Mexická záhadná zóna ticha

Hluboko v mexickém vnitrozemí, v poušti Chihuahua, se nachází řídce osídlená oblast převážně zemědělské půdy a volných ploch. Tato oblast je pro místní známá zvláštním rysem: nefunguje tam rozhlasové vysílání, signály ručních vysílaček selhávají, a tvrdí se, že i kompasy se v tomto místě točí zcela nahodile. Navíc se prý uprostřed tohoto děsivého rádiového ticha dějí ještě podivnější věci. Jsou zde poměrně často pozorovány úkazy v podobě různých světel na obloze, neobvyklé jevy UFO, bláznivé meteorické roje, které nikde jinde na Zemi nevidíme. Taková je ve zkratce Zóna ticha (španělsky Zona del Silencio), nacházející se v oficiální Biosférické rezervaci Mapimí. Co je na tom všem pravdy se podíváme v tomto článku.

Geograficky se oblast nachází na západním okraji rezervace Bolsón de Mapimí, oblasti o velikosti sto tisíc čtverečních kilometrů, do které vtékají řeky, ale žádná z ní nevytéká ven. Zóna ticha, která není oficiálně uznávanou oblastí, nemá ve skutečnosti konkrétní velikost ani umístění. Většina zdrojů ji však řadí do míst, kde se setkávají tři mexické státy – Durango, Chihuahua a Coahuila. Jak však brzy uvidíme, má tato nejasnost umístění i svůj účel.

Zóna se překrývá s již zmíněnou biosférickou rezervací Mapimí, která je památkovou rezervací UNESCO, bohatou na rozmanité druhy flóry a fauny. Rezervace zahrnuje slanou lagunu, pouštní a horské prostředí. Region Mapimí je dalece vzdálen představám o vyprahlé a pusté poušti, ačkoliv teploty ve stínu zde místy přesahují 40 stupňů Celsia. Kromě rezervace s rostlinami a zvířaty, zde žije jen asi 76 tisíc lidí ve městech a rančích. 

Do širšího povědomí se oblast znovu dostala v roce 2018, kdy byl o této zóně natočen fiktivní film – Silencio, který vychází z knihy spisovatele Gerryho Hunta z roku 1986. Ten ve své knize “The Zone of Silence” celou oblast zprofanoval a označil ji za „nejneuvěřitelnější vědecké tajemství srovnatelné jen s Bermudským trojúhelníkem“. 

Byl to on, kdo napsal, že stejně jako její mořské dvojče, i Zóna ticha je plná tajemství: silné magnetické rušení, podivná zvířata a rostliny, pozorování UFO, noční meteoritové roje. Problém je jen ten, že o ní nikdo nepíše, zatímco o Bermudském trojúhelníku byly napsány desítky knih. Svoji hypotézu založil na jednoduchém principu. Bermudský trojúhelník se nachází na 27. severní rovnoběžce. Leží na stejné rovnoběžce s pyramidami v Egyptě. A právě Zóna ticha je umístěna na stejné 27. rovnoběžce. Může to být náhoda? A může toto místo mít spojitost i s další podobnou oblastí, tentokrát ležící prý na opačné straně zeměkoule – v Tibetu?

Bohužel, na rozdíl od prvních dvou fenoménů, o Zóně ticha, ztracené uprostřed Chihuahuanské pouště v Mexiku, téměř nikdo neslyšel! Od vydání knihy se prý neuskutečnilo téměř nic k vyřešení popisovaných záhad, přestože je zóna na rozdíl od Bermudského trojúhelníku dobře přístupná. Intenzivní magnetismus zóny a vysoká intenzita meteorických rojů prý může souviset s početnými pozorováními UFO.

Nicméně – přestože je zóna relativně přístupná, zkoumání oblasti pěšky je náročná možnost, neboť se většinou jedná o soukromou půdu, která je ohrazená ostnatými dráty. I přesto zde naléznete hledače záhad, přitahovaných z celého světa výše uvedenými legendami, pro něž se stala základním kamenem právě zmiňovaná kniha, která poskytuje pěkný přehled o četných tajemstvích včetně rozhovorů se svědky. Místní obyvatelé jim říkají “zoneros”. V dnešní době informačních technologií, jen pro pořádek uvádím, že mají také svou stránku na Facebooku. 

