Odvrácená tvář Evity Perónové

Evita Perónová, celým jménem Eva María Duarte de Perón. V dětství chudá a ponižovaná dívka. Později nepříliš úspěšná herečka, která se však změnila v ikonu, kterou státníci řady zemí zahrnovali dary a obdivem. Stala se nemilosrdnou bojovnicí za práva chudých, první dámou Argentiny po boku prezidenta Juana Peróna, fakticky si pohrávajícího s myšlenkami fašismu. Kým byla tato kontroverzní žena, nenáviděná i milovaná zároveň, jíž do značné míry zastírá patos kultu? A byla opravdu agentkou, pracující ve službách fašistů, jak naznačují nová odhalení?

Při sestavování příběhu Evity se už při zjišťování podrobností o jejím narození dostáváme do potíží. María Eva Duarte de Perón, známější jako Evita (česky Evička) nebo Eva Perón se oficiálně, podle státních dokumentů (rodný list, oddací list a občanský průkaz) narodila 7. května 1922 ve městě Junín, provincii Buenos Aires. Jak se ale zjistilo, její dokumenty byly zfalšovány, a tak na základě později dohledaných křestních listin je dnes téměř jednomyslně přijato, že se Eva skutečně narodila o tři roky dříve, než uvádí oficiální státní dokumentace, a to 7. května 1919.[1] Aby toho nebylo málo, tak dokonce i o místě narození panují dohady. Hlavní životopisci Evy Perónové tvrdí, že se narodila ve venkovské oblasti Los Toldos, kdežto někteří historici, podporovaní oficiálními dokumenty a dalšími svědectvími tvrdí, že se narodila přímo v Junínu.

Už od mládí měla pověst vynikající společnice, která své okolí rozhodně nenudila. Byla umělecky nadaná, a byla rozhodnutá při nejbližší příležitosti opustit Junín a stát se herečkou. V té době nebylo příliš obvyklé, aby se nějaká provinční dívka rozhodla jen tak sama odejít a dobývat hlavní město. Jenže Evita byla jiná, a tak 2. listopadu 1935, v pouhých 15 letech, se natrvalo usazuje v Buenos Aires, kde se o 9 let později setkáv á s hezkým, mladým důstojníkem – Juanem Perónem.

Jako jeho milenka se postupně vyšplhala po společenském žebříčku, což způsobilo hluboké rozčilení tradičních elit. Juan Perón, jako mladý důstojník byl členem zednářské lóže s nacionalistickými tendencemi, nazvané Grupo Obra de Unificación, zkráceně GOU (česky bychom ji nazvali jako Pracovní skupina pro sjednocení), která byla vytvořena v rámci argentinské armády v roce 1943. Byla to organizace, nakloněná spolkům s nacistickým zaměřením, která stála později za vojenským pučem, jenž do čela státu dostal právě populistického vojenského vůdce Peróna. Po veřejném milostném vztahu se v roce 1945 vzali a Evita se začala profilovat jako budoucí legenda. Díky svému původu se tvářila jako „královna chudých“, ochránkyně těch, které ona nazývala „mis descamisados“ – „moji otrhanci“. Vytvořila nadaci Evy Perónové, která operovala obrovskými částkami, například v roce 1952 činil její rozpočet přes 600 milionů dolarů. Nadace pořádala také dětské tábory a pomáhala chudým rodinám nakupovat oblečení a hračky.

Během druhé světové války nebylo žádným tajemstvím, že generál Perón choval sympatie pro Mussoliniho Itálii a Hitlerovo Německo. Až po nátlaku Spojenců Argentina formálně vyhlásila válku Německu na samém jejím konci, a to konkrétně 27. března 1945. Ale i po pádu Třetí říše o více jak měsíc později, samotný Perón zůstal profašistickým průkopníkem a vydal minimálně přes 1 000 prázdných pasů pro nacistické pohlaváry. Evropa byla v chaosu, a tak po vítězství Spojenců se desítky tisíc nacistů snažilo promíchat s dalšími uprchlíky, a začali pomocí “krysích stezek” utíkat z Evropy do Argentiny.

Juan Perón totiž doufal, že by Argentina mohla vyplnit mocenské vakuum po porážce nacistického Německa a stát se tak významným světovým hegemonem. Proto chtěl pravděpodobně využít peněz uprchlých nacistických pohlavárů a zkušeností jejich vědců.

