Mýty a skutečnosti starých Toltéků

Kdo by neznal herce a moderátora Jaroslava Duška, který již celá léta hraje divadelní vystoupení “Čtyři Dohody”, ve kterém vykládá o moudrosti tajemného národa Toltéků. Tato moudrost je ve hře zabalena do elementárních frází, ze kterých si můžete vzít poučení pro snazší život. Takové jednodušší Desatero přikázání, ve kterém se najde skoro každý. Kdo byli ale skuteční Toltékové, a odkud čerpá informace pan Dušek?

Přiznám se, že i já jsem před léty na jeho vystoupení byl, aniž bych tušil víc o skutečných Toltécích. A aniž by mě Jižní Amerika tehdy nějak zvlášť zajímala. Jaký tajemný národ, tihle Toltékové, o kterých pan Dušek vykládá nadšeným posluchačům, vlastně byl? Pokud se o tento kmen začnete zajímat podrobněji, zjistíte totiž zcela něco jiného, co do myšlenek hnutí New Age vůbec nezapadá.

V Národní francouzské knihovně, ve fondu mexických rukopisů se nalézá kodex, španělsky nazvaný Historia Tolteca Chichimeca. Jedná se o spis z dob počátků koloniální správy Nového světa. Skládá se z 52 listů, o přibližné velikosti 20 x 29 cm, vázaných evropským způsobem, s piktografickým materiálem, a texty v jazyce nahuatl a ve španělštině. Rukopis byl pravděpodobně napsán na zakázku některou rodinou domorodých šlechticů ze starého mexického sídla Cuauhtinchan, kteří dokumentem chtěli uplatnit svá práva u španělského krále.

Kodex vypráví příběh sedmi kmenů, které opustily mýtickou pravlast, zvanou Chicomóztoc. V jazyce náhuatl slovo chicomoztoc znamená “místo sedmi jeskyní” (jeskyně – chicome; sedm – oztotl). V tomto bodě už mohou leckteří záhadologové rozvíjet své teorie, neboť se jedná o legendu, podněcující fantazii lidí.

Kmen Toltéků se podle kodexu nakonec rozhodl usadit u malé řeky Otomí, u které vytvořil své hlavní město Tollan, dnes Tula. Je to místo severně od dnešního Mexiko City, v oblasti Centrálního Mexika. Tady v 10. století Toltékové založili své centrální město.

• 

• 

• 

I když všichni dnešní obdivovatelé hnutí New Age hledají ztracenou moudrost, je důležité podotknout, že Toltécká říše byla první z extrémních militaristických kultur v oblasti, která využila svou sílu k tomu, aby násilím ovládla své sousedy. K tomu se ještě vrátím. Nicméně, tím byl položen základ pro všechny další kultury v tomto regionu, což vyvrcholilo Aztéky, jejichž historie je nám nejznámější.

Z hlediska náboženství dominovaly Toltécké říši dvě hlavní božstva. První je zobrazen jako opeřený had a jmenuje se Quetzalcoatl (byl později používaný i mayskou kulturou). V božském učení byl tento bůh považován za dobrého, oproti celé řadě těch krvelačných. Kultura boha Quetzalcoatla, jeho filozofie, plodnost, svatost byla absorbována z dřívějších kultur žijících v tomto regionu. Naproti tomu například jeho rival byl Tezcatlipoca, v jazyce nahuatl Kouřící černé zrcadlo, byl známý pro svou válečnou povahu a tyranii… Toltécká říše trvala až do 12. století, kdy byla zničena útočícími skupinami okolních kmenů. Toltéčtí lidé byli pohlceni dobyvateli a na jihu postupně splynuli s Mayi, podřízeným kmenem, který si kdysi sami podrobili. Jisté dnes je, že kromě vykopávek a několika artefaktů nemáme od Toltéků nic, co by vypovídalo trochu víc o jejich způsobu života, nebo dokonce o jejich mýtech či filozofii.

O skutečných Toltécích je tím pádem známo velmi málo. Navíc pozdější Aztécká civilizace ruiny toltéckého města Tuly použila jako stavební materiál pro své blízké hlavní město Tenochtitlán, a tím byly nadobro zničeny poslední historické důkazy, které po Toltécích zůstaly. Mnoho z toho, co o nich dnes víme, pochází jen z legend, které o nich nesly pozdější kultury.

Celá, jejich dnes tak rádoby prezentovaná moudrost, stojí na hliněných nohách, o čemž je přesvědčena řada i našich historiků a etnologů. Pokud existovala nějaká moudrost Toltéků, byla částečně zničená, přičemž některé její zbytky se uchovaly v nějaké formě lidových tradic, podobně jako v Čechách legenda o Golemovi. Na Toltéky se pozdější Aztékové odvolávali jako na své mýtické předky, ale to mohlo být způsobeno tím, aby si legitimizovali svoji vládu nad Mexickým údolím.

