Válka o Zelené peklo

Lidská historie je plná bojů a různých politických zvratů. Počínaje velkými dějinnými konflikty, které dobře známe z historie, přes ty menší a menší, až takové, které běžného Evropana téměř míjejí. Jednou z takových bitev byla ta o Gran Chaco. O jejím smyslu jsou vedeny spory a často se řadí k příkladům zbytečné války, i když je považována za  jeden z nejkrvavějších vojenských konfliktů, který byl v Jižní Americe vybojován. Možná překvapí, že tato válka byla zajímavá i z pohledu československého státu.

Konfliktu se zúčastnily dvě nejchudší země regionu – Paraguay a Bolívie, jejichž vzájemná válka byla pro Jižní Ameriku největším válečným konfliktem 20. století. Oblast Gran Chaco, místními jinak nazývaná Zelené peklo nebo Chaco Boreal je územní část, rozkládající se přes území několika států. Je jednou z nejvíce nehostinných oblastí jihoamerického kontinentu. Je to obrovská polopoušť, převážně neobývaná plochá země o rozloze více jak 647 tisíc čtverečních kilometrů. Zahrnuje severní část Argentiny, odkud pokračuje na severozápad Paraguaye a dále na jihovýchod Bolívie a malou částí zasahuje na jihozápad Brazílie.

Válka mezi Paraguayí a Bolívií byla způsobena historickým vývojem v Latinské Americe. Díky Druhé tichomořské válce o ledek, ztratila Bolívie své pacifické pobřeží.[1] Aby získala přístup do Atlantického oceánu prostřednictvím říčních toků, začala osidlovat právě oblasti “Zeleného pekla”.

Paraguay vedly k tomuto území podobné důvody. Během války s tzv. Trojitou aliancí (Brazílie, Argentina a Uruguay) utrpěla územní ztráty, a proto považovala Chaco za příležitost k ekonomickému růstu. Tento způsob uvažování přispěl k tomu, že se této válce někdy říká také “Válka z touhy”, španělsky La Guerra de la sed, což doslovně znamená “žíznivá válka.”

Spor se vedl o území severního Chaco Boreal o rozloze přibližně 100 tisíc čtverečních mil (259 000 km²), ležící severně od řeky Pilcomayo, a západně od řeky Paraguay. První projevy nepřátelství začaly už v roce 1928 a to záborem dvou pevností. Nejprve byla Paraguajci zabrána a vypálena bolivijská pevnost “Vanguardia”, která byla na sporném území od roku 1905. Při této akci zemřelo 6 Bolívijců.

Jako odpověď na tento akt Bolívijci zabrali paraguajskou pevnost “Boquerón”. Na základě tohoto činu Paraguay podala stížnost ke Společenství národů. To vydalo rezoluci a Bolívie byla donucena pevnost “Boqueron” opustit. Na druhé straně Paraguajci museli znovu vystavit pevnost, kterou předtím vypálili. 12. září 1929 Paraguay a Bolívie podepsaly smlouvu o diplomatickém řešení konfliktu.

Aby se situace ještě více zkomplikovala, 25. října 1929 přišel Černý pátek, který byl spouštěčem světové hospodářské krize a citelně zasáhl i ekonomiky Latinské Ameriky. Po mnoho let byl dovoz (ve všech jeho směrech) nezbytný k uspokojení domácích trhů jihoamerických států. Také závislost na přítomnosti zahraničního kapitálu ve všech sférách průmyslu v těchto zemích byla zcela bez pochyb. Vybičováni krizí, bylo zabrání takové oblasti z ekonomického hlediska zajímavé pro obě strany, navíc podpořené spekulacemi, že v Gran Chaco by mohlo být bohaté naleziště ropy. Tyto spekulace s velkou pravděpodobností šířily v důsledku konkurenčního boje dvě ropné společnosti. Byly to Royal Dutch Shell, spolupracující s Paraguayí, a Standard Oil of New Jersey (dnes Exxon-Mobil), která naopak měla své zájmy v Bolívii.