Právě za pomoci německého konstruktéra Kurta Tanka se podařilo Argentině, jako první zemi Latinské Ameriky, vyrobit v roce 1950 první proudovou stíhačku FMA IAe 33 Pulqui II. [2]

Tím však ambice Peróna nekončily. Zaměstnal i podivínského vědce Ronalda Richtera, který mu slíbil sestrojit atomovou bombu. Na tento projekt, nazvaný Huemul, dostal od Peróna obrovské prostředky. Až po několika letech se ukázalo, že předložená koncepce je nesmyslná.

V roce 1946 už byla první vlna poražených fašistů zabydlená v nových argentinských domech a začala financovat (jako projev díku za azyl) Perónovu prezidentskou kampaň, kterou vyhrál se svou ohromující ženou po boku. Evita se pomalu stávala kultem, která ostře rozdělovala společnost a stejně jako byla nenáviděná, byla i milovaná. Je téměř jisté, že Eva Perón vystoupila do popředí, aby sloužila jako osobní vyslankyně generála Peróna k nacistickému podzemí. Rok po nástupu prezidenta do úřadu uskutečnila svoji legendární cestu do Evropy.

Ovšem mimo tento oficiální výlet Eva plnila ještě jednu tajnou misi, která přispěla k půlstoletí násilného extremismu v Latinské Americe. Mimo jiné minimálně pomohla v lepší koordinaci útěků nacistů do Argentiny. 6. června 1947 odjela první dáma Argentiny na návštěvu Evropy a nikoho asi nepřekvapí, že její první kroky vedly do Španělska.

Generalissimo Franco – vzorový model jejího manžela a také mentor – ji přivítal se všemi poctami, hodné hlavy státu. Franco, ačkoliv jeho Španělsko bylo ve válce oficiálně neutrální, upřednostňoval síly Osy (Německa, Itálie a Japonska). Díky tomu mohl později po válce poskytnout útočiště nacistickým pohlavárům, kteří prchali z poražené Třetí říše. Frankovo Španělsko bylo důležité jako dočasná skrýše pro nacisty, kteří vyklouzli Spojencům a potřebovali nějaké bezpečné místo, než mohli pokračovat do cílových destinací v Latinské Americe nebo na Středním východě.

Evita se zde údajně tajně setkala s nacisty, pracujícími v programu ODESSA, organizace, kterou pomohl vytvořit a řídit Otto Skorzeny. Tento legendární velitel komanda speciálních operací,  známý svou jizvou na levé tváři, a také díky osvobození Mussoliniho ze zajetí. Měl oprávněnou nálepku “nejnebezpečnější muž v Evropě”, a byl jedním z Hitlerových oblíbených vojáků.

V roce 1945 byl zadržen spojeneckým vojskem, ale během roku 1948 se mu podařilo ze zajetí uprchnout. Existují indicie, že i ze zajetí mohl tuto organizaci řídit prostřednictvím nacistických emisarů. Tajemná ODESSA – Organizace bývalých příslušníků SS, umožnila v období po druhé světové válce mnohým příslušníkům SS uniknout potrestání, zajistila jim beztrestnost, pohodlné živobytí a pomohla také obnovit fašistické hnutí v Jižní Americe. Skorzeny se údajně podílel i na řízení další tajné organizace, nazvané Die Spinne (Pavouk), která z Říšské banky vyčerpala milióny dolarů, aby mohla financovat přepravu uprchlých nacistů z Evropy do Argentiny. Po útěku uprchl nejdříve do Španělska a odtud cestoval několikrát do Buenos Aires. Tam se setkal s prezidentem Juanem Domingem Perónem a stal se dokonce tělesným strážcem jeho manželky Evy Perónové! O této pikantní části historie se toho veřejně mnoho neví, nicméně kromě toho existují spekulace o jejich vzájemném románku.

Další zastávka v Evropě byla v té době stejně příznačná. Charismatická kráska pokračovala do Říma, kde jí očekával papež Pius XII. Vatikán se v době po ukončení války choval jako klíčová stanice, která vydávala padělané dokumenty pro fašistické uprchlíky. Samotný papež Pius, ačkoli si udržel diskrétní odstup od Hitlera, byl považován za antikomunistu, sympatizujícího s fašisty. O jeho přesné roli se dodnes historici přou.

