Dívka, která přežila vlastní smrt

Tento příběh plný naděje, odříkání a bolesti se udál před 47 lety. Tehdy sedmnáctiletá dívka Juliane Kopcke, přesně na Štědrý den roku 1971, cestovala se svou matkou na palubě letadla z peruánské Limy do města Pucallpa v amazonské džungli. Těšili se na příjemně strávené vánoce v tropické džungli. Bohužel, krátce po startu došlo k havárii, při které zahynulo 91 pasažérů a členů posádky, až na jednu jedinou osobu – Juliane Kopcke.

Jako by tomu osud chtěl, aby jméno Juliane Kopcke obletělo svět a stalo se slavným. Nicméně trošku jinak, než chtěli její rodiče. Narodila se v peruánské Limě 10. října 1954, jako dcera německého biologa Hanse Wilhelma Kopckeho a jeho manželky, Anny Marie Emilie Koepcke.[1],[2]

Její matka Anna vystudovala zoologii v Německu a později cestovala po celém Peru, aby mohla poznávat zvířata. Díky tomu se za svého života stala slavnou ornitoložkou, která napsala několik publikací o peruánském ptactvu a životním prostředí Peru, čímž si získala mezinárodní prestiž. Na Štědrý den 1971 se vracela se svojí dcerou Juliane do Pucallpy, aby mohla spolu s ní a s manželem prožít klidné vánoční svátky. Bohužel si k tomu vybrali leteckou společnost Líneas Aéreas Nacionales S.A. (LANSA), která už v té době neměla příliš dobrou pověst.

LANSA byla založena v Limě v listopadu 1963 a od ledna 1964 začala provozovat lety a propagovat turistická místa, jako je Machu Picchu (Cuzco) nebo Chan Chan (Trujillo).[3]

Přestože společnost fungovala pouhých 9 let, počet jejích leteckých havárií vytvořil rekord, čímž se firma zapsala do Guinessovy knihy smutným prvenstvím v počtu tří leteckých nehod za velmi krátkou dobu. Většina havárií byla způsobena nesprávnou údržbou nebo provozem strojů. Hned první nehoda byla způsobena chybou pilota. Stala se 27. dubna 1966, kdy se zřítilo letadlo Lockheed L-749 letící na vnitrostátní lince, poblíž městečka Yauyos. Všech 49 cestujících zahynulo.[4] O 4 roky později, 9 srpna 1970, se zřítilo další letadlo. Jeho název byl „Tupac Amaru“ na počest inckého panovníka a havarovalo pouze několik minut po vzletu z Cusca. Příčinou havárie byla opět špatná údržba a chybný postup posádky během nouzového postupu.[5] 

A pak přišla osudná “vánoční” havárie kterou jsem už zmiňoval. 24. prosince 1971 odstartovalo letadlo OB-R-941, s názvem „Mateo Pumacahua“.[6]

Nehoda

Let č. 508 vzlétl z Limy kolem poledne ve směru Pucallpa, které bylo pouze zastávkou na cestě do města Iquitos, hluboko v peruánské džungli. U města Oyón, stále ještě v blízkosti Limy se letadlo naposledy ohlásilo s tím, že počasí je dobré a pokračují dál. Pouze s drobnými turbulencemi přelétlo v 7000 metrech Andy a 40 minut od vzletu vstoupilo nad amazonskou džungli. Teprve tady začala klíčit tragédie v podobě zhoršujícího se počasí.

Přicházející bouře způsobovala turbulence a donutila kapitána, aby nařídil pasažérům připoutat se. Letadlo se začalo třást a cestující byli čím dál více nervózní a vyděšení. 

