU

S vojenským převratem 11. září 1973 byla v Chile na celých 17 let zřízena civilně-vojenská diktatura pod vedením Augusta Pinocheta, kterou lze bezpečně srovnávat s Hitlerovým nacistickým režimem. Paul Schäfer se konečně mohl cítit jako doma a hojně toho využíval. Aktivně spolupracoval s chilskou tajnou policií (DINA). Tento orgán byl vykonavatelem represivní politiky, v jejímž rámci bylo v celé zemi vytvořeno kolem 13 tajných represivních center, kde byly prováděny výslechy, mučení a vyhlazování nežádoucích lidí. Ve skutečnosti to byla analogie koncentračních táborů. Kolonie Dignidad se stala jedním z těchto 13 center a dodnes je ve světě nejznámější. Kolonie byla velmi vzdálená od hlavního města, kde mučitelé měli na “svoji práci klid.” Vězňům byli zpravidla zavázany oči, přes hlavu jim navíc byl nasazen pytel a zacpány uši. Ocitli se tak na místě, aniž by tušili, kde jsou.

Bývalý agent Samuel Fuenzalida vypověděl, jak probíhalo klasické předání vězňů agenty DINA. “Po příjezdu do kolonie předali vězně u dveří a oni si ho odvedli. Agenti je následovali do hlavního sálu, kde byli usazeni, pohoštěni německým jídlem a čekali na Schäfera až přijde. Ten se po příchodu usadil do čela stolu, po straně se svým německým ovčákem a udělal rukou gesto a řekl fertig. “V té době jsem nevěděl, že fertig znamená hotovo, ale dle pokynu ruky jsem si to domyslel,” dodává Fuenzalida.

ZDROJE FINANCOVÁNÍ

Postupem času Dignidad doslova vzkvétala díky otrocké práci, absenci daňového zatížení a podnikatelskému talentu Schäefera a jeho společnosti. Přesná výše finančních prostředků, které prošly kolonií Dinidad, není známa. Je však možné s přesvědčením tvrdit, že za “sociální fasádou” náboženské obce stála kolosální obchodní organizace s obrovskými ekonomickými zdroji. Je známo, že část obyvatel enklávy se věnovala zemědělství od rána do noci. Zelenina a ovoce, maso a mléčné výrobky, med, cukrovinky, byly příznivě prodávané v obchodních řetězcích v Chile i v Německu. Kromě toho měla enkláva dvě rybářská plavidla v přístavu města Concepción, štěrkovnu, zlatý důl (s největší pravděpodobností bylo zlato, ale i titan v celých kontejnerech tajně vyváženo do Německa), restaurace Family Club – to vše přinášelo čistý zisk, který byl rozdělen mezi vůdce kolonie. Během let Pinochetovy diktatury byla podle zpráv v kolonii rozmístěna továrna na montáž střelných zbraní, zejména kulometů. V kolonii byla umístěna plnohodnotná přistávací dráha, schopna pojmout velká nákladní letadla. Odkud a kam létala, se můžeme jen domýšlet… S pomocí stejné přistávací dráhy sem byly doručeny celé arzenály německých zbraní, které se zřejmě prodaly za hodně peněz Pinochetově vojenské juntě.

A jedna pikantnost unikající pozornosti veřejnosti je názor, že se Schäfer mimo jiné zabýval prodejem nemovitostí Wehrmachtu (Ozbrojených sil nacistického Německa), získané za vlády Třetí říše (1933-1945). Zajímavé, je to, že nikdo s určitostí neví, kde se nyní bohatství Paula Schäfera a jeho vnitřního kruhu přátel nachází. Existují nepotvrzená podezření, že většina z nich se ukrývá na jednom nebo více karibských daňových rájích.