V dubnu 1930 se přesto podařilo Paraguayi s Bolívií uzavřít dohodu, že si dobyté pevnosti vymění zpět, a skutečně – 23. července 1930 byly dobyté pevnosti vyměněny. I přes tento symbolický akt nebyla podepsána žádná skutečná dohoda o konečném míru, a bylo už jasné, že pomyslný válečný pohár přetekl – začalo horečné zbrojení na obou stranách. Naplno se konflikt rozhořel v roce 1932, i když Paraguay oficiálně vyhlásila válku teprve 10. května 1933.

Během tříleté války mobilizovala Bolívie 250 tisíc a Paraguay 120 tisíc vojáků. V bolivijské armádě byla přítomna Československá vojenská mise a sloužilo v ní i mnoho důstojníků německé císařské armády. Jejím hlavním velitelem byl německý generál Hans Kundt. V ozbrojených složkách Paraguaye tvořili poradce bělogvardějští generálové Ivan Bělajev a Nicolas Ern a důstojníci z armády ruského barona Pjotra Nikolajeviče Wrangela. V námořnictvu a letectvu pak působili italští instruktoři. To bylo hlavně proto, že dělové čluny ARP Paraguay a ARP Humaitá byly vyrobeny v Itálii. Také námořní letectvo bylo tvořeno výhradně italskými letouny Macchi M.18, Savoia-Marchetti S.59 a CANT 10.

Na začátku ozbrojeného konfliktu na tom byla Bolívie “papírově” lépe. Měla peníze díky těžbě ropy, a také disponovala větší a lépe vybavenou armádou. Měla lepší letadla. Ovšem řada faktorů tento stav otočila, a tak Bolívie válku nakonec prohrála. Obě země také čelily nepředstavitelným problémům při zásobování vojska, dopravě zbraní a vojenského materiálu na frontu, protože chyběla kvalitní infrastruktura a především cesty. Celková situace vojsk byla chaotická a nedostávalo se vybavení. Bolívie, která pro zásobování fronty využívala letadla, neměla padáky a tak munici a další proviant shazovala jen tak. Zásoby se při shozu samozřejmě poškodily. Válka probíhala v nížinatých bažinách a džunglích, na kterou nebyly bolívijské jednotky zvyklé, proto během konfliktu zahynulo na 60 tisíc bolívijských vojáků, nejen na smrtelná zranění, ale i na různé nemoci. Kromě slabé morálky, převážná část indiánských branců pocházela z náhorní plošiny Altiplano, a nebyli připraveni na takové klimatické prostředí. Paraguay ve válce utrpěla ztráty poloviční, protože jejich vojáci byli na tento druh boje lépe připraveni.

Bolívijské letectvo

Vzdušnou převahu, kterou Bolívie měla na začátku války, aktivně využívala. Pro potřeby bolívijské armády byly použity německá letadla typu Junkers Ju 52. Jednalo se tak o první použití těchto německých vojenských letadel ještě před druhou světovou válkou! Ve strategii bolívijské armády se využití letadel omezovalo hlavně na zpravodajskou a zásobovací činnost, ačkoliv velení letectva mohlo využít letadla k plošnému strategickému bombardování. Přesto to neudělalo. Po bombardování pevnosti “Puerto Casado” přišlo varování ze strany Argentiny, která Bolívii pohrozila, že pokud bude zabitý jediný argentinský občan, ponese Bolívie následky odvety. To už by bylo pro chudou zemi příliš.

Junkers Ju 52 byl německý třímotorový transportní letoun, vyráběný v letech 1931 až 1952 pod označením Ju 52 / 3m. Během třicátých let 20. století byl Ju 52 používán především jako civilní a nákladní letadlo. Během druhé světové války byl používán německou Luftwaffe pro přepravu vojáků a krátce jako střední bombardér. Celkem bylo postaveno 4845 letadel.

