Když Bolívie ztratila cestu k moři

Před 142 lety došlo k ozbrojenému konfliktu, který postavil Chile proti tehdejším spojencům – Bolívii a Peru. V důsledku tohoto konfliktu Bolívie ztratila přístup k moři, k čemuž se ještě dostaneme. V této válce však byli i další dva hráči: USA a Anglie, které se ucházely o strategický vstup na jihoamerický kontinent.

Válka v Pacifiku začala 14. února 1879, v den, kdy Chile napadlo oblast Antofagasta, která byla v té době bolívijským územím. [1] Než se dostaneme do konfliktu, je třeba si uvědomit historický fakt velkého významu: první kapitalistickou krizi z roku 1873. Začalo to jako bankovní krach v Evropě, a poté zasáhl USA, až nakonec propuklo na mezinárodní úrovni jako odraz expanze kapitalismu po celém světě. Například zkrachovala Osmanská říše (kdysi od  Turecka po Egypt, a celý Blízký Východ) a pak Peru, v těch letech nejzadluženější země Latinské Ameriky.

Na jihoamerickém kontinentu byla touto krizí nejvíce zasaženou ekonomikou ta chilská. Krize v roce 1873 s sebou přinesla prudký pokles cen surovin, vyvážených z Chile: mědi, stříbra a pšenice.

Do 70. let 19. století představovalo Chile 43,6% světové produkce mědi. Pokud jde o stříbro, poklesly nejen ceny, ale také vývoz. Na jedné straně proto, že stříbro přestalo být používáno jako oběžná měna v několika evropských zemích a na straně druhé kvůli objevu stříbrných dolů na západě Spojených států. Po těžařské krizi následovala zemědělská krize z roku 1874, kdy hodnota pšenice na světovém trhu poklesla o 50%, protože konkurovala rostoucímu trhu s pšenicí v USA. Jak vidíme, chilská ekonomika dorazí do roku 1879 s velkou ekonomickou kontrakcí a recesí.

Ačkoli se opakovaně, a z různých historiografických přístupů a vizí tvrdí, že příčinou války bylo na jedné straně to, že Bolívie porušila hraniční smlouvu z roku 1874, a obchodní dohody, které podepsala s Chile, a na straně druhé, alianci vzájemné obrany, která existovala mezi Bolívií a Peru od roku 1873. Je zjevné, že v sázce byly i jiné zájmy, které v této souvislosti s hospodářskou krizí vedly k dravé válce buržoazií těchto zemí. Pojďme po částech.

Chile a Bolívie 

Smlouva, dohodnutá mezi Chile a Bolívií v roce 1874, byla hraniční smlouvou, stejně jako ostatní, o nichž se diskutuje, protože hranice několika států stále ještě nebyly jasné. Z ekonomického hlediska v průběhu šedesátých let rostla poptávka po těžbě, v případě Bolívie soustředěné na vysočině. Pole Antofagasta byla převážně využívána peruánskými a chilskými společnostmi a kapitálem. To byl případ i chilsko-britské společnosti – Compañía de Salitres y Ferrocarril de Antofagasta, která podepsala dohodu s bolivijskou vládou, kde tato slíbila, že nebude vybírat daně od lidí, společností nebo vyváženého zboží, celkem 25 let. Když kolem roku 1878 vypukla hospodářská recese, bolivijská buržoazie dohodu ignorovala. Uložila společnosti Compañía de Salitres daň ve výši 10 centů za kvintal ledku vyváženého z bolivijského území (kvintal = metrický cent = 100 kg). Compañía de Salitres nebo chcete-li Nitrates and Railway Company of Antofagasta, pokud máte rádi angličtinu, odmítla zaplatit a vláda Bolívie dne 14. února 1879 rozhodla zmíněnou společnost zabavit. Chilská válečná flotila, která už hlídkovala v blízkosti dva dny, potřebovala pouze rozkaz napadnout Antofagastu.

