Jak to bylo s Inky

Incká říše byla nejmocnějším státem celé Jižní Ameriky. V době největší slávy ovládala oblast od And až k pobřeží oceánu. Říše byla propojená systémem silnic, které byly stejně tak kvalitní jako římské cesty. O jak fenomenální říši šlo si popovídám s kolegou, cestovatelem a badatelem se zájmem o Jižní Ameriku – Tomášem Stěhule, který se nedávno vrátil z cesty po Peru.

Tome, můžeš mi povědět něco o starobylých amerických civilizacích, zejména té incké, o kterou se velmi zajímáš?
Pro nás Evropany je důležité vědět, že existovaly tři nejznámější civilizace Nového světa – Mayové, Aztékové a Inkové. To byly hlavní civilizace, se kterými se Španělé setkali, když začali svojí conquistu. Přitom to byly jedny z desítek kultur, které v Americe vznikly. Lidé si někdy pletou jedny s druhými, kolují o nich mnohé mýty a předsudky – například, kdo byl nejvzdělanější, kdo nejvíce zaostalý, a kdo krvežíznivý…
Je třeba si uvědomit, že lidé do Ameriky přišli před 9 až 11 tisíci lety. Nikdo před nimi v Americe nebyl. A přišli ze Sibiře, přes Beringovu úžinu, kterou bylo tehdy možné projít. Je také možné, že ojedinělé skupinky lidí přišly už dříve, ale hromadné osidlování začalo až po konci doby ledové. Postupně lidé zalidnili celý kontinent od severu na jih. O tom, že se tato hranice může posunout do minulosti, se přou vědci i nadšenci. Stále se vynořují různé kontroverzní nálezy, datované do větší hloubky než 12.000 let. Pádné důkazy k přepsání učebnic však stále chybí. K tomu se vrátím někdy příště.  

První civilizací, se kterou se Evropané, po objevu Ameriky setkali, byli Aztékové. Španěly, kteří v té době byli zvyklí na řádění inkvizice, šokovaly aztécké krvavé oběti, když se tisícům lidí vytrhla zaživa srdce z těla, která se shodila z pyramid. Na druhé straně jejich předchůdci Mayové se proslavili hlavně vytvořením složitého kalendáře. Měli výborný systém psaní. Byli to praví géniové ve Střední Americe. 
Ale byli to Inkové, kteří vytvořili největší stát v historii předkolumbijské Ameriky. Stát, který se nedá srovnávat se státy v dnešním slova smyslu. Ale pokud bychom tyto tři civilizace mohli porovnat, pak Aztékové byli dobyvační jako staré Římské impérium. Mayové – ty můžeme porovnat s jejich městskými státy se starověkým Řeckem. A Inkové – to je taková jihoamerická Čínská říše.
Ale musíme si něco ujasnit – Inkové nejsou obyvatelé říše. Inkové – to je název vládnoucí elity, jméno vládnoucího klanu. Něco jako naši Přemyslovci, abychom připomněli jejich evropské současníky. Inkové byli Synové Slunce. A také dcery Slunce. Stát, který vytvořili, se nazýval Tahuantinsuyo.
Inti je Bůh Slunce, Inca je Synem Slunce. Prostí lidé byli především příslušníci desítek kmenů, kteří hovořili kečuánsky a ajmarsky. Dodnes se tyto jazyky udržují především v okolí Cusca.

Dnešní ulice Cuzca s pozůstatky starých kamenných základů. Foto: Autor

Jak je ale možné, že Inkové dosáhli takového kolonizačního rozmachu?  
Dnes bychom řekli, že Inkové měli skvělou vizi, dobré vládce a propracovanou organizaci. Začněme legendou. Ta říká, že se otec Slunce podíval na Zemi. A viděl, jak divocí a krutí lidé jsou. A protože srdce otce Slunce bylo plné soucitu, poslal své děti – Manco Capaca a Mama Ocllo – na Zemi. Děti Slunce a Měsíce, bratr a sestra, manžel a manželka, vystoupili z vody posvátného jezera Titicaca. Otec Slunce dal svému synovi Manco kouzelnou tyč. A synovi řekl: “Kde tyč snadno zarazíš do země, tam postavte město. A naučte lidi, jak žít pod paprsky svého otce Slunce.”
Dlouhá byla cesta Manco Capaca a Mamy Ocllo. Manco se všude pokoušel zarazit tyč do země. Ale všude byla kamenná. Až v údolí Urubamby se tyč snadno dostala do země. Manco Capac si pro sebe a svou ženu postavil na tomto místě doškový domek. A nazval toto místo městem Cusco, což znamená v jazyce quechua „Pupek světa“. A brzy, s láskou a péčí, přijímali k sobě další lidi, učili je, jak nastolit právo a spravedlnost, a jak žít jako lidská bytost. A přicházeli další lidé, které Manco Capac učil. Tím založil dynastii Inků. Tak se zrodili a začali řídit zemi, kterou nazývali Tahuantinsuyu, což v překladu z kečuánštiny znamená „Země čtyř směrů“. Tak to vypráví legenda.
A tento klan Inků postupuje stejnou cestou, kterou známe i ze starého Egypta – udržuje svou dynastii příbuzenskými sňatky, i mezi sourozenci, atd. Vládnoucí krev se nemá ředit. Jen vlastní sestra mohla být manželkou vládce.