Díky řídkému vzduchu letadlo ztratilo výšku na 6000 metrů. Piloti už věděli, že je zle, a že se dostali do nebezpečného bouřkového mraku. Také otřesy byly stále větší a zavazadla začala vypadávat z úložných prostor a ohrožovat cestující. Piloti sestoupili se strojem asi na 4000 metrů a hledali hustší vzduch, který by jim umožnil nouzové přistání. Poslední minuty před katastrofou popsala později Julianne takto: “Celou dobu jsem koukala na pravý motor jako na nějaký zdroj mé fyzické opory. Studená vlhkost ruky mé matky jasně ukazovala jak trpí. V tom okamžiku se dosavadní cesta změnila na největším dobrodružstvím mého života, když jsem zahlédla ohromné a oslepující světlo, které proniklo vrtulí. Letadlo se rychle naklonilo a rozlomené začalo padat k zemi”.

Tvrdí se, že ve 12 hodin 36 minut, kdy se letadlo nacházelo ve výšce asi 3000 metrů, pravý motor zasáhl blesk a zapálil palivovou nádrž, která explodovala. Výbuch způsobil, že se letadlo rozlomilo na dva kusy. Samotná Julianne vypověděla, že se letoun rozlomil přímo před ní, jen několik řad sedadel od ocasu letadla. Okamžitě byla zaplavena pocity beztíže a závratě z té nenadálé propasti kolem dokola.

Poslední slova letušky:
“Dámy a pánové, informujeme vás, že procházíme zónou vysokých turbulencí, která je způsobena velkou bouří nad amazonským pralesem. Prosím, dobře si utáhněte bezpečnostní pásy…”

“Matka se mi vysmekla z ruky, a to bylo naposledy kdy jsem se jí živé dotýkala”, popsala Julianne, poslední okamžiky, které prožila s matkou. Prudká bouře a výbuch letadla způsobil, že zmizelo beze stopy a záchranáři později vyslaní do těchto míst hledali letadlo bez úspěchu.

Sama v džungli

Julianne spadla z výšky přibližně 3 kilometry do klenby vytvořené z korun pralesních stromů, díky čemuž zázračně přežila, jen se zlomenou klíční kostí a řeznou ránou na paži. Když se po nějaké době v bezvědomí probrala, byla stále připoutána k sedadlu, zavěšená ve větvích. Uvolnila se a spadla na zem, brzděna jen větvemi stromu. Když přišla opět k sobě, marně se vydala hledat matku. Našla jen spálené přístroje a mrtvá těla dalších pasažérů.

Dívka si vzpomněla, že její otec ji učil, že pokud se někdy ztratí, aby se řídila podle toku vody. Našla tedy malý potůček, který ji dovedl k většímu a tak postupovala dál. Věděla, že dřív nebo později by měla najít civilizaci, protože indiánské vesnice se nalézají poblíž velkých říčních toků. Měla štěstí, že v oblasti nežili žádní krokodýli a pouze v hlubokých vodách musela trochu plavat. Byla chytrá a věděla, že ovoce, které roste na stromech je jedovaté a tak ho nejedla. To ji zachránilo život, ale i tak jí nalezení civilizace trvalo celých deset dní, během kterých se brodila po kolena ve vodě a bojovala proti hmyzu a pijavicím. Byla to úmorná doba, během které musela čelit horku, komárům a strachu z velkých zvířat. Juliane nevěděla, že je vzdálena více než 600 km od nejbližší civilizace.

Desátý den v džungli se nesmírně vyčerpaná konečně dostala ke splavné řece. Prodírala se mangrovy u břehu,[7] až nalezla malou motorovou kánoi a chatu, která sloužila jako útočiště pro lovce. Nechtěla krást kánoi, takže vyčerpaná čekala několik hodin, než se vrátí majitelé. Vzhledem k tomu, že její tělo bylo napadené parazity a larvami much, využila tohoto času a celé tělo si mazala palivem, aby se tak pokusila vyčistit rány.

