Legendární etnikum Uru

Na obloze se pomalu stahují šedé mraky a nad starodávným městem Tiwanaku se schyluje k dešti. V tomto prostředí to vypadá až teatrálně, přesto to dotváří kulisu tomuto zvláštnímu místu, které již celá desetiletí nedává archeologům a dalším badatelům spát. Uprostřed ruin se člověk cítí jako v jiném světě. Na mysl vyvstanou staré indiánské pověsti. Ty nám vyprávějí, že v Bolívii, na náhorní plošině, v nadmořské výšce 4000 metrů, tam, kde leží tyto starodávné ruiny města Tiwanaku, se zjevil velký bůh Viracocha, aby zde po velké potopě vytvořil znovu život.

Další legenda praví, že zde před několika desetitisíci roky přistála kosmická loď. Z lodi měla vystoupit žena jménem Oriana, která sem byla vyslána z jiné planety s úkolem, stát se pramáti Země. Aby toho nebylo málo, bylo Tiwanaku také u zrodu nejslavnější říše Jižní Ameriky – slavné říše Inků. Zde, podle legendy vyšel z vody první inka Manco Capac se svojí družkou Mamou Ocllo, aby za pomoci zlaté hole založili Cusco a vytvořili slavnou Andskou civilizaci Tahuantinsuyo – říši Inků.

Podle současných poznatků se má za to, že kultura Tiwanaku existovala v letech 1500 př.n.l. a zanikla někdy kolem roku 1000 n.l.. Samotné Tiwanaku (nebo Tiahuanaco), se dnes nachází nějakých 15 km od jezera Titicaca. Píši dnes, protože v minulosti byly břehy jezera daleko blíž. Rozkládá se na ploše přibližně 600 hektarů. Při procházení areálem oceníte architekturu a technická řešení, které dodnes nejsme schopni adekvátně vysvětlit. Současné ruiny v sobě zahrnují polopodzemní chrám, chrám Kalasasaya, pyramidy Akapana a Puma punku (Lví brána), která leží jihozápadně od hlavní rozsáhlé lokality. Asi nepřekvapí, že všechny chrámy města byly astronomicky orientované.

Tiwanaku je mystickým místem, které přitahuje stále více návštěvníků. Je to takové Machu Picchu Bolívie. Dokonce v lednu 2006, když se bolivijský prezident Evo Morales poprvé chopil moci, nechal si svoji prezidentskou funkci posvětit právě tady. Tehdy Morales za účasti kněží bývalých kultů stál na schodech chrámu, v rukou třímal jakési žezlo, na krku řetěz z květů a na hlavě měl čepici, připomínající korunu.

Co skutečně stálo v pozadí vzniku tohoto tajuplného místa asi už nikdy nezjistíme. Už jsem zmínil legendu o ženě jménem Oriana. Ta údajně měla na rukou pouze čtyři prsty opatřené plovací blánou, a podle pověsti porodila celkem 70 pozemských dětí. Poté se zase vrátila v kosmické lodi zpět ke hvězdám.

Tímto aktem měla vzniknout generace inteligentních bytostí, které později ovládly a vzdělaly statisíce nových pozemšťanů. Cílem bylo v hlavách těch “bosých a přirozeného poučení neschopných, vykřesat poznání a vybavit je základy dnešního vědění.“ Bylo Tiwanako vybudováno pro tyto “nové” lidi? S legendou by mohla souviset i zdokumentovaná událost, která pochází z doby po kolonizaci Jižní Ameriky. V 17. století se španělský obchodník Fernando Lopez při své cestě do Jižní Ameriky setkal se zvláštním mužem. Po návratu domů poslal španělskému králi supliku, v níž se mimo jiné zmiňoval, že v okolí Tiwanaka, kam se chtěl znovu vypravit, se již dlouho pohybuje podivný, domorodci uctívaný muž, o němž se říká, že přišel z hvězd. Jeho věk odhadl okolo čtyřiceti let. Lopez tvrdil, že muž, s rukama se čtyřmi prsty, dokáže vyhledat pod zemí vzácné barevné kovy, a vesničanům že hledá podzemní vodu!? Na   konec dopisu připsal, že jméno tohoto muže je Uru…

Přesuňme se nyní v čase o 400 let dopředu, až do roku 1936. Tehdy v Cuzcu zemřel muž, který se vůbec v ničem nepodobal původním indiánským obyvatelům. Nebyl ani běloch, ani míšenec a nepodobal se příslušníku žádného z lidských plemen. Měl světlou pleť a světlé vlasy, na rukách měl údajně jen čtyři jakoby srostlé prsty. A jmenoval se … Uru.

