Magické zaklínadlo jménem “Zlatá země”

Každý již někdy slyšel legendu o El Doradu. Už podle názvu nás odkazuje na místo nacházející se někde v Jižní Americe, kde by se údajně, skryto v džungli obrovských stromů, mělo nacházet veliké a bohaté město, pozlacené domy a zlaté ulice. Tato košatá legenda přitahovala evropské průzkumníky a dobyvatele celé věky. Legenda však vedla jen k tomu, že El Dorado nebylo nikdy nalezeno. A tak ponechme samotné město malinko stranou a podívejme se jaký byl osud těch, kteří zcela propadli vizi a legendě o ztraceném zlatém městě. 

Vzestup a pád Waltera Raleigh

Až dosud každý, kdo objevoval nové neznámé země je obvykle prohlašoval za vlastnictví svého krále. V historii se nám ale objevují i výjimky. Jistý sir Walter Raleigh (1552 – 1618), dvorní rádce a básník, nabyl z vůle anglické královny Alžběty výjimečné právo považovat všechny země, které objeví v Novém světě za své vlastnictví! Jen málokomu se dostalo tak vzácné cti a tak vysokých výsad. Raleigh navíc dostal toto výjimečné povolené v době, kdy většina území Ameriky, Austrálie a tichomořských ostrovů nebyla stále ještě zmapována a obrovský záhadný kontinent jménem Afrika dosud nikomu nepatřil…

Raleigh by se bez zvláštní námahy mohl stát zakladatelem říše desateronásobně větší než britské ostrovy. O této řiši nám však dějiny neřikaji ani slova, neboť nebyla nikdy vytvořena. Tento dvorní rádce nešel ve stopách dobyvatelů Francisca Pizarra nebo Hernána Cortéze. Raleigh byl z jiného těsta, než z jakého se dělají mocnáři. Jediným výsledkem jeho cest byla kniha cestovních zápisků, která vyšla v Londýně roku 1597 pod názvem „Objevení rozlehlé, bohaté a překrásné říše Guayany s popisem velkého města Manoa.„

Nicméně ani toto město na mapě nenaleznete. Zkrátka tam není. Je to město stínové, je to přelud. Je to hlavní město neméně přeludné a již zmiňované země – Eldorado, existující jen v myslích a srdcích těch, kdo v něj věřili a kdo jej hledali. Víra v Eldorado byla tak velká, že se vyskytli dokonce i očití svědkové, kteří tvrdili, že sami navštívili toto město!

Podle slov jednoho z nich leželo město Monoa, hlavní město Eldorada, mezi řekami Amazonkou a Orinokem, na břehu jezera Parima. Jiný zase vyprávěl, že v tomto městě zlata prožil plných sedm měsíců. Podle jeho slov si král této země každý den natíral tělo jakousi lepkovou hmotou a posypával se prachem z ryzího zlata, takže se na celý den proměňoval v živou zlatou sochu. Večer z něho dvořané zlato smývají a vyhazují je, aby ho nazítří znovu posypali zlatým prachem. Je to podobné jako v případě určení, co bylo dříve – zda vejce či slepice, nelze ani zjistit, zda legenda o zlaté zemi Eldoradu vznikla z tohoto vyprávění či zda se naopak vyprávění o „pozlaceném“ králi zrodilo z legendy. Je jen známo, že samo slovo Eldorado je spojeno s vyprávěním o „pozlaceném králi“. 

Nedivme se prostomyslnosti a lehkovážnosti těch, kdo byli ochotni uvěřit krásné legendě o zaslíbené zemi, a zemi zlata – Eldoradu. Každá doba zřejmě rodí své omyly a přízraky, jejichž naivita bývá tak zranitelná shovívavým sarkasmem těch, komu se poštěstilo narodit se o několik století později. Sir Raleigh nepatřil k těm, kdo oplývali střízlivou moudrostí následujících století. Skutečně věřil v existenci Eldorada, a dokonce se je pokoušel nalézt. Jeho první pokus skončit nezdarem.  Pravda, „nezdar“ je dosti slabé slovo pro sérii neštěstí, které se mu doslova lepilo na paty. 