Lovci se vrátili až následující den ráno a našli Julianne v jejich úkrytu. Nevěřili vlastním očím, když uviděli bílou ženu. Věřili že se jedná o bohyni vody – společný mýtus džungle, který vypráví o růžovém delfínu, který má podobu ženy. Vzali ji do vesnice, kde jí dali lidé najíst a ošetřili nejvážnější zranění. Další den se Julianne vydala na desetihodinovou cestu kanoí a byla odvezena do města Tournavista, odkud byla převezena do Pucallpy, kde byla hospitalizována v nemocnici. Tam se konečně setkala s otcem.

Julianne také konečně mohla pomoci záchranářům najít trosky. Zjistilo se, že přední část letadla byla téměř neporušená – a následující vyšetřování ukázalo, že kromě Julianne přežilo ještě dalších 13 cestujících, mezi nimiž byl i pilot, který byl po pádu těžce zraněn. Bohužel nikdo z nich neměl takové štěstí jako Julianne, neporazili divokou džungli a za různých okolností postupně zemřeli. Celkem tak zahynulo 91 pasažérů a členů posádky.

“Měla jsem řadu let stále se opakující noční můry. Samozřejmě o smrti mé matky a dalších lidí. Pořád si kladu otázku: „Byla jsem jediná, kdo opravdu přežil?“ V hlavě mi to dodnes rezonuje. A bude to tak navždy.”

Julianne Koepcke 2010

Společnost LANSA po této tragédii ukončila provoz, a roku 1972 přestala provozovat lety. Její “flotila” těsně před zavřením měla pouze jedno letadlo, Lockheed L-188 Electra, ostatní letadla byla zničena nebo mimo provoz.

Neobvyklý životní příběh Juliane Kopcke se stal známý po celém světě, neboť dívka přežila mnoho dní za velmi extrémních podmínek. Na základě jejího příběhu byl natočený v roce 1978 film “Zázraky se dějí” [8] a nebo životopisný “Křídla naděje” [9]. Juliane se vrátila do Německa, kde se plně zotavila z jejích zranění a pokračovala ve studiu na univerzitě, kde získala v roce 1987 titul v oboru zoologie a biologie. Provdala se a je známá jako Juliane Diller. Stala se neúprosným ochráncem amazonských pralesů. V současnosti žije a pracuje v Mnichově a každý rok cestuje z Německa do Limy. Odtud putuje do Ucayali a dále do města Llullapichis (Huánuco). Překročí na lodi řeku Pachiteu a poté pokračuje ještě 5 kilometrů pěšky pralesem, na plném slunci, doprovázena teplotou 35 stupňů Celsia, až se dostane do oblasti, která se nazývá Panguana. Rezervaci Panguana založili v roce 1968 její rodiče a v současnosti je to nejcennější poklad o který se Julianne se svým manželem stará.[10]

Zdroje:

[1] Hans-Wilhelm Koepcke. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Hans-Wilhelm_Koepcke
[2] Maria Koepcke. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Koepcke
[3] Stěhule, T.: Chan Chan – největší starověké město světa. tom-stehule.com. 05.01.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/01/05/chan-chan-nejvetsi-staroveke-mesto-sveta/
[4] ACCIDENT DETAILS. planecrashinfo.com. Online: http://www.planecrashinfo.com/1966/1966-30.htm
[5] ACCIDENT DETAILS. planecrashinfo.com. Online: http://www.planecrashinfo.com/1970/1970-58.htm
[6] ACCIDENT DETAILS. planecrashinfo.com. Online: http://www.planecrashinfo.com/1971/1971-69.htm
[7] Mangrovy. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mangrovy
[8] G.M. Scotese: Zázraky se dějí. 1974. csfd.cz. Online: https://www.csfd.cz/film/88947-zazraky-se-deji/prehled/
[9] W. Herzog: Křídla naděje. 2000. csfd.cz. Online: https://www.csfd.cz/film/43118-julianes-sturz-in-den-dschungel/prehled/
[10] Panguana. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Panguana