Podle neověřených zdrojů byla v květnu 1947 – tedy měsíc před cestou Evity – vydána přísně tajná zpráva argentinského ministerstva zahraničních věcí, která nazvala Vatikán „největší samostatnou organizací, která se podílela na nelegálním pohybu emigrantů“, včetně mnoha nacistů. Dokonce někteří vedoucí ex-nacisté později veřejně poděkovali Vatikánu za jeho životně důležitou pomoc.

Zajímavou odbočkou byla návštěva Evity v italském městě Rapallo, poblíž Janova. Tady se totiž setkala s Albertem Doderem, majitelem argentinské nákladní lodní flotily. Ten měl na starosti transport uprchlíků přes oceán. Už 19. června 1947, uprostřed Evitiny cesty po Evropě, první z lodí jménem Santa Fe dorazila do přístavu v Buenos Aires a vypustila do nové země stovky nových imigrantů, mezi nimi řadu nacistů. Podle argentinského historika Jorge Camarasa v příštích několika letech Doderovy lodě dopravily do Jižní Ameriky stovky nacistů, včetně těch nejhorších válečných zločinců, jako byl Mengele nebo Eichmann.

Na argentinském konci této plavby řídil logistiku a záležitosti těchto uprchlíků Rodolfo Freude. Byl šéfem vnitřní bezpečnosti a hlavní mecenáš a patron Evity. Mimo to, byl také soukromým tajemníkem Juana Peróna. Freudův otec, Ludwig, hrál další klíčovou roli. Jako generální ředitel společnosti Banco Aleman Transatlántico v Buenos Aires vedl pro-nacistickou německou komunitu v Argentině a vykonával funkci správce stovek milionů říšských marek, které vrchní poradci Adolfa Hitlera poslali do Argentiny na sklonku války.

4. srpna 1947 Evita se svým doprovodem zamířila na sever, do Ženevy. Tam se účastnila několika setkání s klíčovými osobami z nacistického únikového aparátu. A tady to začíná být ještě zajímavější. Evitu uvítal švýcarský diplomat jménem Jacques Albert Cuttat. Evita poznala Cuttata, když pracoval na švýcarském vyslanectví v Argentině od roku 1938 do roku 1946. Později zveřejněné dokumenty centrální banky Argentiny ukázaly, že během války švýcarská centrální banka a desítky švýcarských soukromých finančních institucí udržovaly podezřelé zlaté účty Argentiny. Mezi držiteli účtu byl i Jacques Albert Cuttat…
Švýcarské spisy obvinily Cuttata z vedení neoprávněného soukromého podnikání a udržování sporných kontaktů se známými nacisty. Navzdory těmto obviněním, po svém návratu z Argentiny, ho švýcarská vláda povýšila na šéfa protokolu švýcarské zahraniční služby!

Tuto funkci zastával Cuttat při setkání s Evou Perónovou. V jeho doprovodu potkala některé důležité švýcarské úředníky, ale setkala se i s ministrem zahraničí Maxem Petitpierrem a švýcarským prezidentem Philippem Etteruem. Prezident Evitu vřele přivítal a dokonce ji doprovázel další den na návštěvě “brány švýcarských Alp”, města Luzern.

Dokumenty, které popisují její švýcarské turné, odhalují, že Evita vytvářela obchodní kontakty, které by podpořily nejen argentinský obchod, ale umožnily i přesun Hitlerových stoupenců. Na soukromé recepci v hotelu „Baur au Lac“ v Curychu, byla hostem „Švýcarsko-argentinského institutu“. Na konferenci profesor William Dunkel, prezident institutu, oslovil publikum – více než 200 švýcarských bankéřů a podnikatelů, včetně Evy Perónové – a pohovořil o skvělých obchodních příležitostech v Argentině. Později zveřejněné švýcarské archivní dokumenty osvětlily, co bylo za tímto nadšením. Perónův velvyslanec ve Švýcarsku, Benito Llambi, uskutečnil tajnou misi, aby vytvořil jakousi emigrační službu, která koordinovala úniky nacistů, zejména těch, kteří mají vědecké dovednosti.
Llambi vedl tajné rozhovory s Henry Guisanem Jr., švýcarským agentem, který vyhledával německé inženýry, jenž pracovali například pro raketový tým Wernhera von Brauna. A byl to Guisan, který prý nabídl Llambimu plány německých raket „V2“. Guisan sám emigroval do Argentiny, kde založil několik firem, specializující se na nákup vojenského materiálu!