Dobře, ale nutně mě napadá otázka, kdy začalo docházet k degeneracím. Přece je jasné, že pokrevní sňatky musely nutně vyvolat tyto malformace, podobně jako u egyptských faraónů a evropských šlechticů?
Je fakt, že některé deformace se vyskytly. Třeba poslední Inka Atahualpa měl na nohou čtyři prsty. Dokonce i v Cajamarce, kde zemřel, existuje zápis o tom, že měl takto zdegenerované prsty na nohou, které si po jeho smrti jeho poddaní odnesli pryč.

A co když to byl rodový znak? Nebo to byl skutečný příznak degenerace? 
Aby se degenerace projevily naplno, musí uplynout značná doba. A tomu tak v případě civilizace Inků nebylo. Jejich dynastie neexistovala příliš dlouho a udrželi se u moci jen něco málo přes sto let. Ale byli i inčtí vládci, kteří příbuzenské sňatky porušili. Již třetí Inka Lloque Yupanqui byl dlouho bezdětný, a teprve k stáru se oženil s dcerou náčelníka jedné z obcí v údolí, se kterou konečně zplodil následníka, podle inckých pravidel nelegitimního.

Původní úzká incká ulice a opět původní základy. Foto: Autor.


Inčtí vládci byli pokládáni za živé bohy na Zemi. Z toho přímo čiší jistá nedostupnost pro běžné obyvatele. Bylo tomu ve skutečnosti opravdu tak? 
Víme, že egyptští faraóni byli úplně nadřazeni obyčejným lidem. Přesto se jim stavěly sochy, tesali se do reliéfů, lidé je znali ze soch nebo zobrazení v chrámech. Inkové se však nikde nezobrazovali, a lidem se ukazovali jen v dobách, kdy měli něco jako naši dovolenou. 

To je velmi zajímavé, ale ještě mě napadá otázka. Legendy jsme si řekli, ale jak to ale bylo ve skutečnosti se vznikem Inckého impéria? 
Inkové byli zřejmě jednou ze skupin domorodců, kteří hovořili kečuánským jazykem. Tito lidé byli kočovníci a pastevci, kteří se hlavně věnovali zemědělské výrobě. Když bylo založeno Cusco, tedy v dobách, kdy ještě nebylo vůbec středem světa, bylo spíše na jeho okraji. Tehdy muselo čelit úderům nepřátel. 
A nepřátel nebylo málo, nejbojovnější a existenčně nejnebezpečnější pro Inky byli zpočátku především Chankové. Bylo jasné, že pokud Cusco padne, všichni zahynou. Cusco proto postavilo v první řadě dobrou armádu, která neustále bojovala. Město mělo právo požadovat pomoc od jiných městských států, protože bojové kmeny ohrožovaly všechny. A možná to byli Inkové, kdo pomohl nejvíce. Když se mladý vládce Pachacutec dostal k moci, pomohl v nouzi Cuscu, a tak byli Chankové poraženi, a on se tak stal nejvyšším vládcem.

Jak se to celé seběhlo? Víme o tom něco?
Jméno tehdejšího původního vládce Cuzca bylo zvláštní – Avaruacac – Plačící v krvi. Zdánlivě špatné jméno pro udatného velitele. Ale zřejmě si své jméno vysloužil až po své zradě. Protože ve skutečnosti na obranu před Chanki rezignoval a utekl. Možná to byl on sám, kdo zavolal na pomoc kmen Inků. 

Machu Picchu patří k symbolům Peru. Pro některé domorodce je to stále posvátné místo. Foto: Autor