Brzy po jeho zdaleka ne triumfálním návratu do Anglie nastoupil na trůn po Alžbětě Jakub I. Teď už nevidíme básníka mezi oslnivými dvořany ani mezi královými rádci. Sedí ve vězení. Raleigh, zapletený do spiknutí, usvědčený ze zrady státu, zrazený přáteli o vydaný svými spojenci nepřátelům, bývalý hledač legendárního Eldorada, byl odsouzen k smrti. Na vykonání rozsudku čekal ve vězení dvanáct let. Muži, který se mohl stát vládcem celých světadílů, patřil teď už jen pohled na kousek nebe z maličkého zomřížovaného okénka jeho cely…

Tajemný Akakor 

Pověsti o záhadném městě, skrytém v amazonské džungli, se šíří už desítky let. Dostaly se i do jednoho z dílů filmu o Indianu Jonesovi (Indiana Jones a království křišťálové lebky – 2008). Vše vzniklo, když se německý novinář Karl Brugger setkal v roce 1972 v Brazílii s bělochem, který tvrdil, že je indiánským náčelníkem tajemného amazonského kmene Uga-mongulala, pocházejícího z města Akakor, založeného před mnoha a mnoha věky tajemnou civilizací. Indiánský náčelník Tatunka Nara uměl výborně německy (!), a tak dychtivému novináři vypověděl celou historii svého tajemného kmene. Ten v roce 1976 zveřejnil příběh, spolu s údaji o dalších 26 městech, ukrytých v amazonské džungli mezi Peru a Brazílií. Když knihy a články o tajemném městě dorazily do Německa, “indiánského náčelníka” poznala jeho manželka. Ta sdělila, že Günter Hauck uprchl z Německa, aby se vyhnul vězení za podvody. Antropologové také sdělili, že názvy, kterými krmil “náčelník” novináře, byly jeho svérázným žertem. “Akakor” je v jazyce amazonských Indiánů “průjem”, “mongulala” – “mít sex,” atd.
Záhada se však už rozletěla do světa a řada nadšenců se vydala město “Akakor” hledat. Několik poblázněných cestovatelů se z džungle už nikdy nevrátilo… 

Možná že by Raleigh skončil svůj život jako neznámý vězeň v kasematech královské věznice, kdyby mu nebyla pomohla na svobodu jeho vášnivá touha a sen o Eldoradu. Začal psát králi vše, co o této zemi věděl, psal mu o pohádkových zlatých dolech v zámoří – na územích, kterých se nezmocnili Španělé. To poslední bylo zvlášť důležité, protože přes všechnu mocnářskou lásku ke zlatu, krále Jakuba nikterak nelákala možnost války se španělskou korunou.

Raleighův dopis na krále zapůsobil. Jednou za mlhavého úsvitu probudilo vězně otáčení klíče v zámku. Těžké dveře se otevřely a za prahem čekali na „zločince, který se provinil proti státu“, ředitel věznice a důstojník pro zvláštní úkoly. Ředitel se rozplýval v úsměvech a klaněl se svému vězni, důstojník zachovával kamennou tvář. Raleigh sestoupil po schodech zvlhlých jitřní mlhou ke kočáru, který na něj čekal před věznicí. O několik týdnů později vyplula z ústí Temže malá flotila, nabrala vítr a zamířila k jihoamerickým břehům. Velitel výpravy, ještě bledý po dlouholetém věznění, příliš nevycházel ze své kajuty. Skloněn nad mapou a starými záznamy se pokoušel vzkřísit v paměti vše, co kdysi o této zemi slýchal.

Říká se, že člověka potká možnost velkého úspěchu jen jednou v životě. Raleigh měl tuto možnost dvakrát, a snažil se udělat, co mohl, aby si tuto příležitost nenechal ujít. Byl náročný na důstojníky, surový vůči námořníkům a nemilosrdný sám k sobě. Ale větry, proudy a osud byly proti němu, a byly silnější než on. Jeho lodím se nepodařilo vplout do ústí řeky Orinoko. Bouřlivý vítr je zanášel ke skalám, běsnící vlny je vyhazovaly na mělčiny. Po četných a neúspěšných pokusech, při nichž se polámaly stožáry a potrhaly plachty, a když se téměř schylovalo ke vzpouře posádky, dal Raleigh rozkaz zamířit zpět.

