Jaroslav Mareš: Kurupira stále tajemná

Ve středu 5. května 2021 nás náhle opustil spisovatel Jaroslav Mareš. Vzpomínám na náš první rozhovor, který jsme vedli v roce 2017 a jako vzpomínku na vynikajícího badatele, cestovatele a kryptozoologa znovu tento rozhovor publikuji.

Pane Jaroslave, věřím, že jste se vrátil ke své milované tajemné Kurupiře! A mrzí mě, že už jsme spolu další rozhovor nestačili…

Pro řadu lidí představuje Jaroslav Mareš prototyp cestovatele, který se po celý život aktivně věnoval pozorování divoce žijících zvířat, kryptozoologii, záhadám a entomologii. Po čase vyjednávání, ohledně termínu schůzky, se konečně setkáváme jednoho krásného zářijového dne v klidné kavárně v centru Prahy. Cestování je dodnes jeho velký koníček a tak jsem velmi rád, že se potkáváme osobně, abychom si popovídali o jeho životě, knihách a samozřejmě největší záhadě jeho života – tajemné stolové hoře jménem Kurupira.

Bude to téměř 40 let od Vaší expedice na démonickou horu v srdci amazonských pralesů. Když se dnes řekne Kurupira, co to pro Vás stále ještě znamená ? Změnil se Váš názor na tuto horu ?
“Kurupira je pro mě stále tajemstvím obestřená hora. Názor na ni jsem nezměnil. Jsem přesvědčený o tom, že se jedná o zvláštní místo, které možná někdy v budoucnu bude možné prozkoumat. I když já vzhledem k věku stojím dnes již spíše v pozadí, někteří moji kolegové, především světoznámý paleontolog RNDr. Martin Kundrát, PhD, se o dosažení vrcholové plošiny této hory aktivně zajímají. Stále se snaží najít způsob, jak tam proniknout. Mohlo by to znamenat i objev nových zajímavých druhů živočichů či masožravých rostlin, tak, jak se to již podařilo i u jiných stolovek. Bohužel, zatím bez konkrétních výsledků. Kontakty, které jsem před lety v Brazílii měl, už dnes bohužel nemám. K získání nových informací se ale pokouším využívat známých, kteří do oblasti cestují.”

Někteří lidé, kteří do oblasti stolových hor na severu Brazílie cestovali tvrdí, že Kurupira nikdy neexistovala a že je Vaše kniha jen smyšlenkami brazilských legend, míchaných s realitou?
“To je dost úsměvné. Ti lidé jistě v širší oblasti Kurupiry nikdy nebyli. Je však pravda, že tam v současnosti vládne velký zmatek v zeměpisných názvech, a to se týká jak hor, tak i třeba i řek. V době naší cesty v roce 1978 byla Kurupira pod jménem Serra Curupira uváděna nejen na brazilských mapách, které jsme měli k dispozici, ale třeba i na mapě Brazílie, vydané u nás v roce 1969 Kartografickým nakladatelstvím (mohu potvrdit, J.M. mi původní mapy se zakreslenou horou ukázal – pozn. T.S.) Dnes se na brazilských mapách používá pro Kurupiru spolu se sousedním pohořím na západě název Serra Urucuzeiro a na venezuelské straně střídavě Cerro Delgado Chalbaud, nebo je neoznačená. Tento název je pak přisouzen hoře na sever od ní, jak to platilo od dob francouzsko-venezuelské expedice počátkem padesátých let minulého století a jak je to dle mého názoru správné. To znamená, že z neznámých příčin bylo jméno Kurupira vypuštěno, a nahrazeno jinými názvy a ve jménech těchto hor vznikl neuvěřitelný chaos.
Dokonce i Královská zeměpisná společnost v Londýně v devadesátých letech minulého století upozorňovala na skutečnost, že jsou v této oblasti zaměňována jména hor a řek, jejichž toky nejsou navíc na brazilských mapách správně zakresleny. Například řeka Pacocimau byla dříve na našich mapách označována jako Toototobi. Dnes je Toototobi dál na západě. Jsem přesvědčen, Domnívám se s velkou jistotou, že britský spisovatel A. C. Doyle ve své knize “Ztracený svět” používá reálie skutečné hory Kurupira, o níž ho pravděpodobně informoval jeho přítel P.H. Fawcett.“