A právě proto, že jsou Toltékové po staletí pryč, a my máme poskrovnu archeologických stop, můžou přívrženci New Age, kteří tak rádi ukazují na jejich moudrosti, předvádět své fantazie, bez jejich protestu. Žijící národ, nebo národ, po kterém nám zůstaly dějiny v podobě archeologických stop, paláců, knih nebo fresek, může reagovat a protestovat proti tomuto druhu použití. Bohužel, to zemřelí lidé zaniklé kultury nemohou. Taková jsou fakta.

Ale abych se vrátil k začátku textu, kde jsem zmiňoval Jaroslava Duška a jeho Čtyři dohody. Jaroslav Dušek ve svých výkladech vychází ze stejnojmenných knih Mexičana Dona Miguela Ruize, který nejdříve pracoval jako doktor a chirurg, a po těžké dopravní nehodě začal působit jako mexický naguál (šaman) z rodu Rytířů orla, jenž si dal za úkol seznamovat veřejnost s toltéckou tradicí.

V mezoamerickém lidovém náboženství je nagual nebo nahual člověk, který má sílu se transformovat buď duchovně nebo fyzicky na zvířecí formu: nejčastěji na jaguára a pumu, ale i na další zvířata, jako jsou osli, ptáci nebo psi a kojoti.

Nikdo nebude číst o tom, že vědci prokázali, že nějaký národ neexistoval, ale když si vymyslíte spoustu mravoučných detailů, napsaných jak z čítanky, tak vám lidé utrhají ruce.

Don Miguel byl poslední ze třinácti dětí, vyrostl na venkově a pochází z rodiny curanderos, šamanských léčitelů. Jeho matka Sarita byla léčitelkou. Přestože ho učili této staré tradici, když byl ještě dítě, odolal a stal se lékařem.

Avšak jednou v noci koncem sedmdesátých let Don Miguel usnul za volantem svého auta a narazil do betonové opěrné zdi. Několik dní ležel v blízkosti smrti a údajně prožil mimotělní zkušenost. Viděl prý své tělo z výšky.

Tato nehoda mu změnila život. Obrátil se na svoji matku Saritu, a znovu začal studovat dávné nauky svého rodu. Jeho matka ho naučila starým učením mocných naguálů – čarodějů v toltécké tradici. Don Miguel začal psát knihy, pořádat semináře a trénovat nové Toltécké naguály. Jeho studenti představují široké spektrum lidí – od starých hippies až po akademiky, vzdělané odborníky. Díky popularitě jeho knih, a především knize Čtyři dohody se jeho práce rozšířila celosvětově.

Toltékové už jsou pryč osm staletí, a není ani nejmenší vztah mezi tím, co byli, v co věřili, a co praktikovali, s výmysly dona Ruize a jeho nápady. Ruiz v podstatě spoléhá na to, že lidé, kteří příliš nevědí o historii, si nedají ani tu námahu, aby věnovali dvě minuty hledání na internetu. Don Miguel má vlastní web (miguelruiz.com), kde mimo jiné inzeruje i cesty do Teotihuacánu v Mexiku, Machu Picchu v Peru, na Velkou pyramidu v egyptské Gíze nebo na sopky Haleakala na Velikonočních ostrovech. Slušně ho to živí, nicméně se skutečností Toltéků to nemá nic společného.

• 

• 

Příběh Dona Ruize se podobá osudu Carlose Castanedy. Ten s tímto tématem také souvisí. Castaneda byl v první řadě výborný spisovatel, ale také demagog. Jednoho dne si pravděpodobně řekl, že by nebylo špatné, stát se slavným a vydělat spoustu peněz, a tak vytvořil postavu Indiána, „šamana“, kterého nazval Don Juan Matus. Kdysi jsem byl také fanouškem jeho knih. Byl to on, kdo popularizoval tzv. Toltéckou magii v sérií knih, které začal psát v pozdních šedesátých letech. Jeho knihy dovedou dodnes zaujmout, a ve své době jimi nasytil společenskou poptávku na Západě. Byl vyhledáván lidmi, odmítajícími materiální civilizaci, a kteří hledali novou naději, přesně v duchu New Age. Tato naděje spočívala v nové “spiritualitě” a “pravdách”, které znali jen staří indiánští šamani, ale které nezná moderní věda. Celkem napsal 12 knih, kterých se prodalo více než 8 milionů kusů, a které byly přeloženy do sedmnácti různých světových jazyků.
Jak jsem se již zmiňoval, velkým problémem je, že neexistoval žádný „šaman“, kterého Castaneda citoval. Nebyl žádný „Don Juan Matus“. Nikdy neexistoval. Takže celá jeho zpověď o „šamanském“učení a duchovním vedení byla pouze autorskou fikcí a fantazií, nikoliv skutečností. Naštěstí Castanedovo podvodné knihy se začaly zpochybňovat zhruba pět let poté, co je publikoval, a jeho učení se začalo pomalu rozpadat.