Bolivijsko-peruánská aliance aneb jak ovládat andský ledek 

V regionech Antofagasta, v poušti Atacama (území Bolívie), Iquique a Camarones (území Peru) byly soustředěny největší zásoby ledku, které se v té době používaly jako hnojivo, a mimo jiné také k výrobě výbušnin. Spolu s guanem (dalším hnojivem) představovaly hlavní vývoz z Bolívie a Peru, surovin, kterými se těmto zemím podařilo vstoupit na světový trh. Pokud jde o spojenectví mezi Peru a Bolívií, je pravda, že vládnoucí třídy obou zemí podepsaly v roce 1873 smlouvu o vzájemné obraně na ochranu svých nitrátových zájmů. Chilská buržoazie nebyla většinovým investorem do těchto společností, ale měla k dispozici banky při hledání úvěrů. a také přístav Valparaiso byl povinným překladištěm pro veškerý vývoz ze tří zemí, které šly do války. A to natolik, že si Evropané mysleli, že ledek je chilského původu, nikoli peruánský nebo bolivijský. Bolívie a Peru (jak jsem psal výše, nejzadluženější země v Americe), nemohly konkurovat žádné z těchto jmenovaných výhod. Z tohoto důvodu se andská buržoazie rozhodla spojit, aby ochránila své zájmy. Byl to zjevně velký signál nebezpečí pro chilské podnikatele a britské kapitalisty.

Vztahy mezi Chile a Peru 

Během funkčního období peruánského prezidenta Manuela Pardo (1834-1878), byl v lednu 1873 přijat výnos, který přinutil výrobce prodat svou produkci dusičnanů státu, aby rozbil monopol, soustředěný do rukou chilské podnikatelské komunity. Tato iniciativa byla bojkotována, neinformovala o skutečných produkčních počtech, což způsobilo, že v květnu 1875 tentýž prezident rozhodl o znárodnění všech dusičnanů, a zakázal udělování licencí. Kromě toho byla výkonná moc Peru oprávněna uzavřít smlouvu na dluh jako náhradu těm, kteří budou vyvlastněni. Jak dobře poznamenal chilský marxistický historik Luis Vitale (1927-2010), ačkoliv se nejednalo o úplné znárodnění, protože vyvlastnění bývalí vlastníci měli stále na starosti těžbu ledku, bylo to na tu dobu velmi smělé opatření. Dalším krokem, sladěným s předchozím, bylo nařízení generála Mariana Ignacia Prada (1825-1901) (jako ústavního prezidenta) v březnu 1878, který navrhl koupit všechny zásoby ledku do 40 dnů. Tímto způsobem několik nitrátovým společností s anglickým kapitálem, využilo výhod k prodeji svých zařízení za trojnásobek skutečné hodnoty nebo pozemků, které nebyly jejich majetkem. Chci zdůraznit, že vláda Peruánců Manuela Pardo a Mariana Prada, zastupující svou buržoazii, se tímto pokusili čelit postupu chilské buržoazie. Nátlak na chilskou vládu vyhlásit válku byl snadný, protože akcionáři Compañía de Salitres, byli funkcionáři chilské vlády, ozbrojených sil, parlamentu a justice. Tato tření a střety zájmů vyvrcholily v dubnu 1879 vyhlášením války Chile proti Peru. Jak jsem popisoval, kontrola oblastí s ledkem, provincií Antofagasta a Tarapacá byla sporná. Z tohoto důvodu by tato válka měla být nazývána „válkou ledku“.

Imperialistické mocnosti neztrácejí příležitost 

Ze tří zemí, které šly do války, byla pro tento účel nejvybavenější pouze Chile. Bolívie prošla svou vlastní krizí v důsledku světové recese, popsané na začátku, s níž neměla prostředky na boj. Poté vše zůstalo v rukou peruánské armády, kterou povzbudily USA. Severoamerická mocnost od začátku podporovala buržoazii v Peru a Bolívii prodejem zbraní. Tento přístup nebyl „z lásky k demokracii a svobodě“, jak říkali, ale protože USA podporovaly Peru a jednaly jako prostředník, viděly možnost zvýšit svůj vliv v tichomořské oblasti a stát se novým trhem. V roce 1882 si americká buržoazie uvědomila, že Peru válku nevyhraje, právě naopak, a od otevřené podpory této země a ofenzívy proti Chile přešla k pacifističtější roli. 