V knize píšete, že oblast byla uzavřená armádou. Sledujete ještě aktuální situaci kolem oblasti ? Máte nějaké informace o vývoji ?
“Armádou uzavřená oblast je poměrně široká. Jako důvod existuje celá řada záminek. Ať je to boj proti drogovým kartelům nebo ochrana indiánských kmenů. Dokonce přijatá opatření jsou tak přísná, že pouze podezření jim dává oprávnění k sestřelení letadla. To nemám z druhé ruky, to je oficiální vládní opatření, o němž jsem byl s krátkým předstihem informován jedním plukovníkem brazilské armády, se kterým jsem se v Praze setkal.
Nepřehlédnutelným a podivným důkazem je zrušená výstavba silnice Perimetral Norte, která měla spojovat západ a východ země. Bylo tam investováno obrovské množství peněz a stavba si vyžádala řadu lidských životů, aby nakonec byla zcela a bez pádného důvodu zrušena. Zřejmě proto, že vedla pouhých 100 km od této tajemné stolové hory.
Všechny tyto skutečnosti navazují na dávnou indiánskou pověst, že je Kurupira sídlem děsivého démona, a proto se místní indiáni do blízkosti této stolové hory neodvažuj. A nakonec je tady řada záhadných věcí, které se v okolí dějí. O některých z nich jsem zmiňoval i v knize. To jsou jen střípky, které se dostaly na světlo, kdoví, co tam vlastně je! Faktem je, že je Kurupira stále zcela nedostupná. ”

Hrdinou druhé části Vaší knihy o tajemné stolové hoře je lovec orchidejí a zlatokop Reg. Jeho smrt je pro mě trošku záhadou, a tak by mě zajímalo, co si o tom dnes myslíte?
“No samozřejmě, že jsem o tom přemýšlel. Otázka je, zda skutečně zahynul, nebo třeba jen chtěl z nějakého důvodu zmizet. Nasvědčuje tomu několik skutečností. Nechápu třeba, jak je možné, že ten jeho společník jménem Tom, v pralese úplný zelenáč, který s ním pod Kurupirou měl být a údajně ho našel mrtvého, se sám a bez pomoci dostal zpět do civilizace. To je pro takového člověka prakticky nemožné. Takže, jak o tom píši i v knize, otázka Regovy poslední vůle nebo důkazů jeho smrti naznačují, že mohli být spolu domluveni a Reg se třeba už pod Kurupiru nevrátil a někde zmizel i se svou Číňankou, kterou miloval. Tom se pak nějaký čas zdržel v Boa Vistě a nakonec se se svou historkou po určité době vrátil zpět. Jak to bylo ve skutečnosti, se už stejně nikdo nedoví.”

V posledních týdnech jsme se dozvěděli o zabití několika příslušníků izolovaného kmene v Brazílii. [1] Jaké je podle vás postavení místních Indiánů ve skutečnosti ? Plní FUNAI (organizace na ochranu Indiánů) dobře svoji funkci ? (Víme, že v minulosti tato organizace prošla řadou skandálů spojených s likvidací domorodých Indiánů.)
“Podle mých zkušeností probíhá nekončící válka mezi garimpeiros (portugalský název pro zlatokopy, pozn. T.S.) a indiány, a jen sem tam něco pronikne ven do médií. Většinou garimpeiros vyhrávají, protože mají moderní střelné zbraně. V podstatě bych to přirovnal k tomu, když Američané “vyčistili” Severní Ameriku od Indiánů. Stejná věc se děje v Jižní Americe. Ale také indiáni umí být nebezpeční. Například tzv. černí Waitari, které bych přirovnal k elitní bojové jednotce, proti kterým není žádná legrace bojovat. Oni znají dokonale přírodu a umí se v ní pohybovat, skrývat. Tvrdí se o nich, že jsou neviditelní. Než se nadějete, z ničeho nic proti vám stojí bojovník Waitari. Nejčastěji používají luky a šípy, ale čím dál více také foukačky s otrávenými šipkami. To, že vás s ní zasáhnou ani nepocítíte, nebo si můžete myslet že vás něco štíplo nebo jste se škrábli o větvičku, a za 5 minut jste po smrti.