I když přesná role Evity v nacistických krysích stezkách zůstává zastřena, její evropská mise spojila klíčové body a postavy v této síti. Pomohla také vyjasnit cestu k formálnímu uspořádání švýcarsko-argentinsko-nacistické spolupráce.

V Argentině zatím nadšené novinové články o evropském turné dotvářely Evitin obraz na veřejnosti a stmelovaly její pověst superhvězdy. Byla milovaná i obdivovaná prostými lidmi. Na černobílých záběrech jsou vidět argentinské matky, jak k ní vztahují ruce a podávají jí své děti, aby je políbila. Kromě veřejného ohlasu ji cesta také přinesla bohatství, kterým ji zahrnuli vděční nacisté. A mělo to i další pozitiva. Její manžel byl v roce 1951 znovu zvolen prezidentem. Bylo to možné i díky finanční podpoře pronacistických kruhů. Tou dobou již velká část nacistů byla pevně usazena v argentinském vojensko-průmyslovém aparátu.

Evita bohužel umírá na rakovinu v červenci roku 1952 a to znamenalo konec živé legendy. A pravděpodobně i konec některých nacistických nadějí. Její smrt způsobila doslova pohromu mezi jejími následovníky. Byla kultem.

Před tím, než zemřela, stihla nadiktovat svou poslední politickou vůli – (Testamento).[3] Má se za to, že byla diktována během roku 1951 a byla dokončena několik měsíců před její smrtí. V něm se vyznává ze svých ideí argentinskému lidu, a vznáší některé požadavky. Testament se podle jejího posledního přání četl veřejně. Perónovy lékařské záznamy naznačují, že v červnu 1952, tedy měsíc před smrtí, jí mohla být provedena lobotomie. Ta měla zmírnit bolest a úzkost, způsobenou pokročilou rakovinou, avšak podle některých odborníků mohla být lobotomie i součástí politického spiknutí,  kdy se Juan Perón snažil ovládnou její násilné, nevyzpytatelné chování a utišil ji, aby zabránil občanské válce. Zda je na tom něco pravdy se už ale nikdy pravděpodobně nedozvíme. Navzdory možným motivům Evita zemřela 26. července 1952 ve věku pouhých 33 let.

Přestože měla nepřátele, kteří jí pohrdali a považovali za megalomanku, miliony obyčejných Argentinců ji milovalo a viděli ji jako světici. Než zemřela, argentinský kongres přiznal Evě Perónové oficiální titul “Duchovní vůdce národa”. Její státní pohřeb byl hodný královny a stovky plačících lidí stálo před prezidentovým domem a truchlilo s květinami v rukou. Během pohřbu došlo k obrovským stávkám, stovky lidí stály frontu, aby mohly spatřit její tělo vystavené na ministerstvu práce, a říká se, že její pohřeb byl nejdražší  v argentinské historii.

Mezitím začala horečná honba za jejím jměním. Evitin bratr, a dnes bychom řekli “strážce jejího mediálního obrazu,” Juan Duarte, odjel do Švýcarska, aby tam pátral po ukrytých aktivech. Po návratu do Argentiny byl Duarte nalezen mrtvý ve svém bytě. Úřady nikdy nezjistily, zda byl Duarte zavražděn, nebo spáchal sebevraždu, a to i navzdory tomu, že jeho švagr kontroloval policii – a nebo možná právě proto.

Krátce po smrti Evity byly vytvořeny plány na vybudování památníku na její počest. Kola kultu osobnosti se dala do pohybu. Památník, který měl představovat sochu člověka zastupujícího chudinu, měl být větší než Socha Svobody. Evitino tělo mělo být uloženo v základně památníku a vystaveno pro veřejnost. Zatímco byl památník budován, její balzámované tělo bylo vystaveno v bývalé kanceláři budovy ministerstva práce téměř dva roky. Ovšem před dokončením pomníku byla Perónova vláda svržena vojenskou juntou. Perón musel velmi rychle opustit zemi a nebyl schopen učinit opatření pro zajištění Evitina těla.
Orgány nového vedení rychle odstranily tělo Evity z dohledu. S perónismem musel být konec, a tak od roku 1955 až do roku 1971 vojenská diktatura přísně zákázala jakékoliv připomínky o Perónovi nebo Evitě.  Stalo se nezákonné nejen mít doma obrazy Juana nebo Evy Perónové, ale nesmělo se o nich ani veřejně mluvit. Juan Perón uprchl do exilu ve Španělsku, kde žil jako host generála Franca. S velkou pravděpodobností měl Perón přístup k některým z tajných švýcarských účtů své mrtvé ženy, protože si mohl dovolit luxusní životní styl.