Založil organizaci Cleargreen, jejíž název vychází z myšlenky, že šamani, kteří v dávných dobách žili v Mexiku, znali tajemství, jak ovládat naší lidskou energii. Věřili, že různé druhy energie mají různé odstíny. Během 90. let Castaneda přišel s novou disciplínou, zvanou „Tensegrity“, se kterou ho prý seznámili toltéčtí šamani. Tato nauka má umožnit pomocí meditací a cvičení, vnímat „čistou energii“.

Castaneda zemřel v roce 1998 a veřejnost se o jeho smrti dozvěděla teprve až o dva měsíce později z nekrologu s názvem „A Hushed Death for Mystic Author Carlos Castaneda„, který napsal spisovatel J. R. Moehringer pro Los Angeles Times.

V časopise Salon Magazine vyšel v roce 2007 článek s názvem „Temné dědictví Carlose Castanedy„, ve kterém jeho autor Robert Marshall píše: „Jeho knihy byly považovány jako seriózní antropologie téměř pět let. V roce 1972 jistý Carol Oates v dopise pro New York Times odhalil Castanedovy knihy jako podvod a o rok později přidal skutečnost, že Castaneda značně lhal také o své minulosti. V dalším desetiletí několik výzkumníků, hlavně Richard de Mille, syn legendárního režiséra, neúnavně pracovali na tom, aby dokázali, že Castanedova práce byla podvodem.”

Co se tedy svět z knih Carlose Castanedy a jemu podobných naučil? Buďte opatrní, co čtete, a v co věříte! Ale co se Castanedovi povedlo, je fakt, že získal celou řadu následovníků. Zajímavé je, že jeden z nich, výše jmenovaný Don Miguel Ruiz popisuje Toltéky jako „moudré muže a ženy“. To je v rozporu s tím, jak je ve skutečnosti podle vědců civilizace Toltéků charakterizována. Toltecká společnost byla ve svém jádru autoritářská, přísně teokratická, bez jakékoli známky demokracie, a také otrocká. Lidské oběti, někdy v masovém měřítku, nebyly ničím výjimečným. Války a barbarství, hierarchická společnost, nerovnost společenských tříd, patriarchát – kdy učení a moc měli pouze muži a ženy jim byli podřízené…

Je zřejmé, že mocenská struktura této společnosti byla zaměřena na zajištění shody a prosazování poslušnosti v populaci. Proto o „moudrosti“, která pochází z takové civilizace, bych měl tendenci pochybovat. To je skutečnost, kterou si můžete ověřit v knihovně nebo na internetu.

Dá se říci, že Don Miguel prodává knihy s neuvěřitelně zjednodušujícími myšlenkami, které neurazí, ale také nepomohou. Maximálně z vás udělají konformisty. Posuďte sami:

• „Nemáte zdravotní pojištění? Neberte to osobně! „

• „Nemůžete si dovolit chodit na vysokou školu? Dělejte to nejlepší, co můžete! „

A tak podobně.

Ruiz a další následovníci Castanedy, kteří se jistě najdou, prodávají falešné vize. Doslova novodobou “červenou knihovnu”, plnou vidiny štěstí, lásky a dobrodiní. To, co lidé tolik žádají ve světě, plném problémů. Našli bychom jistě mnoho důvodů, proč jsou takové podvody pro běžné lidi tak tragické.

Takže pokud jste zvědaví na to, jaká byla duchovnost prvních indiánských kultur, pak pamatujte na to, že než investujete čas nebo peníze do knih, kurzů nebo snad karet zkontrolujte si, kdo je autorem knihy. Devadesát procent z nabídky jsou totiž nesmysly, a těch deset zbývajících procent je vytrženo z kontextu.

Jazyk Nahuatl
Jazyk Nahuatl nebo také aztéčtina, je označení pro jazyk, respektive soubor 28 nářečí aztécké jazykové skupiny, který je rozšířený v horských částech centrálního Mexika v okolí hlavního města Ciudad de México. Podle oficiálních zdrojů jím hovoří až 1,5 milionu obyvatel (sčítání lidu z roku 2000 udává 1 448 936 mluvčích), tento údaj je však pravděpodobně podhodnocený. Velká část těchto lidí, až 86 %, je bilingvních a hovoří tedy i španělsky. Nahuatl patří spolu s mayskými jazyky k nejpočetnějším představitelům domorodých řečí Severní Ameriky.