„Krysí stezky“: jak nacisté prchali před odvetou
Po porážce Německa ve druhé světové válce začaly ze země prchat stovky a tisíce nacistických zločinců. Cesty, po kterých uprchli před spravedlností, se nazývaly “krysí stezky.“ Jedna z těch hlavních procházela Itálií, kde katoličtí duchovní podporovali nacistické uprchlíky.
Jedním z hlavních organizátorů “pašeráků krys”, byl italský biskup Alois Hudal (1885-1963). Díky Hudalovi se povedlo uprchnout špičkám nacistické říše, například jednomu ze strůjců holocaustu, Adolfu Eichmannovi (1906-1962), bývalému veliteli koncentračních vyhlazovacích táborů Sobibor a Treblinka Franzi Stanglovi (1908-1971), zástupci velitele Sobiboru Gustavovi Wagnerovi, a dalším, jenž se podíleli na likvidaci více jak 200 tisíc vězňů. To jsou jen špičky nacistů, kterým se podařilo uniknout soudu norimberského tribunálu. O tisících dalších ani nevíme.
Hudal jim poskytl víza, pasy, peníze a dokonce i vstupenky na loď. Většina z nich odešla do Jižní Ameriky. Je zajímavé, že o tom všem věděl i římský papež Pius XII. (1876-1958). Dnes se tomu můžeme podivovat, nicméně ani on do takové činnosti nezasahoval, protože sám sympatizoval s nacisty.
Větší krysí stezka byla organizována sítí chorvatských kněží pod vedením otce K. Draganoviće. Největším zločincem, kterému se podařilo díky Draganovičovi uniknout, byl chorvatský diktátor, organizátor genocidy Srbů, Židů a Cikánů Ante Pavelic (1889-1959). Podle různých odhadů bylo během genocidy organizované Pavelicem zabito až 800 000 lidí.
Po dosažení Argentiny se tento bývalý diktátor stal bezpečnostním poradcem prezidenta Juana Peróna. O 12 let později se Srbové konečně dočkali a mohli se vydat po Pavelicově stopě. V důsledku následujícího atentátu byl Pavelic zraněn, ale přežil, a byl nucen uprchnout do Španělska, kde o dva roky později zemřel.
Existují i verze, které tvrdí že Draganovič, Hudal a podobní nevyužívali pomoc Vatikánu. Oficiální Vatikán samozřejmě odmítl svou účast v takových věcech, ale rozsah organizovaných „krysích stezek“ naznačuje, že na jejich činnosti musely být použity významné finanční zdroje.
Další „krysí stezka“ vedla do Španělska. Frankův režim, který byl v té době v mezinárodní izolaci, ochotně přijal prchající nacisty, vydával jim nové pasy pod jinými jmény a poskytoval jim vše potřebné.
Samotní nacisté však vytvořili organizace určené k ochraně svých krajanů před odvetou. Největší takovou organizací byla ODESSA (německy: „Organization der ehemaligen SS-Angehörigen“), která se překládá jako „Organizace bývalých členů SS“. Známý sabotér Otto Skorzeny (1908-1975) byl podezřelý z navázání spojení s touto organizací, ačkoli to nebylo možné dokázat. Členové organizace byli v různých zemích, včetně Argentiny, Egypta, Německa, Brazílie, Itálie a Vatikánu.
Seznam nacistů, kteří využívali služeb Organizace bývalých členů SS, je obrovský. Jsou mezi nimi A. Eichmann, E. Pribke, J. Mengele, E. Roshman, A. Heim a mnoho dalších.
Organizace nejen přispěla k hledání úkrytu pro členy SS, ale také jim pomohla získat nové místo, najít práci, zajistit bydlení atd. Jelikož mnoho známých zločinců, včetně organizátorů různých masakrů, dokázalo uniknout norimberským soudům, byl to signál k lovu nacistů tajnými službami celého světa.
Nejznámější speciální operací je dodnes zajetí a poprava A. Eichmanna v Izraeli. Mezi jednotlivce lovící nacisty na útěku patřil především Simon Wiesenthal (1908-2005). Vytvořil organizaci, která pomohla postavit před soud stovky nacistů z celého světa. Jedním z nejvýraznějších vítězství Wiesenthala je soud s velitelem Sobibora a Treblinky Franzem Stanglem, který byl v roce 1967 zatčen a odsouzen k doživotnímu vězení.
Mezi další nacistické lovce patří i manželský pár Serge (*1935) a Beate (*1939) Klarsfeldovi. Díky nim byl v roce 1971 objeven nacista Klaus Barbie (1913-1991) v Bolívii, známý také jako “Lyonský řezník“, který je známý pro brutální zločiny proti příslušníkům francouzského odporu. Bohužel až v roce 1983 ho Bolívie jako sedmdesátiletého muže, vydala do Francie, kde byl odsouzen k doživotnímu vězení.
