Bouřlivá Nikaragua
Nikaragua byla vždy v centru pozornosti USA jako most mezi Amerikami, která měla schopnost ovlivňovat i sousední země. Možná někdo tuší, že je to středisko Sandinistické revoluce, která v zemi pokračuje s krátkou přestávkou dosud. Stojí stranou zájmu většiny světa a mainstreamových médií a přesto v ní opět teče krev. Poslední měsíce plní titulky některých novin zprávy o střetech s policií a napětí v ulicích. Má se Střední Amerika obávat destabilizace a nového konfliktu?
Ale pěkně popořádku, projdeme si její historii, abychom pochopili skutečnosti, za kterých revoluce vznikla, a jež ovlivňují současný napjatý stav v zemi. Nikaragua se vymanila ze španělské koloniální nadvlády 15. září 1821. Radost z nově získané nezávislosti ale netrvala dlouho, a tak pouhých několik měsíců poté byla země připojena k tehdejšímu Mexickému císařství. Ani toto spojení nevydrželo a v roce 1823 se země odtrhla, aby s dnešní Kostarikou, Hondurasem, Salvadorem a Guatemalou, vytvořila tzv. Federativní republiku Střední Ameriky.
Ovšem nově vzniklá federace se potýkala s celou řadou těžkostí, střetů zájmů vlivných skupin, z nichž každá měla jinou představu o vývoji státu. Závažný byl i problém komunikací a neexistence dopravních sítí, které by spojovaly jednotlivé země. Ačkoliv tyto potíže by se daly postupně překonat, největším problémem se ukázala církev a bohaté vrstvy obyvatelstva, které vytvořily silnou opozici myšlence federalismu. A tak nakonec Nikaragua v roce 1838 federaci opouští, následována Kostarikou a Hondurasem.
Země byla a je mostem mezi dvěma oceány, kterou využíval už kdysi obchodník Cornelius Vanderbilt k vykládání zboží a cestujících z jeho lodí. Tuto trasu totiž využívali dobrodruzi, obchodníci a emigranti, cestující z atlantické části Spojených států do Kalifornie, kde byla v letech 1848-49 objevena zlatá ložiska. To udělalo z Nikaragui strategické a důležité místo ve Střední Americe.
Počínaje rokem 1858, v rámci konzervativní politiky, začalo období hospodářského oživení. Zmiňuji to proto, poněvadž se jednalo o jedno z nejvýznamnějších období v historii celé země. Období se označuje jako „První konzervativní Republika“ nebo “Třicet konzervativních let”. Hospodářství, kulturní a společenský rozvoj, který v menší míře způsobil nerovnost v sociálních třídách, udělal ze země nejstabilnější a nejbohatší stát ve Střední Americe, a jednu z nejlepších amerických ekonomik, s pevným ústavním režimem a osvědčeným řízením veřejných financí. Tyto úspěchy způsobily, že do Nikaragui začala proudit vlna přistěhovalců z Evropy, zejména z Německa a Itálie, kteří ještě více podpořili ekonomiku k růstu. Nikaragua se stala na tehdejší dobu ekonomickým tygrem. A tak zatímco Salvador, Honduras a Guatemala byly zmítány ozbrojenými konflikty, a v Kostarice došlo v této době k několika vojenským převratům, Nikaragua zažívala zlatou éru.
Období konzervativní vlády po třiceti pěti letech skončilo takzvanou liberální revolucí 11. července 1893, kdy byl svržen prezident Roberto Sacasa. Do čela se postavili liberálové, v čele s doktorem José Santosem Zelayou Lopezem. Ten zavedl represivní diktátorský režim, který byl příčinou další politické nestability, nicméně mu umožnil zůstat u moci až do roku 1909. Z ekonomického hlediska se kupodivu zemi během jeho vlády i nadále daří, což Zelayovi umožnilo rozšířit svůj vliv ve Střední Americe. Jeho vliv ale nezapadal do geopolitických her USA, a tak byl Zelaya nakonec svržen přímým zásahem vlády Spojených států, prostřednictvím tzv. Knoxovy poznámky.[1]
Začala nová občanská válka mezi liberály, kteří drželi moc, a konzervativci, kteří požádali o pomoc USA. Ti za podpory amerických námořníků obsadili Nikaraguu, a v roce 1911 umístili do prezidentského úřadu Adolfa Díase.[2] Americká armáda zůstala v Nikaragui více než deset let. Po odchodu amerických vojáků byly vytvořeny vlastní bezpečnostní sbory, Národní Garda, vedená Anastasiem Somozou Garcíou, který se těšil důvěře USA. Opozici v té době vedla významná postava – Augusto Nicolás Calderón Sandino,[3] známý jako Augusto C. Sandino, generál rolnického původu, který, když se nakonec liberálové a konzervativci dohodli, pokračoval i nadále v boji proti intervenci ze strany USA. Nakonec byl v roce 1933 okolnostmi donucen podepsat s tehdejším prezidentem Juanem Bautista Sacasou dohodu o míru a rozpuštění své armády, což pro něj v praxi znamenalo rozsudek smrti. Sandino byl skutečně zabit 21. února 1934, a jeho vraždu měla na svědomí právě Národní Garda.
Jednalo se o první čin, který vedl Somoza s podporou USA. Byl to počátek založení rodinné diktatury Somozů, která měla podporu USA, jejíž zájmy také hájila. Tento stav trval nepřetržitě od roku 1936 do roku 1979.
Sandinisté byli inspirováni bojem Fidela Castra a Ernesta Che Guevary v horách Kuby a vizí partyzánského boje s podporou malého rolnictva. Proto návrh, se kterým přišlo vedení FSLN v roce 1962, zahrnoval strategii povstání se základním táborem v horách, venkovským partyzánským bojem, a podporou rolnictva, který by byl spouštěčem všeobecného povstání, díky němuž by bylo možné porazit diktaturu bez ohledu na podporu z USA. Bohužel FSLN nedokázala napodobit úspěchy kubánských revolucionářů a Sandinisté byli Národní Gardou potlačeni. Proto byl zvolen jiný postup. Veškeré boje byly utlumeny a Sandinisté “hromadili potichu síly”.
Toto období trvalo až do 27. prosince 1974, kdy přibližně v jedenáct hodin v noci komando FSLN napadlo dům somozisty José María Castillo Quanta, který se nacházel uvnitř, ale kde se také konalo společenské setkání, při kterém byli přítomni důležití vládní činitelé a představitelé soukromých společností. To byl začátek přerušované a rostoucí ofenzívy, která vyvrcholila vítězným vstupem do hlavního města Managua 26. července 1979.[5]
Tento boj se nazývá Nikaragujská revoluce nebo Sandinistická revoluce. Tohoto úspěchu bylo možné dosáhnout díky podpoře tehdejšího SSSR a Kuby. Po svržení Somozů a obsazení hlavního města Managua byla založena marxistická “vláda národní jednoty” v čele s rodinou Ortegů, v níž Sandinisté s drobnými obměnami vládli od roku 1979 až do roku 1990. I když zpočátku stále ještě probíhala občanská válka, nová vláda zahájila rozsáhlé reformy za podpory a po vzoru Kuby. Vláda prosadila školskou reformu, která zahrnovala hromadnou alfabetizaci a vymýcení negramotnosti. Bylo nutné reformovat zdravotnictví, vybudovat průmysl a zdokonalit infrastrukturu. Zároveň bylo nutné udělat řadu kroků v oblasti lidských práv, především byl kladen důraz na rovnost pohlaví.
Od roku 1981 musela Sandinistická vláda čelit ekonomickým sankcím ze strany USA a také tzv. Contras – kontrarevolučním bandám, financovaným a vyškoleným americkou CIA, vytvořených za účelem svržení FSLN. Podpora nikaragujských Contras pocházela ze tří zdrojů: CIA, obchodu se zbraněmi do Íránu a obchodu s drogami.
Co se týkalo obchodu se zbraněmi, tak v roce 1986 bylo zjištěno, že Reaganova administrativa prodávala tajně zbraně Íránu, který válčil proti Iráku v irácko-íránské válce, a z výtěžku financovala protivládní povstalce – Contras v Nikaragui.[6] Írán byl v té době na seznamu zemí, podporujících terorismus, a bylo zakázáno tam exportovat zbraně. Celá aféra je dnes známá jako Írán-Contras. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později konstatoval, že Spojené státy v Nikaragui porušily mezinárodní právo, protože se v rozporu s mezinárodními úmluvami a mezinárodní zvyklostí vměšovaly do vnitřních záležitostí jiného státu.
Co se týkalo drog, tak pro tuto operaci, podle dokumentů, které uvolnila vláda USA, a které se týkaly případu Írán-Contras, existovala podpora CIA. Kolumbijští a mexičtí obchodníci s drogami (například známý kartel Medellín v čele s Pablem Escobarem nebo kartel Guadalajara) finančně podpořili Contras výměnou za uvolnění tranzitních cest k dopravě drog do Spojených států.[7]
V roce 1983 se FSLN stala politickou stranou a mohla se účastnit prvních svobodných voleb, které se konaly v roce 1984, a ověřili je mezinárodní pozorovatelé. V těchto volbách strana FSLN získala absolutní většinu – 67% hlasů. Problém s Contras se i nadále stupňoval a v roce 1987 už stálo proti centrální vládě v Nikaraguy více než 10 000 ozbrojenců! To si vyžádalo reakci státu a tak byl rozpoután ozbrojený konflikt, který trval až do roku 1989. Ten měl za následek smrt více než 38 000 lidí a hospodářské ztráty zhruba 17 miliard dolarů. Sandinistická vláda nemohla nadále udržovat nepopulární válku, která vyčerpala hospodářství. Navíc země po pádu Sovětského svazu zůstala bez jakékoliv podpory.
Po konci studené války v roce 1990 tak obě strany podepsaly příměří. Následné prezidentské volby konané 25. února 1990 Daniel Ortega prohrál s Violettou Chamorrovou. Na 16 let se Sandinisté stáhli do opozice.
Pak přišel rok 2006 a Daniel Ortega znovu vyhrál a stal se opět prezidentem. Od té doby vyhrál volby pokaždé. Při posledních volbách z roku 2016 získal dokonce 72,5% všech platných hlasů, což je v historii Nikaragui nejvíc od prvních demokratických voleb v roce 1984.
Demonstrace z dubna 2018 mu však jeho vládu narušují. Nejdříve mírné protesty přerostly v pouliční boje s policií a vyžádaly si několik mrtvých. Demonstrujícím se nelíbila důchodová reforma,[8] která předpokládala nové sazby v platbách sociálního zabezpečení. Reforma nejvíce vadila důchodcům, soukromým společnostem, a přidali se i studenti. Avšak i poté, co Ortega zrušil požadovaný výnos a apeloval na zklidnění, situace se nadále nelepší, a protesty si až dosud vyžádaly desítky obětí a stovky zraněných. Byly vypáleny budovy veřejných úřadů, rozhlasová stanice a nedávno otevřený baseballový stadion. Demonstrace proti sociálním problémům přerostly během května v odpor proti vládě Daniela Ortegy, kdy na jedné straně stojí jeho příznivci a na druhé odpůrci. Hlavním požadavkem demonstrantů je nyní odstoupení prezidenta Daniela Ortegy a viceprezidentky, jeho manželky, Rosario Murillo, což oba zásadně odmítají. Ve strategických městech byly nasazeny armádní a jiné pořádkové síly.
Mezinárodní organizace obviňují vládní složky z neadekvátního používání síly. Spojené státy obvinily Nikaraguu z porušování lidských práv a odmítly vydávat víza představitelům vlády. Zároveň pozastavily činnost svojí ambasády v zemi. Také české ministerstvo zahraničí varuje před cestou do Nikaragui.[9]
Budoucnost ukáže, zda Sandinisté i tentokrát ustojí situaci, a nebo v zemi dojde k nějaké obdobě “barevné revoluce”, která opět změní poměr sil v regionu.
Zdroje:
[1] Miranda, L.: La nota Knox: 30 días que conmovieron Nicaragua. laprensa.com.ni. 24.12.2009. Online: https://www.laprensa.com.ni/2009/12/24/opinion/11257-la-nota-knox-30-dias-que-conmovieron-nicaragua
[2] Adolfo Díaz. Wikipedia. Online: https://en.wikipedia.org/wiki/Adolfo_Díaz
[3]Augusto César Sandino. Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/Augusto_César_Sandino
[4] Daniel Ortega. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Daniel_Ortega
[5] Cruz, E.: Así fue el asalto a la casa de Chema Castillo en diciembre de 1974. laprensa.com.ni. 27.12.2014. Online: https://www.laprensa.com.ni/2014/12/27/politica/1670365-ortega-era-un-reo-y-hoy-el-tiene-reos-a-otros
[6] Aféra Írán-Contras. Wikipedia. Online: https://cs.wikipedia.org/wiki/Aféra_Írán-Contras
[7] Stěhule, T.: Syn drogového krále: Pablo Escobar pracoval pro CIA. tom-stehule.com. 07.04.2017. Online: http://tom-stehule.com/2017/04/07/syn-drogoveho-krale-pablo-escobar-pracoval-pro-cia/
[8] Claves para entender la crisis en Nicaragua por la reforma del seguro social. rt.com. 22.4.2018. Online: https://actualidad.rt.com/actualidad/269288-claves-crisis-nicaragua-reforma-seguro-social
[9] Nikaragua_doporučení na cesty. Velvyslanectví České republiky v Mexiku. 18.06.2018. Online: https://www.mzv.cz/mexico/cz/viza_a_konzularni_informace/upozorneni_na_cesty/nikaragua_doporuceni_na_cesty.html
[10] FOTO: Valle, C.: Miles marcharon por una Nicaragua libre. 10.05.2018. Online: http://www.hoy.com.ni/2018/05/10/miles-marcharon-por-una-nicaragua-libre/