V roce 1971 argentinská junta prozradila, že tělo Evity bylo pohřbeno v kryptě v Miláně v Itálii pod jménem “María Maggi”. Brzy nato bylo tělo exhumováno a vráceno Juanu Perónovi do jeho exilu v Madridu. Vzhledem k tomu, že její tělo bylo poškozeno během transportu a skladování, bylo nutné mrtvolu omýt a vyčesat vlasy a restaurovat některé části těla. Poté měl Juan Perón mrtvolu Evity nějaký čas v jídelně svého domu.

V roce 1973 Juan Perón znovu získal v Argentině úřad hlavy státu, společně s jeho třetí ženou Isabelou, jako jeho víceprezidentkou. Spekuluje se, že na vítězství se mohly podílet také peníze ze švýcarských účtů, které umožnily Perónův krátký návrat k moci.

Mrtvola Evity se tak konečně po 16 letech mohla znovu vrátit do Buenos Aires. Avšak Perón umírá pouhý rok po nástupu do funkce v roce 1974, a zanechává za sebou tajemství Evitina nacistického štěstí. Po jeho smrti se mrtvola Evity na chvíli objevuje, vystavena vedle svého muže, jehož smrt dodnes provází jedno morbidní tajemství. Dodnes se totiž nevysvětlilo, kdo a proč uřízl a odnesl z Perónova těla po jeho smrti obě paže? Evita byla nakonec definitivně pohřbena v roce 1976, ve velmi dobře zabezpečené hrobce své rodiny na hřbitově La Recoleta v Buenos Aires…

V témže roce armáda znovu svrhla Perónovu poslední manželku Isabel, která se ujala moci po jeho smrti a začalo období nazývané také jako Špinavá válka. Paradoxně, kult Evity po její smrti nadále vzkvétal. Modlářství oslepilo její následovníky, kteří zapomněli na její flirtování s nacisty. Stárnoucí fašisté v Argentině dosáhli toho, v co doufali stratégové z organizace ODESSA. Nacisté v Argentině udrželi Hitlerovy pochodně hořící, získali nové stoupence v regionálních ozbrojených silách, a předali jim pokročilé poznatky o mučení a operacích smrti. Stovky levicových studentů a odborářů patřily mezi oběti neofašistické argentinské junty, která zahájila svoji Špinavou válku v roce 1976. Když junta začala svou „válku bez hranic“ proti levici i jinde v Latinské Americe, využívala nacisty jako poradce a instruktory. Mezi nimi byl i Klaus Barbie, přezdívaný “Řezník z Lyonu”, který se usadil v Bolívii, a pomáhal mimo jiné při dopadení Ernesta “Che” Guevary. Nacistické podzemí stálo i za vznikem tzv. Operace Kondor, která umožňovala uprchlým nacistům volně přecházet mezi jednotlivými státy Jižní Ameriky.

Z výše uvedených informaci je patrné, že Evitina role byla v argentinské společnosti naprosto výjimečná. Ona a její manžel, generál Juan Perón, položili základy pro krvavé oživení fašismu v Latinské Americe v sedmdesátých letech minulého století. Argentinský prezident po válce a kolapsu fašistické Osy měl jisté megalomanské ambice a chtěl Argentinu prudce posunout na světové výsluní. Evita cestovala tisíce kilometrů, aby garantovala bezpečí a otevřenou náruč nacistům…. Avšak dnes už si většina lidí na Evitu vzpomene jen díky písni, která si získala srdce všech.

Zdroje:

[1] Halac, Ricardo; Cernadas Lamadrid, J. C. (1986). Eva Perón. Yo fui testigo. Buenos Aires: Perfil. ISBN 950-639-007-X.

[2] FMA IAe 33 Pulqui II. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/FMA_IAe_33_Pulqui_II

[3] Peróm E.: Mi mensaje. Testamento. Online: http://upcndigital.org/~ciper/biblioteca/Eva/Eva+Peron-Mi+Mensaje.pdf

[4] Stěhule, T.: Odvrácená tvář Evity Perónové. Záhady života, 08/2018. Str. 34-38. ISSN: 1804-9265