Uklouzl prý na skalní římse a pádem do hluboké propasti se zabil. Místní Indiáni tehdy říkali, že to od něho byl nerozum, v tomhle věku lézt po skalách… Ale v jakém věku? Před svou smrtí vypadal prý tak na 46 let a nikdo z indiánů si nepamatoval, že by někdy vyhlížel mladší. Dokonce i místní stařešinové tvrdili, že si pamatují tohoto muže již od svých dětských let – a již tehdy vypadal stejně. Byl to onen Uru, kterého zmiňoval Lopéz ve své suplice? A nebo to byl pouze jeden z příslušníků starodávného kmene?

V roce 1930, v rozhovoru s americkým novinářem, Uru prohlásil, že žije na Zemi již 434 roků a jeho skutečný věk je naprosto mimo lidské dimenze, podle jeho slov měl vlastně žít věčně…

Novinář jej považoval za blázna, ale vesničané k němu chovali až posvátnou úctu. Nikdy nepracoval, živili ho vesničané, což byl zvyk po předcích. Uru tvrdil, že je dítětem z hvězd. Nikdo si totiž nepamatoval, odkud přišel. Byl tam odjakživa a zvěsti o něm se předávaly již dlouho z generace na generaci. Lidé si o něm vyprávěli, že je jedním ze synů pramáti Orjany.

Kdo to tedy byl?

Místní domorodci si byli jisti, že ho na Zemi vysadili z nějakého kosmického korábu, který se ale měl snad zřítit do oceánu a Uru byl odsouzen k pobytu na zemi.

Uruové byli vždy malý kmen a svůj neobvyklý způsob života na plovoucích ostrovech zahájili již před staletími, ve snaze izolovat se od agresivních Collů a Inků. „Uru“ je pojmenovali Aymarové a volně přeloženo do češtiny to znamená „ty z aureoly“, něco jako “ty ze záře”. Dále je známe jako Jas-Shoni (Lidé z vody) a Kot’suñové (Lidé z jezera). Francouzský etnolog Jehan Albert Vellard se mezi etnikem Uru pohyboval několik let,[1] a při rozpravě se členy kmene se dozvěděl zajímavou historku o jejich původu:  

„My jiní, my obyvatelé jezera, my Kot’suñové, my nejsme lidmi. Byli jsme zde dříve než Inkové, dříve než otec nebes Tatiú stvořil lidi. Ajmary, kečuánce, bělochy. Byli jsme tu dokonce ještě před tím, než slunce začalo ozařovat zemi. Už v době, kdy země byla ještě v polotemnu, kdy ji osvětlovalo jen množství hvězd a luna, tehdy bylo Titicaca mnohem větší než dnes, již tehdy tu žili naši otcové. Ne, nejsme lidé, naše krev je černá, proto necítíme chlad jezerních nocí, nehovoříme lidskou řečí, a lidé nerozumějí, jak hovoříme my. Naše hlava je jiná, než ostatních indiánů. Jsme velice dávní, jsme nejdávnější… jsme obyvatelé jezera, Kot’suñové. my nejsme lidé.“

Jejich odolnost vůči nepříznivým klimatickým podmínkám byla neuvěřitelná. V prostředí, ve kterém by normální člověk musel onemocnět, se Uruové těšili dobrému zdraví. Vysvětlovali to tím, že nejsou lidmi, a jen se jim prý podobají. Ve skutečnosti pocházejí z kosmu.

Dodnes žijí jejich potomci na rákosových plovoucích ostrovech na jezeře Titicaca. Sňatky s aymarsky hovořícími členy domorodých kmenů vedly k úpadku čistokrevných Uruů, kteří tak dnes mluví výhradně aymarsky a pozbyli i původní černou krev.
A tak otázka na závěr zní: Byli pozdější Inkové něčím jako nástupnickou civilizací, jakousi vyčpělou podobou již kdysi úspěšné říše? Je pozoruhodné, že poslední inka Atahualpa, měl dle dochovaných indicií na rukou a nohou také jen čtyři prsty. Byla to náhodná degenerace, a nebo v tom můžeme hledat pozůstatky ztracené historie, kterou jsem se pokusil nastínit v tomto článku?

Zdroje:

[1] Jehan Albert Vellard. Wikipedia. Online: https://es.wikipedia.org/wiki/Jehan_Albert_Vellard