DĚTI PAULA SCHÄFERA

Ještě před 30 lety si řada chilských rolníků myslela, že pokud dají děti do německé kolonie, nebudou mít hlad, ani jim nebude zima, a bude o ně dobře postaráno. Paradoxně proti tomu existují stovky pohřešovaných dětí, které dodnes neznají své pravé rodiče, a nesou si tak celoživotní stigma. Říkalo se jim, že jsou to děti svobodných matek, které nikdo nechce. Někteří jedinci byly jednoduše uneseni, svobodné matce se řeklo, že dítě zemřelo a dítěti, že bylo odloženo. Děti se kradly. Kolonista Winfried Hempel Malesa si vzpomíná, že když byl malý, onemocněl a musel do nemocnice, tam byl hospitalizován a nikdy víc ho rodičům nevrátili. “Němci mě vždycky dávali najevo, že jsem mezi adoptovanými dětmi ten méněcenný. A toto trauma si s sebou nesu celý život.” Dodnes existují případy, kdy rodiče ani netuší, že jejich dítě žije. Dělalo se to tak, že se falšovaly dokumenty, a rodičům se řeklo, že dítě zemřelo. Cristina Alfaro Contreras byla zodpovědná úřednice v registru obyvatel v letech 1973 – 2000. To ona manipulovala záznamy o adopcích dětí. Sama často navštěvovala kolonii a musela o otrocích vědět. Její jméno figuruje na celé řadě adopčních listů. V té době to bylo velmi jednoduché, protože oficiální autority šly na ruku Schäferovi. Nebyl pro něj v té době problém manipulovat s matrikou a ovlivňovat záznamy o obyvatelstvu.

Samotná kolonie měla také svoji nemocnici, ale těžko byste v ní hledali místo péče a ochrany. Jejím ředitelem byl Hartmuth Hopp, pravá ruka Schäfera a jeden z dalších vůdců sekty. Dnes o jeho působení po boku Schäfera nechce mluvit. Avšak někdejší obyvatelé kolonie vypovídají otřesné věci. Hartmuth jim dával léky bez předpisu, které museli denně užívat. Někteří dostávali až 21 léků denně! A to nebylo všechno. Hopp “léčil” i tresty v podobě elektrických šoků, za což byly odpovědné některé zdravotní sestry. Nechyběly ani lobotomie a sterilizace dívek. V představách Schäfera byly dívky v pubertě, když se rozvíjela jejich sexualita, posedlé ďáblem, a proto byly sterilizovány obzvlášť brutálním způsobem, elektřinou bez anestezie…

DIPLOMATICKÁ FRAŠKA 

Časté kontakty s německou ambasádou mimo Schäfera udržoval i Hartmuth Hopp. Do kolonie přišel v roce 1977 a od té doby rozvíjel čilé kontakty s ambasádou. O 10 let později, německý konzul píše: Na základě četných návštěv dr. Hoppa, požádala kolonie o návštěvu představitelů ambasády… A tak, zatímco ambasáda rezignovala na ochranu svých občanů v kolonii, udržovala si skvělé kontakty s vedoucími představiteli kolonie.

Další únosy

Podobný, ale šťastnější osud potkal Elsiru, chilskou občanku v roce 1989, která žila na farmě poblíž kolonie. Elsira se zajímala o zvuky, které slyšela téměř každou noc, a jednoho dne se odvážila jít až na letiště Villa Baviera. Během rozhovoru, který byl poskytnut chilskému televiznímu pořadu Confo, Elsira popsala, co viděla: “Jakmile se setmělo, začala přistávat letadla, pak dorazily kamiony a lidé nakládali nebo vykládali náklad. Zdá se také, že v horách byl podzemní hangár, protože letadla najednou zmizela směrem k hoře. Bylo to neuvěřitelné.“  Při jiné cestě už to tak hladce neprobíhalo. Opět dostala na pozemky kolonie Dignidad, kde ale byla zajata skupinou mužů vedenou mužem se skleněným okem. „Co tady děláš?“ Musíš být špión!” křičel na Elsiru starý muž lámanou španělštinou. Po dlouhé hádce se Elsiře podařilo přesvědčit Němce, že nebyla špionem a omylem se dostala na území kolonie. „Po nějaké době jsem v tisku viděla fotografii toho muže, byl to Paul Schäfer!“
O několik měsíců později se Elsira chopila příležitosti a předstírala, že potřebuje ošetření v nemocnici Villa Baviera. „Když jsem čekala na přijmu, obešla jsem zahradu a uviděla záblesk na vrcholu stromu.“ Po bližším pohledu jsem zjistila, že se kamera pohybuje. Byla jich tam spousta,“ řekla Elsira. 