A mladý Pachacutec převzal moc, zorganizoval obranu. Nastala velká bitva s Chanky. Inkové ztratili 8 tisíc bojovníků, Chankové 12 tisíc. A byli poraženi, čímž bylo město Cusco zachráněno. Pachacutec vyzval lid k vyhlazení Chanků. A bojovníci ho následovali, protože to byl hrdina.Postupně se Pachacutecova obrana stala útokem, zlomil Chanky, dobyl ajmarské království Colla. A když se ostatní panovníci podrobili, Pachacutec byl už tak velký, že ho nikdo nemohl ohrozit.
Možná překvapí počty mrtvých bojovníků. Ale kečuánský kmen byl početný. Dnes je to asi 26 milionů lidí – nejpočetnější indiánská populace v Americe. A bylo jich dost, aby postavili obrovské kamenné pevnosti z bloků velikosti třípatrového domu. Je otázkou, jak to udělali? Zkušeností s prací s kameny měli tisíce let. A záhada pohybů kamenných bloků o hmotnosti stovek tun není ani tak v technologii, jako spíše v tom, že se jim podařilo zorganizovat masy lidí. Ale podotýkám, že ohledně stavebních postupů je poměrně dost nevyřešených otázek.
Dnes si tehdejší život dovedeme těžko představit. Ale i tak se podařilo o Incké civilizaci zjistit hodně. O civilizaci Mayů víme sice víc, protože zanechali písmo. Inkové ho neměli. Přes celou velikost své kultury nevytvořili jediný písemný systém. Existuje dokonce i verze, že to bylo zakázané. 
Byla to naprosto totalitní říše. Absolutní vertikální struktura. Sapa Inca – přeloženo jako „jediný“. Syn Slunce je jeden, Sapa Inca je jeden. Další Inkové – úředníci, se zlatými disky v uších, jako symbolem příslušnosti k této kastě. A tak následovala celá hierarchie. Nebyla to monarchie, ale absolutní teokratická monarchie. Inka nebyl jen vládcem, ale také synem Božím na Zemi. Absolutní moc. Inka se nemohl mýlit. Byl svatý.

Jakým způsobem byla organizována moc v říši a kolik zde žilo obyvatel?
Systém moci byl uspořádán následovně. Celá populace říše, po příchodu Španělů, čítala asi od 13 do 15 milionů lidí, žila od dnešního Ekvádoru až do jižního Chile. Inkové věřili, že vlastní celý svět. Na jedné straně Tichý oceán, na druhé amazonská džungle. Tam byly jen malé skupiny Indiánů, pobíhající s mosaznými zbraněmi. A tak Inkové dobyli celý, pro ně známý svět. A vytvořili skvělý systém řízení.
Celá populace byla rozdělena na pětky, desítky, stovky, tisíce a tak dále. Hlava rodiny byla Pureh – muž a hospodář rodiny. Pureh byl zpravidla rolník. Měl manželku a děti. A pět Purehů si už vybralo svého náčelníka. Čistá demokracie. Pak náčelníka desítky, stovky. A nad sto Purehů už stanovilo dědičného vládce – Kurana. Systém je absolutní. A dále postupuje po vertikále nahoru. Nebo můžeme vidět tolik populární pyramidu. A všem bylo jasné, kdo a koho řídí.

Problém je písmo. Existuje i několik legend o tom, že písmo kdysi v Peru existovalo, ale to bychom se dostali úplně někam jinam. Místo písma Inkové používali provázkové písmo tzv. qipú, což ale není písmo v našem chápání. Dříve tu byl jakýsi sčítací stroj – yupana. Představte si kamenné desky s otvory, kam můžete dát fazole. A počítat. A ještě trojrozměrně opět ve tvaru pyramidy. Tam mohou být zpracovány miliony kombinací. A tak se počítalo na yupaně. K tomu byl potřeba někdo, kdo uměl počítat – camayok. Byl v každé vesnici. Na pět Purehů připadal jeden camayok. Prostě účetní. Počítal, kolik se shromáždilo kukuřice, brambor, počítal to vše pomocí yupany zprava doleva, a pak uvázal uzlíky různých tvarů na qipú. Když to měl hotové, poslal camayok qipú účetnímu desítky, a ten opět vše spočítal a poslal qipú účetnímu stovky. A tak dále, až se to dostalo přímo k Inkovi.

Přečtěte si také:  Další nálezy nacistických stop v Argentině
Divoká krajina peruánských And. Foto: Autor


Proč existuje verze, že mohl být zákaz psaní?
Já to ještě dopovím. Řekněme, že Sapa Inca chce od hlavního camayoka vědět, kolik brambor bylo sklizeno v celé říši? Qipú – je jedno jediné a sděluje –  tady je tolik milionů brambor. 
Absolutní kontrola. Státní sklady byly ohromující. Takové Španělsko byla tehdy válečnická, ale chudá země. Všechny investice, i na cesty do Ameriky, muselo vydřít z poddanských daní. A nyní Španělé poprvé viděli státní sklady, kde pro 15 milionů lidí byly zásoby sušených brambor a obilí na dobu 6 let! Kdyby se stalo cokoli, neúroda, nebo hladomor, říše mohla krmit své obyvatelstvo po dobu šesti let! Jen si uvědomte, jaká to byla péče! A proč existuje verze o zákazu písma? Proč psát? Vždyť kdyby byli lidé gramotnými, mohli by psát na plot, třeba – Pryč se Sapa Inca! To nemohl potřebovat. Ale teď to možná trochu zjednodušuji, otázka písma je kapitola sama pro sebe.