Kdyby byl na jeho místě muž hledající naslepo, snad by plul podél pobřeží, Ihostejno, zda na sever či na jih, a nakonec by narazil na nějakou neznámou zemi, možná i na zemi s hojností stříbra a zlata. V té době to bylo stále možné. Ale Raleigh  netápal poslepu, neboť byl přesvědčen, že přesně ví, kde leží Eldorado. Právě proto ji hledal právě zde a nikde jinde. Znal však dosti dobře i krále, aby chápal, co znamená vrátit se do Anglie s prázdnou. Proto se rozhodl odškodnit státní pokladnu za náklady na výpravu ne-li zlatem Eldorada, tedy alespoň zlatem, ukořistěným na španělských lodích, které potkal. Konec konců je přece jedno, odkud to zlato je, myslel si. Ukázalo se však, že to jedno není. 

Ačkoli se státní pokladna považovala za plně odškodněnou, vyvstala otázka, jak odškodnit rozlícené Španěly. Král se zamyslil a rozhodl, že nejlepší snad bude, když Raleigh bude popraven. Proč také ne? Krev provinilce uspokojí expanzivní Španěly jistě neméně než zlato, které by pak Jakub nemusel vrátit. Král řešil otázky ze státnických hledisek. Sám Raleigh, zlomený střídáním úspěchů a porážek, nadějí a nových zklamání, přijal zprávu o chystané popravě bez zvláštního vzrušení.

“Zlatá horečka”

Na popravišti při pohledu na ostrou sekeru, připraven k popravě, si dovolil Raleigh poslední slovní hříčku v životě. “To je ostrý lék!“ poznamenal melancholicky. “Ale je to lék proti všem chorobám.“

Jakou chorobu měl na mysli? Nebyla to snad choroba, o níž mluvil k poslům císaře Montezumy II. dobyvatel Mexika Hernán Cortés? Řekl: “Vyřiď svému vladařovi, ať nám pošle zlato, mnoho, mnoho zlata, protože moji průvodci a já trpíme srdeční chorobou, kterou nemůže vyléčit nic než zlato.“ Cortés se domníval, že obratně oklamal Montezumu svou Iží. Netušil sám, jak pravdivé bylo to, co říkal. Nebyla to snad nemoc, která byla nazvána „zlatou horečkou“ a znovu bouřlivě vypukla později, když bylo objeveno zlato v Kalifornii a na Klondiku?

Raleigh nebyl první ani poslední z těch, kdo se vydali hledat Eldorado. Roku 1535 se Sebastian de Belalcázar se v čele velkého oddílu ozbrojenců vydal z Quita hledat a dobývat tuto zemi. Plné tři roky jako pomalá smršť postupoval jeho oddíl údolími řek a náhorními rovinami, pálil vesnice, vyhlazoval obyvatele, ztrácel lidi, koně, výzbroj, jen aby po čtyřech letech uzavřel kruh nevídaných útrap, zvěrstev a nezdarů a objevil se znovu u předměstí Quita.

Oddíl znatelně prořídl. Ale ti, kdo zůstali naživu, přinesli s sebou kořist. Mezi kořistí, kterou nesli conquistadoři na zádech po dlouhé dny pěší cesty, hladoví, zkrvavení po bojích, bylo mnoho zlatých předmětů. Mohla dostat pověst o Eldoradu pádnější potvrzení, než bylo zlato?

Proto sotva skončila Belalcázarova výprava, vydala se doslovně v jejich šlépějích nová, v čele s  Gonzalem Pizarrem, bratrem známého Francisca Pizarra, dobyvatele Peru. Několik set dobrodruhů, vojáci a důstojníci,lidé, jejichž řemeslem se stala loupež a války, vytáhlo z města a jako dlouhý had se vnořilo do džunglí. 

