Inkové byli více diplomaté než válečníci

V minulosti jsem zde již psal o tom, že Inkové využívali nejen svých vojenských schopností při rozšiřování své říše.[1] Podle nejnovějších výzkumů to vypadá, že Inkové byli skutečně schopní diplomaté, kteří využívali diplomacii jako jeden z nástrojů, pomocí kterého byli schopni uzavírat velmi zajímavé dohody. Někdy byli Inkové velmi agresivní, ale rozhodně nebyli tak krvežízniví, jak je popsali později španělští dobyvatelé. Výsledky nového interdisciplinárního výzkumu nám umožňují dospět k závěru o politické moudrosti vůdců Inků.

V článku, který vyšel už na konci září 2011 v americkém časopise American Journal of Physical Anthropology, autorů Valerie Andrushko, antropoložky z Univerzity New Haven v Connecticutu a Elvy Torres z peruánského Národního kulturního institutu v Cuscu, se uvádí, že někdy kolem roku 1000 n.l., vládci Incké říše začali stále více používat nenásilné taktiky k ovládnutí nových území.

Zdá se, že Inkové věnovali válce méně pozornosti, aby mohli dobýt jiné národy. Válka byla jen jedním z prvků komplexnější strategie expanze. Inkové používali ekonomické, politické, ideologické a diplomatické metody k dobývání a udržování své moci. Spoléhali se více na politické aliance a taktiku ideologické kontroly, cituje antropoložku Andrushko internetový portál Science News.[2]

Vědci učinili své závěry na základě následujících pozorování. Specialisté zkoumali 454 dospělých koster, nalezených na územích dobytých Inky, a náležejících k různým obdobím existence Incké civilizace. Pouze nevýznamná část ostatků má stopy zranění, způsobených zbraněmi.

Pouze na jedné z 36 lebek mužů, kteří žili mezi léty 600 a 1000 n.l. – před vznikem Inckého impéria – byly nalezeny rány, způsobené během bitvy. Dále v období mezi roky 1000 a 1400 – což odpovídá době aktivního rozšiřování Incké říše – byly nalezeny takové stopy násilného zranění u pěti (!) koster z celkového počtu 199 (2,5 procenta). A konečně v období 1400 až 1532 – kdy byla Incká říše na vrcholu moci až do svého pádu – byly stopy zbraní nalezeny na 17 z 219 kosterních pozůstatků (7,8 procenta).

Navzdory zjevnému nárůstu počtu zranění a vážných zranění, které zůstaly po roce 1400, je antropologové stále považují za sporadické. Ukazuje se, že Incká říše poznala daleko více časy nenásilné územní expanze. Vědci nejsou první, kdo podobný odůvodněný předpoklad učinil.

Tyto studie „doplňují rostoucí množství důkazů, že krvavé konflikty nebyly jediným způsobem, jak rozšířit moc Inků, i když je nezbytné získat data z jiných oblastí, o kterých se věří, že byli dobyty Inky,“ komentoval studii Alan Covey, vedoucí profesor antropologie na Southern Methodist University.

Alan Covey je také autor knihy “Jak Inkové postavili svou říši” („How the Incas Built Their Heartland“), která byla publikována v roce 2006. Nabízí vysvětlení španělských kronik se zaměřením na procesy, a nejen na výjimečné události, k nimž došlo v celém regionu hlavního města Inků Cuzca. Pozornost historika je zaměřena především na dlouhodobé změny, které v regionu probíhaly, a to nejen na hrdinské činy vládců Inků. Autor knihy stejně využívá jak historické, tak archeologické důkazy k posílení svého pohledu. Alan Covey ve své knize nabídl alternativní pohled na politický život vládců Incké říše. 

Bohužel dodnes je tu stále ještě existující tradiční představa, že proces rozšíření Inků napříč kontinentem, když doslova jako lesní požár překročili Andy, byl uveden do pohybu jediným charismatickým vládcem Inků jménem Pachacútec Yupanqui, známějším jen jako Pachacutec.

Devátý vládce říše Inků vládl mezi lety 1438 a 1471. Vláda tohoto inckého císaře začala vojenským vítězstvím nad kmenem Chanků v okolí Cusca. V letech 1438-40 totiž armáda Chanků oblehla Incké hlavní město Cusco. Otec Pachacuteca, známý jako sapa Inca Viracocha, spolu s dědicem trůnu Urkem strachy uprchli do pevnosti Colca. Pachacutec zůstal sám a sám vedl armádu Inků, se kterou osvobodil Cusco od obležení a zničil hlavní síly nepřítele. Stal se dědicem říše a nastal rozkvět, který můžeme s trochou nadsázky přirovnat k evropské vládě Karla IV.

Sapa (sapa je označení vládce) Inca Pachacutec a jeho generálové se snažili připojit další kmeny mírovými prostředky. Vojenské akce byly aplikovány pouze v případech krajní nutnosti. Životopisec a kronikář Inca Garcilaso de la Vega, později napsal: “Tak mocní lidé (Wanka), kteří milovali psa natolik, že ho zbožtili, Inka Capak Yupanqui vyhráli více s láskou a dary, než se silou zbraní, protože se chtěli stát pány duší, než těl. Poté, co uzavřeli mír s i Wanky, nařídil jim, aby byli rozděleni do tří skupin, aby je zachránil před spory, které by je opět rozeštvaly, a také rozdělil jejich pozemky, a stanovil hranice. Inka Manco Capac Yupanki se stejným řádem a dovednostmi dobyl mnoho dalších provincií…Mezi nimi byly nejdůležitější provincie Tarmy a Pumpa, které byly získány téměř bez boje.” 

A tak je zřejmé, že incká říše nás i nadále bude neustále překvapovat, navzdory španělským kronikám, které nelze považovat přinejmenším za zcela objektivní. V duchu hesla: “Vítěz bere vše”, došlo pravděpodobně i zde k velkému zkreslení informací podle představ dobyvatelů.

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Umění diplomacie ve starověkém Peru. tom-stehule.com. 13.01.2018. Online: http://tom-stehule.com/2018/01/13/umeni-diplomacie-ve-starovekem-peru/ 

[2] Science News. Online: https://www.sciencenews.org/

[3] Valerie A. Andrushko – Elva C. Torres: Skeletal evidence for Inca warfare from the Cuzco region of Peru. American Journal of Physical Anthropology. 30.9.2011. Online: https://onlinelibrary.wiley.com/doi/abs/10.1002/ajpa.21574