Byl k tomu důvod? Vždyť to byl přece živý bůh na zemi! 
To je pravda, ale opět se pohybujeme v ideálním světě. Není to vyloučeno, že by takové snahy o jeho svržení nebyly. Vemte si v podstatě již dobře zdokumentovanou občanskou válku, která zemi zachvátila těsně před příchodem Španělů. Tehdy šlo o bratrovražednou válku o trůn mezi Huascarem a Atahualpou. Zvítězil sice Atahualpa, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Oslabená a rozvrácená říše už neměla sílu bojovat proti skutečnému nepříteli – španělským dobyvatelům. 

To je zajímavé. Když už se bavíme o občanské válce, jaké zbraně vůbec Inkové používali?
Inkové nevymysleli nic nového. Zbraně byly docela primitivní. Hlavní zbraň byla makana – palice s bronzovou nebo kamennou špičkou, která prolomila lebku. Sapa Inca měl ale všechny osobní zbraně ze zlata! Možná si řeknete, že byly jen na ozdobu, ale uvažte – zlato je těžké. Plní svou úlohu dokonale. A navíc se jednalo o zbraň na blízký boj. Dřevěná hůl a nahoře zlatá koule. Bojovníci měli dlouhé oštěpy a štíty. Ale hlavní zbraň byl prak. Primitivní zbraň, se kterou ještě dnes pastevci pasou lamy a alpaky.

Tímto prakem vrhali kameny s nejvyšší přesností. Zato Sapa Inca vrhal místo kamenů zlaté koule. Inkové věřili, že zlato je pot božského Slunce a stříbro je pot Měsíce. Syn Slunce tedy házel ze zábavy do nenávratna zlaté koule. Uvádí se, že Francisco Pizarro, conquistador, který dobyl jeho říši, byl z této zábavy zajatého vládce, šokován. Koneckonců, Španělé z inckého zlata dostali pouhý zlomek. Sice stovky tun, ale pouhý zlomek!

Jak to řekl Manco Capac II., který vedl odboj proti Španělům? 
Nechal přinést pytel kukuřice, jedno zrnko hodil conquistadorovi Almagrovi a řekl: „Toto jste dostali. A toto je zlato, které zůstává u nás.“  Musel je tím přivádět k nepříčetnosti. Zlato zmizelo a nikdy se nenašlo. Někteří historici dodnes nechápou, proč Pizzaro všechno rozbil? Vždyť by stačilo jen sesadit Sapa Inku. Stát by snášel Španělům zlatá vejce. A všechny zlaté rezervy by byly v rukou Španělů. Na druhou stranu je možné, že Manco II. mlžil, a intrikoval, aby získal nějakou politickou výhodu. Ale vraťme se ke zbraním a válčení. Ano, vládce používal zlaté zbraně. Ostatní andské národy měly stejné zbraně. Inkové ale měli organizaci. A to je nejstrašnější zbraň.
Například vždy vyhlásili válku třikrát. Proč? Poprvé vyslali posly: Vyhlašujeme válku. Všichni byli napnutí, co se bude dít. Podruhé vyhlásili válku za několik měsíců. Přitom zkontrolovali, co protivník udělal, jak se připravil na obranu. A také, zda je zaseto. A napotřetí vyhlásili válku definitivně. Jenže nervy protivníka často nevydržely a mnozí to vzdali předem. A pokud to nevzdali, vše bylo načasováno tak, aby začal útok vždy před sklizní úrody. 

I proto, aby všechny vyděsili a zahnali je do opevněných měst, aby se jako partyzáni nemohli uchýlit do hor. A tak všichni byli uvnitř měst, měli hlad, zatímco inčtí obléhatelé jedli kukuřici a brambory, které právě dozrály během obléhání. A tak města padla. Ale to není všechno. Když se kmeny vzdali, Inkové nechali úředníky u moci na svých místech a vytvořili svojí separátní strukturu.

Centrum Cuzca je impozantní. Staré základy paláců umožňují s trochou fantazie nahlédnout do historie. Foto: Autor


A to fungovalo jak?Jak Inkové postupovali v takovém případě? 
Dokonce, i když se lidé nevzdali, nedotkli se vládnoucí elity. V jejich chápání byli, jako každá vrchnost, vyvoleni bohem. Proč? Kdyby přímo převzali moc, byli by  Inkové vnímáni jako okupanti. A lidé by začali s postupnou revoltou. A tak zanechali u moci dědičné vládce. A oni vládli dál. Ale vedle místního vládce byl dosazený guvernér Inků, který na vládu dohlížel. A byl postaven chrám Slunce. Je to jako v sovětském systému. Republiky vedly národní kádry, ale z Moskvy byl dosazen další soudruh. A stejně tak je dodnes řízena Čína.