Anglie podporovala Chile. Válka byla ideální příležitostí k obnovení jejich vyvlastněných společností a konsolidaci jejich zásahů do regionu. Chilský parlament dal britským kapitalistům záruky, že jejich práva na ledek, pokud by zvítězili, by nebyly dotčeny. Byla to záruka, že Velká Británie musí pokračovat v investicích a pomoci Chile k vítězství. A tak pomáhala v podobě válečných lodí, člunů a zbraní z britského ostrova. První vítězství Chile dalo Anglii důvod pokračovat v tom dál. Anglie neinvestovala do dobytí Peru, investovala, aby získala kontrolu nad ledkem. Z tohoto pohledu byl britský imperialismus velkým vítězem války.

Mír nezbytný k zachování soukromého vlastnictví

Ačkoli byla chilská armáda v lepším stavu než její oponenti, uvnitř hranice nebylo bezpečno, ba právě naopak. Mapuchové využili velkého množství vojáků, kteří odcházeli bojovat do Peru, aby dali poslední velkou ránu chilskému státu ve snaze získat zpět svou zem. [2] Mapuchové začali dělat problémy podél hranice Chile, Bolívie již neměla sílu, a armáda a finance Peru byly velmi ztenčené. Ukončení konfliktu bylo proto nutné; koneckonců každý účastník války bránil soukromé vlastnictví.

Chilská buržoazie dosáhla svých cílů: v roce 1883 podepsala dohodu s Peru, kterou odstoupila provincii Tarapacá a Arica, a v roce 1884 podepsala obdobnou smlouvu s Bolívii, která jí postoupila provincii Antofagasta. Bolívie tedy už nikdy neuvidí Tichý oceán. Při této příležitosti se USA nepodařilo rozšířit svůj vliv v Tichomoří, ale Anglii se to povedlo.

„Angličané, kteří v roce 1875 měli v provozu pouze 15% společností zabývajících se ledkem, v roce 1882 kontrolovali již 34%. O osm let později (1890, rok po válce) přešlo 70% dusičnanových společností do rukou anglického imperialismu.“

Luis Vitale, Una interpretación marxista de la historia de Chile, (1980), str. 105.

Spor o území trvá dál

Od konce války v Pacifiku si Bolívie zachovala požadavek obnovit přístup k moři jako jeden ze svých principů suverenity, což Chile vždy odmítlo. Chile považuje případ uzavřený od podepsání smlouvy z roku 1904.

Obě země nemají diplomatické vztahy od roku 1978, kdy selhal poslední pokus o vyjednávání. V loňském roce, kdy nastoupil do funkce bolivijského kancléře Rogelio Mayta (1971), byla znovu otevřena možnost obnovení vztahů s Chile, vzhledem k tomu, že se jedná o „bratrské a sousedské“ národy. Je však zřejmé, že proces takové povahy nebude snadný, protože Bolívie se nevzdá požadavku na obnovení přístupu k moři. 

Na počátku roku 2021, také nově zvolený prezident Bolívie Luis Arce (1963) varoval, že se země nikdy nevzdá svého práva na přístup k Tichému oceánu. Ve svém projevu k výročí 142 let od začátku invaze chilských vojsk do Antofagasty řekl: “Připomínáme si výročí invaze do Antofagasty v roce 1879, vzdáváme hold našim hrdinkám a hrdinům, kteří bránili svrchovanost vlasti, jako je dívka Genoveva Ríos, která riskovala svůj život, aby zachránila naši trikolóru. Nikdy se nevzdáme svého přístupu k moři,“ uvedl prezident na sociálních sítích. [3][4]

Zdroje:

[1] Antofagasta. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Antofagasta
[2] Stěhule, T: Skrytá válka mezi komunitou Mapučů a chilskou vládou. 26.01.2019. Online: http://tom-stehule.com/2019/01/26/%EF%BB%BFskryta-valka-mezi-komunitou-mapucu-a-chilskou-vladou/ 
[3] Genoveva Ríos. Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/Genoveva_R%C3%ADos
[4] RT: Arce recuerda la invasión chilena a Antofagasta: „Jamás renunciaremos a nuestra salida al mar“. 15.02.2021. Online: https://actualidad.rt.com/actualidad/383605-arce-recordar-invasion-chilena-antofagasta
[5] Petrovskaia, N.: La Guerra del Pacífico: cuando Bolivia perdió la salida al mar. 14.02.2021. Online: http://www.laizquierdadiario.com/La-Guerra-del-Pacifico-cuando-Bolivia-perdio-la-salida-al-mar