Tajemství hliněného výkresu
Ještě o kultuře Chan Chan
- “Rozbořené město před námi leželo jako ztroskotavší loď: stožáry se někde ztratily, nikdo neví, jak se ta loď jmenovala, kam plula, čí byla, jak dlouho byla na cestě…”
Tato slova pronesl cestovatel a diplomat, politik a archeolog John L. Stephenson v roce 1840, když objevil město Mayů Copán.
Mohla by posloužit za epigraf jedné z kapitol objevení Ameriky. Té kapitoly, která následuje za obdobím conquistadorů, a jejíž četné stránky badatelé ještě nepřečetli.
Doba conquistadorů skončila. Pohádková bohatství, nahrabaná v kouzelných městech skončila v pokladnicích různých evropských království, umělecká díla nekonečné hodnoty byla přetavena v bezvýrazné zlaté a stříbrné odlitky, talíře, zlatky. Města, která vojáci Cortese, Pizarra a dalších dobyvatelů viděli na úsvitu života, se proměnila v rozvaliny. A když v minulém století přišli do těchto mlčících měst první archeologové, byla skutečně jako mrtvé lodě.
Jejich dějiny bylo třeba obnovovat podle těch náhodných drobků, které stačila ukrýt džungle, mohyly, vrstvy mrtvé země. Jedno z takových báječných měst se rozprostíralo v poušti severního Peru, poblíž města Trujillo. Nalezené město bylo neuvěřitelně veliké. Jeho rozloha ohromovala dokonce i ty odborníky, o kterých by se dalo předpokládat, že jsou zvyklí na fantastickou skutečnost starého světa Ameriky.
Město totiž zabíralo devět čtverečních mil (přibližně 23 čtverečních kilometrů). Ovšem člověka neohromovaly jenom obrovité rozměry. Ve třicátých letech 20. století, když byly prvně udělány letecké snímky města, badatelé spatřili geometricky k obzoru se sbíhající obrysy hliněných zdí na červené půdě. Na snímcích bylo zřetelně vidět obdélníky, z nichž se každý ještě dělil na tři části. V přísně vymezené posloupnosti bylo do tohoto obrovitého výkresu zaneseno mnoho stejných detailů spojených mezi sebou jakýmsi nevysvětlitelným rytmem. I další věc byla zajímavá: jak mohlo právě tady, v jedné z nejsušších oblastí na světě, vzniknout a vzkvétat největší ze všech jihoamerických měst před Kolumbem?
Něco se o tomto městě zachovalo v kronikách z dob španělských dobyvatelů. Jmenovalo se Chan-Chan, a bylo kdysi hlavním městem státu Chimú, které Inkové zničili koncem patnáctého století. Existovalo celkem kolem sta let. V kronikách se můžeme dočíst také o bohatství tohoto města — dokonce i po zničení Inky v něm bylo tolik zlata, že ho Španělé přejmenovali na „hliněné Eldorádo“.
Lid Chimú nám nezanechal žádné písemné památky, ale legendy, které zapsali španělští kronikáři, vypočítávají devět vládců, připomínají zakladatele města, který připlul na dřevěném voru a vyhlásil, že „veliký vládce… ho sem poslal, vládnout této zemí … ze zámoří…“
Avšak ani kroniky, ani výsledky náhodných expedic zaměřených spíše na shromažďování exotických rarit než na zkoumání města, nemohly vědce uspokojit. Odkud připluly neznámé „koráby?“ Čí byly? A jaká byla jejich souvislost v čase a prostoru?
Město Chan-Chan je umístěno právě v oblasti, které se říká oblast nejvyšší civilizace Nového světa. Tato oblast se táhne od středního Mexika do severního Chile. Vědci si kladou otázku: byla mezi těmito četnými kulturami nějaká souvislost, kterou je nutno odhalit, nebo se každá z těchto kultur vyvíjela podstatně samostatně?
Zodpovězením této otázky by byla započata nová kapitola dějin objevení Ameriky. V roce 1915 se objevila hypotéza, podle níž existovala pro všechny staroamerické civilizace prakultura založená na pěstování kukuřice. Tato hypotéza byla po dlouhou dobu podrobována zdrcující kritice. To především proto, že některé argumenty, o které se opírala, byly skutečně mylné a právě o ně se opírali její odpůrci. Postupně se však ukázalo, že ve své podstatě jde o myšlenku správnou.
Ano, existovala určitá spojitost mezi kulturami dávné Ameriky, ovšem v průběhu dějin se toto spojení na čas přerušilo, posléze se opět obnovilo s novou silou. Chan-Chan vzniká právě v období, kdy místo některých svérázností ve vývoji staroamerických kultur přišlo období „výrazného přesunu plemen ve střední oblasti Ameriky a v Andské oblasti, kdy se narušují uzavřené okruhy místních kultur“. Chan-Chan vzniká především tam, kde tyto přesuny byly zvláště výrazné.
Od roku 1969 do roku 1973 tu pracovala komplexní expedice, které se zúčastnili odborníci několika zemí. A ti vysvětlili, jak mohlo existovat město v takové suché oblasti. Byl tu objeven systém gigantických zavodňovacích kanálů, z nichž jeden se táhl až ze vzdálenosti šedesáti km z údolí řeky Chimaco.
Bylo odhaleno tajemství pravoúhlých staveb. Jak ukázaly vykopávky, byly to svérázné pyramidy, kde byli mimo jiné pohřbíváni i tehdejší mocní. Celkem bylo takových staveb devět, právě tolik, kolik bylo podle legendy vládců města. Byly odhaleny i takové podrobnosti „hliněného výkresu“ jako svatyně, kde se modlili k bohům, kde přinášeli lidské oběti. Zdi těchto staveb byly vyzdobeny hliněnými reliéfy s pelikány a čajkami, kormorány a kraby, mořskými hvězdicemi a loďkami.
Proč byly zdi těchto svatyň vyzdobeny pouze mořskými motivy? Město přece nežilo jen z darů moře. Proč na těchto zdech nejsou motivy zemědělské, řemeslnické, které tu podle starých kronik vzkvétaly a vytvářely jedno z nejvýraznějších bohatství města?
Znovu musíme připomenout legendu o zakladateli města, kterého jakýsi panovník vyslal „vládnout této zemí v zámoří“. V díle nazvaném „Mořeplavci slunečného východu“ se podle mnoha faktů uvádí mapa plavby dávných Polynésanů.
A právě na této mapě se jedna z tras dotýká pobřeží, kde stojí město Chan-Chan. Ve vědě se už dlouho táhne spor o původu Polynésanů, a o tom, kdy se objevili na ostrovech v Oceánii. Není třeba se o celé záležitosti rozepisovat podrobně, ale je možné, že obyvatelé Polynésie a Indiáni Jižní Ameriky měli mezi sebou nějaké kontakty?
Na to by ovšem měly odpovědět analýzy DNA… Je docela možné, že v tomto případě stará legenda čeká na své potvrzení pod zříceninami a mohylami obrovitého hliněného výkresu táhnoucího se k úpatí And.
Čtěte dále:
