Význam jezera Titicaca

Legendami opředené vysokohorské jezero Titicaca je nejvýše položenou vodní plochou na světě. Jeho hladina leží ve výšce 3821 metrů nad mořem a samotné jezero má i další úctyhodné parametry – nejhlubší hloubka je 284 m, a zaujímá plochu neuvěřitelných 8562 čtverečních kilometrů. Jezero na hranici Peru a Bolívie hraje v této části světa významnou úlohu.

Obrovská masa vody výrazným způsobem ovlivňuje krajinu v širokém okolí. Na vysokohorských pláních ve výšce kolem 4000 m n. m. kolísají teploty během 24 hodin o desítky stupňů, a i v letních měsících klesají v noci pod bod mrazu. A právě tepelná kapacita vody svou setrvačností tyto prudké výkyvy tlumí, a tak je v blízkosti jezera mnohem příznivější klima, než ve srovnatelných geografických podmínkách jinde. Mrzne zde výjimečně, dokonce tu Ize pěstovat omezený počet užitkových plodin – brambory, dále hlíznatou rostlinu ocu a otužilou obilovinu, známou jako quinoa, nebo-li chilský merlík. [1]

Říše Tiahuanaco

Za těchto okolností není žádným velkým překvapením, že okolí jezera bylo obydleno již od příchodu prvních lidí do Jižní Ameriky, a že se zde v průběhu prvního tisíciletí před naším letopočtem rozvinula jedna z nejstarších vyspělých jihoamerických kultur. V období od roku 500 př. n. I. do asi 1000 n. l. existovala říše Tiahuanaco (Tiwanako) se stejnojmenným centrem. Jeho skutečně záhadné rozvaliny leží na bolivijské straně, přibližně 20 km od jezera. Tato říše rozšířila v průběhu času svoji sféru vlivu až na pobřeží Tichého oceánu, a po svém rozpadu zanechala v oblasti na jih od jezera několikamilionový národ Aymarů. Tato skutečnost byla zejména důsledkem toho, že v říši Tiahuanaco byla s největší pravděpodobností povinným státním jazykem ajmarština, jejíž používání zlikvidovalo za 1500 let desítky, možná stovky různých jazyků původních kmenů a národů, obývajících tuto oblast. Pro kulturu Tiahuanaco bylo jezero Titicaca životně důležité tím, že v okolí vytváří snesitelné podmínky, vhodné i pro zemědělství.

Pro Inky, kteří začali naplňovat svoji historii na druhé straně jezera v asi 300 km vzdáleném Cuzcu zhruba 200 let po kolapsu Tiahuanaco, bylo jezero posvátným místem, kolébkou jejich rodu. Podle legend se totiž od jezera Titicaca vydal zakladatel inckého rodu Manco Capac se svým doprovodem hledat místo, kde by založil hlavní město nové říše. Tak mělo vzniknout budoucí Cuzco, ležící o 500 metrů níže, než je hladina jezera. Zajímavou teorii o vzniku Inků například předkládá ve své knize “Kdo byli Inkové,” její autor Miloš Vajkrt.[2] Paradoxem je, že zpět k jezeru se Inkové dostali rozšiřováním svého vlivu až 200 let po založení Cuzca!

Inkové odvozovali svůj “božský” původ od Slunce a považovali se za jeho syny a dcery. K poctě svých prapředků vybudovali »Synové Slunce« v okolí jezera mnoho svatyň. Ovšem nejvýznamnější jsou přímo v jezeře na Isla del Sol a Isla de la Luna (ostrov Slunce a ostrov Měsíce). Právě zde měl první Inky podle pověstí vysadit jejich otec-bůh Slunce, když je vyslal na Zemi, aby vládli lidem a chránili je. Proto měli Inkové naučit Indiány, co je dobré a co je zlé, dali jim řád a zákony, naučili je řemeslům a jiným znalostem. Jejich bůh-otec jim ještě dal na cestu semena hospodářských plodin, z nichž nejdůležitější byla kukuřice.