Tak patrně takhle vypadají krysy, opouštějící Hammeln ve šlépějích krysaře s flétnou. Pravda, tentokrát nezněla flétna. V rozžhaveném vzduchu jako by zazníval cinkot zlata, zvuk, jež poslušně následovali ti, kdo jej slyšeli. Tato výprava trvala asi dva roky a skončila naprostým fiaskem. Vrátila se jen část mužů, zbytek zahynul.

Po této výpravě následovalo mnoho jiných. Pokaždé byla podnětem k takovému tažení nesporná výpověď očitého svědka, tajemství, které někdo někomu svěřil před smrtí, nebo výpověď, vynucená mučením z Indiána. Tato poslední metoda byla oblíbeným prostředkem venezuelského guvernéra D’Alfinguera, který vedl jednu z takových výprav roku 1629. Jeho metoda měla výsledky. Nevyskytl se Indián, který by až do konce tvrdošijně odmítal zodpovědět otázky Španělů.

Země zlata? Ne tady není, leží dále tamhle za těmi horami, za dvěma velkými řekami, mnoho, mnoho dní cesty… A když bylo těchto mnoho dní cesty uraženo, noví zajatci říkali, že je nutno jít ještě dále. A výpravy pokračovaly v cestě, sestupovaly k rozbahněným řekám, prosekávaly si úzkou stezku zelenou zdí džungle. Po jedné výpravě, zmizelé beze stopy, následovaly další, lidé se stále se stejnou houževnatostí a vírou v úspěch vydávali na cestu, aby se už nikdy nevrátili. Celých dvěstěpadesát let trvala tato bezpříkladná honba za bájnou zemí… 

Asi se už nedozvíme, kdo byli ti snílkové nebo šílenci, kteří se poprvé vydali hledat zemi zlata. Tyto pokusy byly zřejmě stejně staré, jako první pověsti o legendární zemi. 

Opravdové El Dorado

Jak ale ukázaly poslední výzkumy, legenda o El Doradu, pramení z údajů o obřadu kultury Muisca, lidí, kteří byli mimo jiné znamenitými zlatníky, působícími v centrální Kolumbii od 8. století. Asi padesát kilometrů na severovýchod od hlavního města Bogoty leží jezero Guatavita. Španělští kronikáři popsali podle údajů domorodců ceremoniál, podle kterého každý nový panovník tohoto národa prý musel vykonat u jezera obřad. Z rákosí byl postaven vor a na něj byly naloženy zlaté poklady. Za přihlížení davů, a za zvuku hudby se náčelník či nový král na břehu jezera svlékl do naha, byl natřen pryskyřicí a pomazán zlatým prachem. Poté vstoupil Eldorado (ze španělského El Dorado – Zlatý muž) na vor. S ním prý čtyři další „pozlacení“ hodnostáři s poklady pro bohy. Na voru dopluli doprostřed jezera. Hudba ztichla a oni učinili oběť. Do temné hlubiny vhodili zlaté předměty a vykoupali – omyli v ní svá těla. Tímto obřadem se stával Eldorado uznaným králem kmene. Zvyk byl potvrzen archeologickým výzkumem, a našel se i zlatý model takového voru se soškou vládce. Popis rituálu oslnil Evropany natolik, že na jeho základě vybájili celou tajemnou zemi, plnou zlata.

Vzrušující pověsti o Zemi zlata vznikly dávno před objevením Ameriky

Vzpomeňme si na biblického krále Šalamouna, který posílal lodi do země zlata Ofiru, kam trvala plavba plné tři roky. Vzpomeňme si na Argonauty, kteří se vydávali po strašlivých a neznámých mořích, hledat Zlaté rouno. 

Mungo Park, jeden z cestovatelů, kteří navštívili západní Afriku, oznámil, že na jih od Nigeru je země, bohatá na zlato. Už od X. století tam zlato přitahovalo maurské a arabské kupce. Hojnost zlata a naprostý nedostatek soli vedly k jedinečným obchodním transakcím, kdy se sůl vyměňovala za stejnou váhu zlata. Už roku 944 o tom psal arabský historik Masúdí.