Bolívijská armáda využívala celou řada letounů, převzatých z civilního letectví. Zmíním jen některá – Junkers Ju 52 – „Chorolque“, který se počátkem roku 1936  zřítil do bažin Tapacarí v regionu Cochabamba. Dalšími hojně využívanými letadly bolivijskou armádou byly čtyři letouny CB-17. Tato čtyři letadla typu Ju 52 přepravily 4400 tun nákladu během dvou let, kdy byli během války v provozu. Byly také použity k evakuaci raněných z válečné zóny. Všechny čtyři byly upraveny na vojenskou verzi Ju 52 / 3mge a přežily konflikt bez úhony. V roce 1935 se letadla Ju 52 vrátily do civilní služby bolívijských aerolinií LAB (Lloyd Aereo Boliviano). Dalším kouskem, který je dodnes k vidění v Národním muzeu letectví (Museo Nacional de Aeronautica) v Buenos Aires je model CB-21 „Bolivar“ v barvách Lineas Aereas del Estado – LADE a v expozici je vystaven jako T158 „Rio Negro“. Tento letoun sloužil na konci války o Gran Chaco a později byl opět použit k civilnímu létání, kde fungoval až do roku 1959.[2]

Československá stopa v Bolívii

Československo před druhou světovou válkou patřilo ke špičce ve zbrojním průmyslu. Proto bylo nasnadě využít jihoamerický konflikt k získání obchodních zakázek. Jak jsem zmiňoval, v rámci vojenské mise poskytlo Československo Bolívii pět armádních poradců.[3] Zároveň naše země dodávala bolívijské armádě zbraně již od počátku provokací v roku 1928, čímž sjednotila jejich pěchotní výzbroj. Naše zbraně se v bojích osvědčily, navíc měly nízkou poruchovost, a byly jednoduché na obsluhu. Bylo dodáno na 30 tisíc pušek vzor 24 s ráží 7,65 mm a 1300 lehkých kulometů ZB vz.30. Kromě toho bylo dodáno i další vybavení. Uvedu jen namátkou – 400 kilometrů těžkého telefonního kabelu, 80 telefonů a 20 telefonních ústředen, batohy, zásobníky atp.[4] Bolívie byla pro Československo té doby zajímavý obchodní partner. Přesto bylo nutné začít myslet i na svou domácí obranou politiku, protože ve střední Evropě pomalu začínala vyrůstat další hrozba ze strany nacistického Německa.

Několik let po skončení konfliktu byla vyvrácena možnost ropných vrtů v oblasti, což vyvolalo pozornost vnějších zemí, které podporovaly válku, jako byly Spojené státy. Ty podporovaly Paraguay vojensky a ekonomicky – a Velká Británie, jež podporovala Bolívii. Drahý a krvavý konflikt trval celé tři roky a skončil v roce 1935 vítězstvím Paraguaye, která si nakonec připojila spornou oblast ke svému území. Tím se její rozloha zvětšila téměř o 60%! Mimo územní zisk vedla válka k decimaci mužské populace obou bojujících zemí a zastavení či v lepším případě výraznému zpomalení rozvoje obou zemí na desítky let.

Zdroje:

[1] Druhá tichomořská válka. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Druhá_tichomořská_válka

[2] Lloyd Aéreo Boliviano Fleet. Aircraft operated by LAB 1925-2010. Online: http://www.lloydaereobolivianofriends.com/430683565

[3] Československá vojenská mise v Bolívii (1934–1935). Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Československá_vojenská_mise_v_Bolívii_(1934–1935)

[4] Neferit, Sr.: Zapomenutá válka s československou účastí:válka o Gran Chaco. 07.12.2015. Online: https://rpgforum.cz/forum/viewtopic.php?t=13099

[5] La Guerra del Chaco, el conflicto que enfrentó a Bolivia y Paraguay por un petróleo inexistente. notimerica.com. 10.05.2018. Online: https://www.notimerica.com/sociedad/noticia-guerra-chaco-conflicto-enfrento-bolivia-paraguay-petroleo-inexistente-20180510103148.html