Bohužel každý, kdo se na místo dostane, zjistí, že tady něco nehraje. Realita je oproti knize daleko prozaičtější. Místní obyvatelé, vědci a strážci v biosférické rezervaci používají obousměrná rádia bez problémů. Ukazuje se také, že s rádiem a kompasem problém není. Tato část legendy o Zóně ticha je čistá beletrie, a také to je jediná část, která je objektivně testovatelná. Každý si tak může na vlastní kůži vyzkoušet, jak fungují nebo nefungují kompas, rádio nebo signál mobilních telefonů. To vyvolává otázku: Pokud je tak snadné zjistit, že základní projevy zóny jsou nepravdivé, jak se potom udržuje legenda a víra o zóně ticha?

Klíč může spočívat v obyčejném turismu. Ačkoli většina místních obyvatel se k “zoneros” staví poměrně nepřátelsky, někteří na nich vydělávají, když jim dělají průvodce a rádi jim ukazují poruchy kompasu. Je to dobrý přivýdělek. Triky s kompasy jsou totiž snadno proveditelné – ošálení kompasu je jedním z pěti triků, na nichž postavil svoji kariéru mnohý iluzionista. Stačí na to jen nejmenší magnet, nebo dokonce lehce magnetizovaný předmět, ukrytý v ruce, v náramkových hodinkách, prstenu, v cokoli jiném. 

Základním tvrzením, se kterým operují místní “obchodníci se senzacemi” je, že chování kompasu je ovlivněno meteority, které v této oblasti dopadly, a proto se střelky točí zcela špatným směrem. Je pravda, že celý svět je pokryt magnetickými anomáliemi, způsobenými téměř výhradně geologickými strukturami, které by mohly zahrnovat i meteorický materiál. Podívejte se na jakoukoli mapu magnetických anomálií Země a uvidíte, že prakticky každý bod na planetě má malou odchylku od magnetického severu. Ale tyto odchylky jsou všechny malé – mnohem menší, než jakých by jste si všimli při použití kompasu – a co je důležitější, nepohybují se. 

S celou oblastí souvisí ve skutečnosti jeden divoký příběh, který vycházel ze studené války. V červenci 1970 byla vypuštěna testovací raketa Athena RTV z raketové základny Green River Launch v americkém Utahu, směrem k raketové střelnici Missile Range White Sands v Novém Mexiku. Důležitým detailem je, že se jednalo o raketu, nesoucí hlavici se „špinavou bombou“.  Její poslední dvě fáze byly ve skutečnosti vystřeleny po sestupu, aby se hlavice dostala na simulovanou rychlost asi 20 Machů. Od roku 1964 do roku 1977 bylo provedeno více než 140 takových startů, takže šlo o rutinní záležitost. Bohužel, řídicí systém rakety vypočetl chybu v polovině jejího letu. Došlo k havárii a raketa byla ztracena někde v oblasti Mapimí. Na palubě raketa nesla dva malé kontejnery s izotopem kobaltu 57, což je radioaktivní prvek. Po několika týdnech hledání ji místní farmáři našli a nahlásili pád v severovýchodním rohu státu Durango. Mexická vláda a americké letectvo spolupracovaly na vyčištění celého místa. Jakmile byla raketa nalezena, byla postavena dočasná železniční vlečka, jež usnadnila shromažďování veškeré kontaminované půdy, která byla poté odeslána na sever do White Sands k likvidaci. Nehoda tak vyústila v nákladné čištění oblasti od izotopu, který je používaný ke zvýšení radioaktivního spadu s úmyslem kontaminovat velké oblasti země. “Zoneros” vysvětlují tuto nehodu tak, že raketa spadla díky podivným magnetickým silám, stejným, které přitahují i meteory. Mimozemšťané, magnetické anomálie, rádiová mrtvá oblast a nyní vládní spiknutí. Zóna ticha má vše. Nicméně pouze ve světě fikce.