Německá vláda oficiálně žádala chilské ministerstvo zahraničí o prověření informace, zda v  kolonii nedochází k porušování lidských práv. Jak se však dalo očekávat, bylo vždy sděleno,  že v kolonii neexistuje žádné zadržovací zařízení! Německý velvyslanec Erich Strätling, který působil v Chile (v letech 1976 – 1979) byl dokonce mile překvapen, jak je kolonie vedená a všechno funguje skvěle. Když byl opakovaně vyzýván, aby prověřil podmínky v kolonii, požádal představitele letectva, aby mu při přeletu nad určenou oblastí pořídili fotografie. Jinými slovy, zatímco vojenská junta denně mučila, vyslýchala a zabíjela lidi, německý ambasador požádal představitele chilského letectva, aby mu udělal snímky Kolonie Dignidad. Udělal kozla zahradníkem. Stratling se zdráhal poslat pravdivou informaci do Bonnu, čímž se zařadil po bok spolupachatelů místních zločinů. Velvyslanec veškerá vysvětlení ze strany chilské junty a představitelů kolonie Dignidad považoval za dostatečné… Totální výsměch obětem !

DEN, KDY PADL PAUL SCHÄFER

11. března 1990 skončila éra Pinochetova diktátorského režimu a byla nastolena demokracie. V tomto roce, se za doby chilského prezidenta Patricio Aylwina, začalo smrákat i nad kolonií. V lednu 1991 byla mise zbavena statusu “enklávy“, jakož i všech právních výhod a práv. Charitativní a vzdělávací společnost Dignidad byla rozpuštěna prezidentským dekretem. Důvod – očividná odchylka od stanovených cílů a opakované porušení chilského zákona. Protože kolonie neměla s ”důstojností“ nic společného, bylo ve stejném roce území bývalé mise přejmenováno na “Villa Baviera“ (Bavorské městečko).

Schäfer a jeho nejbližší spolupracovníci, Schmidt a Hopp, podnikli těsně před likvidací kolonie naléhavá protiopatření k rozdělení nemovitostí a peněžních aktiv, vytvoření nových společností a firem. V roce 1997 Schäfer, který byl obviněn v nepřítomnosti, uprchl ze země do sousedního státu Argentina s kufry peněz, adoptivní dcerou a dvěma osobními strážci. Říká se, že utekl minimálně s 20 miliony dolarů… Během následujících osmi let se schovával v Buenos Aires pod falešnými dokumenty. V březnu 2005 byl konečně zatčen a vydán do Chile. Po rok trvajícím soudním procesu byl odsouzen na 33 let vězení! Paul Schäfer zemřel na infarkt v cele ve vězení Santiago 24. dubna 2010. Bylo mu 88 let.

Po zrušení sekty a vpádu policie do jejich sídla, začaly na veřejnost pronikat informace o vnitřním životě členů sekty. V praktickém životě neuměli vůbec fungovat. Stáli například před semaforem, a nevěděli, co mají na ulici dělat.  Mezery ve vzdělání byly obrovské. Ve škole se učilo jen to základní. Matematika, němčina a nějaké přírodní vědy. Nejdůležitější ze všeho byla práce. Je to neuvěřitelné, ale nikdo nemluvil o sexu, ani o funkci pohlavních orgánů. Erika Tymm Dreipelchir vypráví, že když se ve 40 letech vdala za jednoho kolonistu, stále jen čekali, že jim někdo přinese děti. “Vůbec jsme nevěděli, že abychom mohli mít děti, je potřeba mít i sex,” vypráví Erika. Její slova potvrzuje Horst Schaffrick Bruckman, další člen kolonie, který až do 32 let nevěděl, jak se rodí děti. Nevěděl jsem, že plod se vyvíjí uvnitř ženy. Nikdo to nevěděl. Dokonce se trestal pouhý pohled na ženy. Kolonisté se museli pravidelně veřejně zpovídat ze svých hříchů, za které byli veřejně trestáni. Pokud byl někdo trestán, všichni se aktu museli účastnit. Kdo bil málo, toho si Schäfer zavolal bokem a dostal taky. Byl to neuvěřitelně totalitní režim, kdy se neustále pracovalo. Neexistoval víkend, ani svátek. Nic takového. Lidé neuměli španělsky, mezi sebou používali jen němčinu. Bibli mohlo číst jen několik vyvolených. Uvnitř kolonie se neplatily žádné poplatky, mzdy, daně, vzkvétal černý obchod s potravinami. Technologicky byla kolonie zabezpečená tak, aby se nikdo nemohl dostat ven ani dovnitř, aniž by to strážní nezjistili. Zabezpečení v celém okruhu bylo pomocí senzorů, hlásičů, infračervených čidel.