Podle současné archeologie žili v minulosti v okolí jezera Titicaca Indiáni tří různých jazykových skupin – aymarské, kečuánské a pukinské. Aymarové jsou zřejmě produktem půldruhého tisíciletí působení kultury Tiahuanaco jižně od jezera. Za vznik několikamiliónového národa Kečuů jsou přímo »odpovědni« Inkové, kteří programově “pokečuánštili” všechny kmeny a národy, které během třistaleté expanze svého panství pohltili. Proto není žádným velkým překvapením, že pukinské jazyky téměř úplně vymizely. Dnes jimi hovoří pouze několik málo stovek Indiánù, a to pouze díky tomu, že se sami zcela dobrovolně izolovali od ostatní populace tak důkladně, jak to jen bylo možné.

Pod tlakem okolních Aymarů se Indiáni kmene Uru doslova »ukryli« na ostrovech dvou vysokohorských jezer – Titicaca a mnohem menšího bolivijského jezera Poopó. Jejich odloučení bylo tak dokonalé, že muži dokonce nikdy vodní hladinu neopouštěli, pouze ženy občas dojížděly na pevninu, aby na trzích vyměňovaly své přebytky – zejména ryby – za věci, kterých se jim na ostrovech nedostávalo. Aby se Uruové ještě více distancovali od ostatních Indiánů, tvrdí dodnes, že oni jsou uvnitř úplně jiní než lidé, že mají černou krev, která je chrání před promrznutím, a že jejich předkové žili na Zemi dávno předtím, než se zde objevili lidé, a tito předkové se dokonce ani rase Homo sapiens nepodobali…

Plovoucí ostrovy

V jezeře Titicaca se nachází kolem sedmdesáti ostrovů a ostrůvků, z nichž ty obyvatelné dávno osídlili většinoví Indiáni (Aymarové a později Kečuové) již zmíněné ostrovy Slunce a Luny. A tak utiskovaným Uruům nezbylo v nouzi nic jiného, než si “vyrobit” ostrovy vlastní. Proto převážná část jejich populace žije na tzv. plovoucích ostrovech. Nacházejí se v oblastech jezera, kde se hloubka pohybuje jen kolem dvou metrů, a tvoří je vrstva rákosu »totora«. Ostrovy ve skutečnosti neplují, jak by se dalo podle jejich názvu usuzovat, pouze občas s nimi může pohnout větší bouře. Masa rákosu totiž spočívá na dně, a jak hmota odspodu uhnívá, musejí Indiáni neustále shora doplňovat další a další vrstvy rákosu, aby ostrovy náhodou neodpluly do větších hloubek. Pravděpodobně by se postupně potápěly.

Rákos je pro obyvatele ostrovů naprosto nepostradatelný, provází je celý život a je pro ně doslova vším – “pevnou půdou” pod nohama, stavebním materiálem, topivem nebo dopravním prostředkem. Však je také sklizeň rákosu nejdůležitější pracovní činností jinak dosti práci se vyhýbajících mužů. Kromě rybolovu a výroby rákosových člunů je vše ostatní záležitostí žen. A to včetně zemědělských prací, neboť na rákosových ostrovech jsou dokonce i políčka. Dnešní Indiáni jsou živi převážně z turistického ruchu, hlavní výdělek představuje prodej upomínkových předmětů, převážně textilií a napodobenin mochické keramiky, které se ovšem vyrábějí jinde.

Jezero je přístupné jak z Peru, tak z Bolívie po silnicích nevalné kvality, nebo letadlem do Juliaky, vzdálené zhruba 40 km od jezera. Ovšem v druhém případě je třeba vzít v úvahu, že se naráz ocitnete v takové nadmořské výšce, která může být pro neaklimatizovaného člověka až životu nebezpečná.