Pokud vám v Zóně ticha ukážou kompas, který se pohybuje jako na kolotoči, obávám se, že vidíte jen trik, nikoli geomagnetickou anomálii. Pokud se na to zeptáte a vyjádříte pochybnosti, bude vám řečeno, že se zóna tak nějak „pohybuje kolem“. Jak bylo zmíněno v úvodu článku, zóna nemá konkrétní umístění a toto vysvětlení se tak průvodcům velmi hodí při zdůvodňování fenoménu. Podivné vysvětlení, nemyslíte?

Navíc lokální magnetické anomálie by také nezpůsobily narušení radiokomunikační služby, což je obvyklé tvrzení “zoneros”. Elektromagnetické pole je příkladem toho, čemu říkáme vektorové pole. Každý bod ve vesmíru je spojen s vektorem, který má směr i velikost. Pomyslete na malé šipky v každém bodě v prostoru, každou s délkou a směrem, popisující elektromagnetické pole v tomto konkrétním bodě. Když držíte v ruce magnet, měníte směr a velikost vektorů ve vaší bezprostřední blízkosti. Toto univerzální vektorové pole není přerušením rádiových signálů; opak je pravdou: to je to, co je umožňuje. Rádiové vlny procházející vesmírem způsobují, že tyto malé vektory kmitají. Nezáleží na tom, jak silné jsou nebo jakým směrem procházejí; je to jejich oscilace, která přenáší rádiový signál.

Můžeme také podrobit zamyšlení tvrzení, že v oblasti je neobvyklý počet magnetických železitých meteoritů. Je snadné provést online vyhledávání v databázi meteoritických bulletinů a vykreslit umístění všech známých významných meteoritů na digitální mapě. V blízkosti Mapimí jsou jen dva: Escalón, vážící 54 gramů a objevený v roce 1979 a Jaralito, vážící 11 kilogramů a objevený v roce 1977. Sotva poslouží jako masivní magnetické zdroje nárokované legendami.

V knize o Zóně ticha se nejčastěji zmiňuje meteorit Allende, který sem dopadl v roce 1969 a vážil dvě tuny. Mnoho lidí ve Spojených státech a Mexiku bylo svědkem toho, jak se po obloze šíří ohnivá koule. Jednalo se o uhlíkatý chondrit typu CV3, ve skutečnosti největší vůbec objevený meteorit.

Proto se lze domnívat, že autor knihy Gerry Hunt si s lidmi vysloveně pohrál i s dalšími barvitými zázraky: „tajemné hliněné platformy, groteskní zvířata a podivně dlouhý hmyz?“ Mimo jeho knihu žádné zprávy o takových věcech neexistují, ani se o nich nezmiňují lidé z ekologické rezervace. Zdá se, že pan Hunt byl jen další autor s bujnou fantazií, který se snažil dobře prodat svou knihu, v době, kdy nebylo jednoduché si informace snadno ověřovat.

Pokud jste zklamáni, nezoufejte. Zóna ticha má svá opravdová tajemství. Třeba, jak je možné, že zde, přes katastrofální nedostatek vláhy, pálící Slunce a teploty ve stínu, dosahující i 45 stupňů Celsia, rezervace oplývá bohatstvím rostlin i živočichů? Běhají tady lišky i králíci, v noci krysy a kojoti. V biosférické laboratoři, která zde působí od roku 1978, zde skupiny vědců z Francie, USA, Nizozemí i Ruska obnovuje populaci pouštní želvy. Je zajímavé, že ačkoli vědci nebyli svědky nějakých záhadných událostí, poruchy v příjmu rádiového signálu zaznamenali i oni. 

Takže pokud jste se až dosud chystali připojit k “zoneros”, a vzít si kompas a vysílačky na dobrodružství v zóně, raději si vemte dobré boty a kovbojský klobouk a půjčte si koně na jednom z místních rančů. Jen opatrně s výkřiky, protože toto je konec legendy o zóně ticha. A pamatujte, že planeta je plná záhad, jen se k ní musíme chovat slušně, a v honbě za senzacemi neničit vzácné přírodní rezervace.…

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Fascinující zóna ticha. Záhady života, 07/2020. Str. 28-30. ISSN: 1804-9265