Někteří činovníci kolonie byli chyceni a odsouzení za sexuální násilí a dodnes sedí ve vězení. Pouze jediný z vůdců sekty se vyhnul odsouzení – Hartmuth Hopp. Celou dobu udržoval skvělé kontakty s německou ambasádou, což se mu po zániku kolonie vyplatilo.  Od roku 2011 žije volně v Německu, kam uprchl. Chile žádala o vydání, ale Německo nevydává své občany. Teprve v roce 2015 přišla žádost o odsouzení, ale proces je složitý, prozatím vše podléhá přezkoumání. A to trvá roky… 

SOUČASNOST

Villa Baviera je v současné době plně přístupná veřejnosti. Zde žije komunita 500 lidí, kteří se zabývají zemědělstvím a chovem hospodářských zvířat. Asi 200 z nich jsou bývalí obyvatelé kolonie, kteří nechtěli místo opustit. Osada žije hlavně z prodeje zemědělských produktů, vajec z místní drůbežárny, která produkuje asi 30 tisíc vajec denně. V posledních letech se navíc rozvíjí velmi dobře odvětví cestovního ruchu. Dnes je na místě hotel Baviera, včetně malé expozice, věnované ponuré historii místa.

Po útěku Schäfera si nikdo v kolonii nebyl jistý, zda a kdy se vrátí. Teprve v roce 2004 byl umožněn vstup do areálu novému německému velvyslanci Martinu Schaferovi (nebyl nijak příbuzný, jen shoda jmen). Bylo to poprvé, co se dozvěděl skutečnou pravdu o situaci v kolonii, a o zvěrstvech, které Paul Schäfer dělal… Teprve tehdy začala německá ambasáda jednat a snažila se poskytnout kolonistům psychologickou a další pomoc. A jak to dopadlo? Více než 100 obětí žije v Německu a Rakousku, většina v chudobě. 

V současnosti se vlastnictví pozemků změnilo v holding několika firem, ve kterých kolonisté – akcionáři mají velmi malý vliv. Z Německa všechno kontroluje tajemná osoba jménem Falx Swan. Řídí všechny procesy uvnitř kolonie, a nepatří mezi dřívější členy kolonie. Požaduje po bývalých kolonistech nájem.

Německo se rozhodlo odškodnit oběti z kolonie Dignidad. Společná německo-chilská komise v minulém roce představila plán finanční pomoci obětem Colonia Dignidad s platbami až 10 000 EUR na osobu a podporou zvláštní péče o nemocné a staré. Odhaduje se, že podpora může mít celkové náklady 3,5 milionu EUR, z čehož jeden milion již byl německou vládou schválen, a brzy bude obětem dodáván.

Taková byla historie místa, mající kořeny už v letech druhé světové války. Ukazuje, že stačí trochu zaslepenosti a fanatismu, a životy mnoha lidí se v mžiku změní.

Film 

Film “Kolonie”, natočený režisérem F. Gallenbergrem v roce 2015 je založen na skutečných událostech. Vypráví o německém mladém páru, o letušce a levicovém fotografovi, kteří se ocitli v epicentru vojenského převratu v Chile v roce 1973 a popisuje události, které se odehrávají v kolonii Dignidad. V areáli kolonie Dignidad našli vyšetrovatelé v roce 2005 obrovský arzenál zbraní – tři plné kontejnery s kulomety, samopaly, ale i raketomety. Dokonce zde byl nalezen i 40 let starý tank, který schovávali pod zemí.

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Děsivá kolonie. Záhady života, 08/2020. Str. 18-22. ISSN: 1804-9265