Tome, dnešní lidi však více zajímá něco opravdu záhadného – to, co je vidět a co je podivné – operace a protažení lebek. 
Jenže to nedělali jen Inkové. Dělo se tak dávno před Inky, ještě před naším letopočtem, v kulturách Nazca a Paracas. Jeďte se podívat například do muzea v Paracasu. Zvláště v kultuře Nazca se prováděly náročné operace hlavy. Otázkou je, proč? Z lebek se vyřezal kousek kosti a místo ní byla vložena zlatá nebo stříbrná destička. Obvykle se to provádělo na velmi významných osobách. Zjevně na kněžích. I když nalezené lebky svědčí o tom, že osoba žila ještě dlouho po operaci, člověk nutně trpěl strašnými bolestmi – mít několikacentimetrový otvor v lebce není legrace. Ale pokud šlo o kněze, byl to jeho úděl a pro boha, ať byl jakýkoliv, kněží a vůbec fanatičtí věřící jsou schopni snášet všelicos. Jen vzpomeňme na sekty sebemrskačů, nebo na fanatika z knihy Dana Browna, který měl ostnatý pás utažený kolem stehna. To si Brown nijak nevymyslel, takové sebetrýznění opravdu existuje i dnes. 

Přečtěte si také:  Pochybnosti ohledně Hitlerovy smrti. Mohl to přežít!

Existuje verze, podle které byly u kněží části kostí lebky odstraněny, aby se zvýšila jejich nadpřirozená schopnost. I silná bolest je cesta, jak se uvést do tranzu, nejen halucinogeny. 

Jaká byla anestézie a existovala vůbec?
Byly různé léky proti bolesti. K dispozici byla koka, nebo kaktus z rodu Trichocereus. Už jeho novodobý název, San Pedro, ukazuje na jeho účel – protože svatý Petr měl klíče od nebe. Požitím nápoje se člověk opravdu vydá mimo tento svět. A používá se při rituálech dodnes.

A co změny tvaru lebek? 
Opět se dá říci, že Inkové nebyli ti první, i když se jim to připisuje. To dělala kultura Paracas, a kultura Nazca, dávno před Inky. Ve Střední Americe to dělali například i Mayové.

Je to v podstatě snadné. Když má dítě tvárné kosti lebky, ovazuje se mu obinadly nebo destičkami. Nadšenci tyto nalezené lebky připisují mimozemšťanům, ale to je nesmysl. Tento zvyk byl na mnoha místech světa, i v Evropě, Čechy a Moravu nevyjímaje. Na našem území se našly tři desítky takových lebek, pocházejících z 4. – 6. století n.l., z doby tzv. stěhování národů. A nikdo v nich mimozemšťany nevidí. 

Proč lidé tedy protahovali lebky? 
Těch důvodů mohla být celá řada. Byl to jednak ideál krásy. Copak se i dnes nejsme schopni pro krásu přinášet mnohé oběti? Ženy chodí na operace na zvětšení prsou, odsávání tuku? Další důvod mohl být i ten, který známe i dnes – odlišovat se. Kasty potřebovaly zvýraznit svůj původ, pokud to nešlo geneticky. Ve středověku v Evropě stačilo říci, že „šlechtici mají modrou krev“, ale to nebylo vidět. Kdežto protáhlá hlava byla vidět hned. Nelze zapomínat, že všechny kultury předkolumbijské Ameriky byly zaměřeny  nábožensky. Jejich města nebyla města v evropském smyslu, byla to náboženská střediska. Náboženství proniklo do všech sfér života tehdejších lidí. Každý krok byl náboženský akt.

Dnes si nedovedeme představit operace bez složitých chirurgických nástrojů. Ale za Inků se prováděly různé operace, lebek i břicha, a k tomu měli nejen různé jehly a kleště, ale i švy byly šité hlavami velkých mravenců.

Jak to bylo možné? 
Metoda je to opět velmi jednoduchá a logická, a právě proto geniální. Velcí mravenci mají i velká kusadla. Je-li potřeba zašít ránu, vezme se mravenec a přiloží se na ránu. Pak se utrhne tělíčko, aby zůstala jen jeho zakousnutá hlavička. Mravenčí hlava instinktivně kouše, svírá kusadla. A tak zaceluje ránu jako svorkami. Je to lepší než šití. 

A taková technika se zde používala už začátkem prvního tisíciletí př.n.l. A aby pacient neztratil mnoho krve, byly zde rány spojeny speciálními svorkami, i k ráně byly upnuty nádobky na odvádění krve z operačního prostoru. A to už je skoro postup moderní chirurgie. Velmi vysoké úrovně.
Inkové převzali všechny tyto dovednosti a použili je. Uměli se postarat o zdraví obyvatelstva. Ne proto, že by byli velkými humanisty, ale byli to obezřetní hospodáři. Lidé byli poučeni, aby předcházeli jakýmkoliv zubním chorobám, aby jejich zuby byly zdravé až do stáří. Byl povinný pravidelný střevní výplach, povinná zdravá výživa. 