Východiskem pro výlety na jezero je městečko Puno, založené roku 1657 u místního stříbrného dolu. Puno je i na peruánské poměry chudé a zanedbané a o neschopnosti místní správy svědčí to, že zde na břehu obrovského jezera zápolí město s chronickým nedostatkem vody! S tím souvisí i neobvyklý zážitek. Na cestě z města do přístavu je asi 500 metrů nezastavěná plocha. Již na konci města nám bylo divné, že nás občas doslova předběhne místní obyvatel. A o kus dál jsme zjistili příčinu – vzhledem k chybějící kanalizaci a nedostatku vody běhala na tuto volnou plochu vykonávat velkou potřebu řada obyvatel města! Však také byla hladina relativně uzavřeného zálivu u přístavu kompletně zelená od sinic.

Zhoubný turismus

Zbytky Uruů přečkaly ve svém odloučení na plovoucích ostrovech tisíciletý útisk okolních národů a nepříznivé životní podmínky. Avšak je více než pravděpodobné, že nepřežijí rozvíjející se turismus. V přístavu si každý turista musí »dobrovolně« koupit sáček bonbonů, aby měl na ostrovech co rozdávat. A tak při vzrůstajícím počtu návštěvníků bude mít současná generace Uruů zákonitě obrovské zdravotní potíže, způsobené obezitou. Ihned po příjezdu se na vás vrhne houf dětí a žebrají o cokoli. Máte je co odhánět, abyste si mohli alespoň něco prohlédnout. A nežebrají jenom děti. Muži, kteří právě zhotovovali novou loď z rákosu, nám předvedli nádhernou pantomimu o tom, jak jsou natolik zesláblí, že bez posilnění bonbóny práci nedokončí.

Obyvatelé ostrovů na jezeře Titicaca jsou od pradávna nedostižnými mistry ve splétání rákosových lodí, dokonce část odborníků zastává názor, že se kameny na stavbu bolivijského Tiahuanaco dopravovaly z podstatné části na rákosových člunech po vodě. Proto si také Thor Heyerdahl pozval místní odborníky, aby dokázal, že ve starověku mohli lidé překonat Atlantik na lodi z rákosu. A na druhý pokus se mu plavba se člunem Ra podařila. Dnešní Uruové ještě stavbu rákosových člunů ovládají, ale znalci řemesla postupně vymírají. Dříve Indiáni na takových člunech cestovali po jezeře z ostrova na ostrov nebo na břeh, lovili ryby, či vyjížděli sklízet rákos. To je již minulost, dnes pro všechny tyto účely používají domorodci dřevěné motorové čluny. Na rákosových člunech potom pouze za úplatu pořádají vyjížďky pro turisty. Změny jdou dokonce tak daleko, že mezi přístavem v Punu a turisty nejnavštěvovanějším ostrovem jsou linií rákosu vyznačeny dvě jednosměrné »cesty«, aby nedocházelo ke srážkám. Některé budovy na ostrovech již mají plechové střechy, a mnozí Indiáni bydlí na pevnině, a na ostrovy jen dojíždějí, aby pózovali turistům a prodávali jim upomínkové předměty. Život těch, kteří dosud žijí na plovoucích ostrovech, je stejně ubohý jako jinde v Andách na venkově. Děti se odmala batolí na rákosu… Představte si, že byste celé dětství vyrůstali na slámě ve stodole, kde to všude píchá. Mne překvapilo, že i když Indiánky připravují jídlo na otevřeném ohništi, neshoří kompletně celé ostrovy, ačkoli vše je z rákosu, suchého jako troud.

Přes vzrùstající turistický ruch zůstává jezero nadále obestřeno tajemstvím, jehož odhalení chrání vysoká nadmořská výška, velká hloubka a kalná voda. Mnoho jeho fyzikálních vlastností a dějiny okolního osídlení dosud čekají na vědecké vysvětlení. Se svým velkorysým projektem zde například neuspěl s potápěči a miniponorkami ani známý oceánolog Jacgues-Yves Cousteau.

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: Quinoa: Legendární potrava starých Inků. tom-stehule.com. 26.09.2018. Online: http://tom-stehule.com/2018/09/26/quinoa-legendarni-potrava-starych-inku/

[2] Vajkrt, M.: Kdo byli Inkové? 2008. ISBN: 978-80-86844-36-7. Online: https://www.databazeknih.cz/knihy/kdo-byli-inkove-144359