Když byla objevena Amerika, otevřely se hledačům Eldorada brány do světa, kde mělo stejné právo to, co bylo, i to, co nebylo, kde šla pravda ruku v ruce s výmyslem. „Nedávno přišly ze Španělska hodnověrné zprávy, že byl objeven nový ostrov Čerife, na němž není nic než zlato,“ důvěrně psal saskému kurfiřtovi jeho agent.

“Španělé zajali místní náčelníky a pokoušeli se najít někoho, kdo by jim porozuměl, neboť od nich očekávali zprávy o jejich ostrově. Ale oba náčelníci brzy zemřeli. Španělský král později vypravil další tři lodě, které poslal na onen ostrov, aby zjistil, jak se ho zmocnit nebo jak ho dobýt. Rozhodl se zabít všechny místní obyvatele, protože nechtěl ponechat ostrov hrubému, tvrdohlavému a nebezpečnému národu…”

Z výprav připlouvali hledači Eldorada nejen se zprávami o podivuhodných zemích, ale přiváželi i zlato. Bylo ho sice méně, než kolik si představovala rozbujelá fantazie conquistadorů, ale bylo to přesto zlato, a každý jeho gram byl kapkou velkého proudu, který začal plynout do Evropy po objevení Ameriky. Co napsat závěrem. Pravda je asi taková, že mýtus El Dorada pomohl financovat projekty a expedice do Nového světa. Snadné obohacení bylo motorem a velkým cílem mnoha dobrodruhů, kteří přišli do Ameriky a dychtivě prozkoumali Nový kontinent. 

Zmínky o země zlata Ofír v Bibli 

Jób 22, 24 – Odlož do prachu svá zlatá zrnka, mezi potoční skaliska ofírské zlato.
1. Královská 9, 28 – Dopluli do Ofíru a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta dvacet talentů zlata.
2. Královská 10, 11 – Také Chíramovy lodě, které dopravovaly z Ofíru zlato, přivezly z Ofíru velmi mnoho almugímového dřeva a drahokamy.
3. Královská 22, 49 – Jóšafat dal udělat zámořské lodě, aby pluly do Ofíru pro zlato, ale nevyplul; lodě ztroskotaly v Esjón-geberu.
4. Paralipomenon 29, 4 – …tři tisíce talentů ofírského zlata, sedm tisíc talentů přetaveného stříbra k obložení stěn domu,
5. Paralipomenon 8, 18 – Chúram mu poslal po svých služebnících lodě a služebníky znalé moře. Dopluli se Šalomounovými služebníky až do Ofíru a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta padesát talentů zlata.
6. Paralipomenon 9, 10 – Také služebníci Chúramovi a služebníci Šalomounovi, kteří dopravovali zlato z Ofíru, přivezli algumímové dřevo a drahokamy.
7. Jób 28, 16 – …nemůže být zaplacena ofírským zlatem, vzácným karneolem či safírem.
8. Žalmy 45, 10 – Královské dcery se skvějí v tvých skvostech, královna ve zlatě z Ofíru ti stojí po pravici.
9. Izajáš 13, 12 – Způsobím, že člověk bude vzácnější než ryzí zlato, člověk bude nad zlato z Ofíru.
10. Tóbit – Tóbijáš 13, 17 – Vždyť Jeruzalém bude vybudován a v městě Boží dům po všechny věky. Blažený budu, jestliže pozůstatek mého potomstva spatří tvou slávu a vzdá chválu nebeskému Králi. Brány Jeruzaléma budou vybudovány ze safíru a smaragdu a všechny tvé hradby z drahého kamene. Věže Jeruzaléma budou vybudovány ze zlata a všechny jejich bašty z čistého zlata. Ulice Jeruzaléma budou vydlážděny karbunkulem a kamenem ofírským.
11. Sírachovec 7, 18 – Nevyměň přítele kvůli zisku ani opravdového bratra za ofírské zlato.