A co společnost? Peníze? 
Lidé v říši byli všichni svobodní, neznali otrokářství ani poddanství. Znali peněžní systém, ale preferovali směnný obchod. Někteří badatelé to pojmenovali jako „incký komunismus“. Byl pro všechny, kromě Inků – tedy vládců. Protože Inkové byli nad všemi. Inkové měli pro své obyvatele velmi jednoduchý zákon, nebo spíše tři zákony. Nelži, nekraď a nebuď líný. To je všechno. I když nebylo písmo a knihy a zákoníky, tak to popsali Španělé, když dorazili v roce 1532 do říše.

Intihuatana byla pro Inky stejně důležitá jako hodinky pro moderního člověka. Foto: Autor


A co to všechno stálo, a za co se zboží měnilo? Třeba takový rolník, kde mohl dostat osivo, a další materiál?
V podstatě se nic neměnilo. Inkové měli tvrdý distribuční systém. Fungovalo to tak, že se rolník obrátil na svého účetního – camayoka. Řekl, že potřebuje tolik osiva, tolik lněného prádla, tolik na šití. Účetní to zkontroloval, poslal ho do skladu a vše dotyčný dostal zdarma. Jako na vojně. 
Říše Inků bylo obrovské, dobře fungující lidské mraveniště. Například obyčejná rodina sedí u stolu. Dveře domu by měly být široce otevřené, aby sem mohl nahlédnout úředník. Je tam dost, je tam přebytek, nedostatek? Všechno bylo pod kontrolou. A nikdo nepotřeboval nic.

Zemědělec obdělával tři pole, takový byl systém. Pole vlastní, jeho rodiny. Sluneční pole. A pole Inků. Dvě třetiny plodin dal říši. Tyto dvě třetiny, které šly na daně, byly použity na podporu chudých, nemocných, sirotků, na udržování armády, soudů a tak dále. Současně, asi dva měsíce v roce, byl člověk povinen pracovat na státních zakázkách, plnil službu tzv. “mita”. Muži šli na výstavbu silnic, mostů, rubání tunelů, prostě na veškeré veřejné práce. Je třeba říci, že systém „mita“ s radostí přijali Španělé. Je pravda, že za Inků člověk pracoval měsíc, za Španělů 12 měsíců, většinou dokud nezemřel…

A co dělal vládce? 
Dalo by se říci, že prostě vládl. Ale i on musel tvrdě pracovat. Začal s organizací obrovského státu, vše se odvíjelo od jeho příkazů. Třeba stanovil, kdy začít osev kukuřice. Vyšel se svojí zlatou hůlkou na své pole u chrámu, a svou zlatou lopatkou obdělal první záhon. A pak on a jeho synové zasadili kukuřici. A u brambor stejně. Inka zasadil první hlízu. Ostříhat lamy? Inka ostříhal první lamu. Stručně řečeno, vládce, předtím, než se stal vládcem, musel zvládnout řemesla svých poddaných. Musel to umět. Protože pokud vládce neví, co dělají jeho poddaní, bude mít o své říši v hlavě zmatek.

A pak zde byly dynastické povinnosti – oženit se se svou sestrou. 
Ano, ale vládce v tomto směru nijak nestrádal. Současně totiž existovaly sluneční domy pro Nevěsty Slunce, kterým se říkalo aklja. Nejkrásnější dívky byly vybrány už ve věku tří až pěti let pro službu panovníkovi. Byly to v podstatě takové ženské kláštery. Tam dívky dostaly perfektní vzdělání. A ve věku 12 – 13 let byly některé dívky poslány zpět svým rodičům a ty nejkrásnější se staly služebnicemi aklja. Inka pak mohl skutečně přijet do těchto domů Slunečních nevěst a vybrat si libovolnou dívku. Tím roznesl svůj genetický fond.
Tyto dívky mohly být pak předány jako odměna v podobě manželky nějakému vojenskému vůdci, nikoliv Inkovi. Byla to nejvyšší známka důvěry. Ale zároveň tyto dívky – Nevěsty slunce – byly výborně vzdělané, stále pracovaly. Tkaly velmi drahé látky, které oblékal Inka a jeho doprovod. To dokresluje fungování celé říše.

A nyní infrastruktura – silnice a vodovody. Jak to fungovalo? 
Infrastruktura byla vybudována s udivující technologií. Třeba síť silnic byla úžasná. Překvapila hlavně Španěly. Ti přišli a viděli obrovské silnice. Šířka necelých osm metrů, mírně vypouklá do středu, s drážkami pro únik vody, dlážděny kamením, tedy spíše velkými kamennými deskami, osazenými tak, aby žiletka nepropadla. Celková délka silnic byla v říši více než 40 tisíc kilometrů. Délka dvou hlavních dálnic, byla 5.600 a 5.200 km. Před stavbou transsibiřské magistrály v 19. století, byla cesta, vybudovaná za vládce Huayna Capaca, nejdelší cestou na světě. A to vše za říše Inků. 
Silnice přitom vedly pouští, a ty kamenné dlaždice se lámaly a dopravovaly z hor. Pokud silnice vedla podél pobřeží, byla obklopena vysokou zdí tak, aby nebyla zavátá pískem. A v horách byly silnice tak kvalitní, že i Španělé psali, že i římské silnice byly v horší kvalitě.

Přečtěte si také:  Nezdařené atentáty na Fidela Castra

Ale to nebylo všechno – musely se i razit tunely skrz hory. A nebo překlenout hluboké strže provazovými mosty. Obrovské provazy se protáhly na stovky metrů. A některá lana Inkové měnili každý rok. Nejslavnější takový most je přes řeku Apurimac. Tento most se prý od roku 1350 neopravil, a po příchodu Španělů teprve ne. Žádné lano se nevyměnilo. A tak se tento most zhroutil až po roce 1800. Pět set let vydržel bez opravy! 

Typický incký domek postavený v pozdním období. Foto: Autor.

A to Inkové neznali kolo, lidé měli jen vlastní nohy. 
Neznali ani hrnčířský kruh. Přesto se po silnicích pohybovalo zboží, armády, stáda, poslové. Podél silnic byly hostince, tzv. “tambo”, kde posel nebo cestující, mohl dostat vše, co potřeboval. Inkové nemohli řídit říši, pokud nevytvořili perfektní systém poštovní komunikace. Toto spojení fungovalo rychleji než moderní pošta Bolívie, protože zpráva z města Cusco do města Quito, dva a půl tisíce kilometrů, šla pět dní. Pro pohyb zpráv vybírala říše ty nejrychlejší chlapce – kterým říkala chasqui. Sloužili podobně jako poslové v armádě. Každý chasqui běžel od dvou a půl do pěti kilometrů. Navíc běžel v nadmořské výšce až pěti kilometrů a rychlostí, která překračuje rychlost moderního mistra světa. A k tomu neustále žvýkal listy koky. To jako doping. A odnesl zprávu až do Quita. Zprávu nesl v uzlech qipú a všechno bylo zašifrováno. A nebo nesl ústní zprávu, která byla klíčem pro rozšifrování zprávy. Proč teď nemůžeme qipú rozšifrovat? Protože ústní klíč prostě nemáme.
A tak posel běží. A po něm běží další. Prostě štafeta. Běží společně, jeden druhému předává qipú a klíč k němu v nějaké slovní hříčce, možná ve verších, aby to bylo lépe k zapamatování, kdo ví? Žádné qipú se nesmělo ztratit. Inkové měli jeden trest na všechno – trest smrti.

Význam zprávy byl určen barvou tašky na hrudi posla. Modrá nebo zelená taška je obyčejná pošta, žlutá je pro následníka trůnu, červená je velmi důležitá zpráva. A když posel běžel s červenou taškou na hrudi, i armáda se zastavila, a všichni křičeli: Důležitá zpráva! Okamžitě se válečníci rozestoupili, aby uvolnili místo poslu a ten běžel mezi řadami válečníků. A všichni ho zdravili jako posla velkého Inky.

S tím souvisí i moje další otázka. V nížinách a v pouštích je horko, v horách může v noci i voda zmrznout. Co měl takový chasqui na sobě?
Inkové měli velmi jednoduché oblečení. Usuty – sandály z kůže lamy, unca – jednoduchá halena, sahající těsně pod kolena nebo do kolen. A bez rukávů. A čelenka. Ženy měly dlouhé šaty až po kotníky.

Takže jsi nám tady vykreslil obraz národa, který převzal všechno užitečné z předchozích kultur. Nic neničili, přejali zdravotnické a jiné dovednosti. Navíc obratně budovali infrastrukturu – cesty, poštu, vojsko. Neměli sice písmo a kolo, ale komunikovali pomocí uzlů. Lidi však dnes zajímají hlavně lidské oběti. Byly i tresty smrti? 
Ale ty byly velmi sporadické. Ne všechny národy měly tradici lidských obětí. Ale spíše bychom řekli, že šlo o velmi humanitární postupy. Oběti byly nadopovány drogami, kokou, a pak usmrceny. Souviselo to s některými inckými obřady. Nešlo o hromadné akce jako u jiných kultur.

Že by byli tak ohleduplní? To se mi nechce věřit…
Pokud by Inkové museli k dovršení nějakého cíle obětovat dokonce celý národ, udělali by to klidně a racionálně. Tak se třeba zbavili Chanků. Jejich zbytky utekly do Amazonie a ztratily se tam. Jenže Inkové prostě přemýšleli: proč bychom obětovali lidi, když mohou být použity v práci? A tak uvažovali v době, kdy prostí lidé na celém světě neměli absolutně žádná práva. Člověk neměl žádnou cenu. Měl jen jedno právo – neumřít hladem. Toto právo bylo Inky lidem uděleno. Pro 14., 15., i 16. století to bylo jedinečné právo, které nemělo obdoby. Evropané, Asiaté, i jinde, pokud to nešlo jinak, umírali hladem, mečem, umírali v otroctví i poddanství, upalovány jako čarodějnice, atd. Nikdo se o ně nestaral. A jen zde, Inkové, uvažovali úplně jinak. 

Pojďme raději k radostnějším věcem, k obyčejnému životu tehdejších obyvatel. Jak to bylo třeba s výběrem manželky? 
Život tehdejšího obyvatele říše probíhal v podstatě na ulici. Staré Cusco bylo postaveno ve tvaru jaguára a plány jejich měst byly kopií života člověka. Například Ulice Kolébka, Ulice Plazící se dítě, ulice Hrajících si dětí, ulice Lovce. Ulice Plnění příkazů, ulice Výrostka, ulice Staršího muže a tak dále. Muž kráčel, jak šel jeho věk, dětství skončilo, musel se naučit lovit, nebo sloužit v armádě. A také se musel oženit před věkem 25 let. A pokud sloužil v armádě, nebo byl kurýrem, pracoval na stavbách, neměl na nic jiného čas.

U dívek to bylo jiné. Od 18 do 25 roku se měly vdát. Ano, obvykle si našly ženicha ve své vesnici, ale pokud to nešlo, rodiče jednoduše pozvali chlapce odjinud, aby se rychle narodily děti. Říše potřebovala děti. Byly to budoucí dělníci. Takový byl systém.

V říši Inků nebyla žádná svoboda? 
Třeba tresty byly spravedlivé. Například za krádež – trest smrti, lež – trest smrti. Ale když se zjistilo, že muž kradl, protože měl hlad, trest nebyl proveden. A úředníka, který přivedl osobu do takového stavu, že musel krást, popravili veřejně. A pokud by se zjistilo, že kvůli jeho chybě třeba zahynuli dělníci na stavbě, vypukl hlad, došlo k neúrodě, byl dán úředníkovi na záda velký kámen. Bylo to rychlé a poučné. Ostatní úředníci to viděli a věděli – pokud něco provedou, čeká je to samé. Budu krást nebo ne? 

A jak byli zabiti běžní pachatelé?
Pokud člověk spáchal zločin proti komunitě a komunita byla to hlavní, trest byl tvrdý. Inkové neznali otroctví, ale komunita bylo několik desítek rodin tzv. Ayllu, které žili společně, byli to příbuzní i cizí lidé. Pracoval pro celou komunitu. Něco jako staré vesnické občiny v Evropě za pohanských dob před křesťanstvím. 

Pokud člověk spáchal zločin proti komunitě, pak byl vyobcován z jejího středu. Byl vyveden z pole na neutrální místo. Všichni stáli, vzali kameny a ukamenovali ho. Že to bylo kruté? Nic nového. To samé fungovalo ve starověké Palestině u Židů. Trest vykonala celá komunita. Nemohlo tedy dojít k žádným krvavým konfliktům a odvetám proti jednotlivcům. Každý měl kámen v ruce. 

Život však nebyl jen samá práce.
Lidé měli i jakousi dovolenou. A pak, každý měsíc byl státní svátek. Lidé si odpočinuli a bavili se. Když se mluví o kalendáři, každý si vybaví ten mayský s jeho slavným datem, kvůli kterému se v roce 2012 mohli všichni zbláznit. Ale i Inkové měli velmi přesný kalendář. Začal s datem slunovratu. Bylo nutné sledovat Slunce. Kněz sledoval, kdy se Slunce dotkne zvláštního kamene – tzv. Intihuatany. A slunovrat byl určen s přesností na minuty. Svátek Slunce slavila celá říše. A pak každý měsíc byl nějaký zvláštní svátek. Lidé pili i alkohol, kukuřičnou pálenku zvanou čiča, jedli různé lahůdky – maso z lamy, alpaky, morčata… 
Svátky byly organizovány centrálně, jako všechno. Vše bylo barevné, lidé utíkali s pochodněmi, vše bylo osvětlené ohněm. Byl třeba svátek zbavování se nemocí, když lidé  odhodili všechno, co bylo špatné, a to bylo spáleno na hranici. A v každém městě bylo náměstí pro hromadné slavnosti. Taková byla říše Inků a život v ní. Tvrdý, ale spravedlivý. 

Díky za zajímavé informace a budeme se těšit na další zprávy z nových cest. 

Ptal se Luboš Šafařík

[1] Stěhule, T.: Tajemný národ Inků. Záhady života, 01/2019. Str. 6-11. ISSN: 1804-9265

Tomáš

cestovatel, publicista.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..