S organizací FUNAI jsme se při našich cestách nikdy nesetkali, ale v Brazílii nemá dobrou pověst. Z historie víme, že se přímo podíleli na zabíjení indiánů, ať už formou otrávených potravin, nebo i jinak. Víte, problémem Brazílie je obrovská korupce, a já pochybuji, že se to tam nějak zlepšilo. Takové lidi najdete vždycky. Když se potřebujete zbavit nějaké indiánské osady nebo třeba jako garimpeiro se potřebujete dostat do nějaké oblasti, tak si myslím, že i podplacení funkcionáři z organizace FUNAI nad tím nejen přivřou oči, ale ještě vám s tím pomohou.”

Napsal jste více jak 20 knih.[2] Na kterou z nich jste obzvláště hrdý ?
“Ze všech knížek je to jednoznačně “Kurupira – zlověstné tajemství”. Nejen díky stylu, kterým je napsána, ale především díky předmětu knihy, mém osobním zážitku z cesty, který byl pro mě nejkrásnějším zážitkem v životě, i když jsme tam málem zůstali. O knihu měli velký zájem i čtenáři, takže měla celkem 5 dotisků.”

Vždy mě fascinovalo Vaše vyprávění o amazonských mravencích a jejich způsobu života. Působilo to na mě, že oni jsou jedni ze skutečných vládců džungle. Zvlášť jejich výroba “zvláštní houby”, kterou se pak živí celá jejich kolonie. Mají tito mravenci ještě další tajemství, které musíme pochopit ?
“Rozhodně ano, v posledních letech se stále více myrmekologů (myrmekologie – nauka o mravencích, pozn. T.S.) domnívá, že se jedná o superorganismus, kde jednotliví mravenci představují něco jako třeba buňky lidského těla. Tělo vám také řídí mozek a vy nepřemýšlíte nad některými procesy, řízené vegetativními nervy. Stejně tak na mě působí funkce toho mraveniště. Ale kde je ten mozek ? Věda říká instinkt, ale nikdo nedovede vysvětlit, co to ten instinkt je.

Když si totiž představíme tu obrovskou dělbu práce, která v celém procesu výroby houby nastává, je těžké pochopit, kdo to v tom obrovském množství jednotlivců řídí. To zřetězení funkcí, pěstování houby, a jak si to jednotlivé kasty předávají mezi sebou. To není jen nanošení listů, ale následně to musí rozmělnit, další skupina to musí rozdělit na menší dílky atd. To je kombinovaný úsudek, kterého samotný mravenec není schopný. Můžeme se domnívat, že existuje něco jako kolektivní vědomí, které tyto kolonie řídí, ale z vědeckého hlediska o tom zatím moc nevíme.

Další zajímavostí je, že když nová královna opouští mraveniště, nese si v kusadlech zárodek houby, a ve chvíli, kdy založí nové mraveniště, to původní už je pro ni konkurentem a mravenci mezi sebou bojují. Ale neplatí to tak u všech druhů. Do Evropy se dostal před lety jeden druh mravence, původem z Argentiny, který se ale chová tak, že nové kolonie naopak s mateřskými koloniemi kooperují. Taková gigantická supermraveniště se rychle šíří po celém světě, především v teplejších oblastech, a nikdo neví, jak to skončí.

Čím se v posledních letech nejvíce zabýváte? Stále píšete knihy?
“Stále se věnuji svému koníčku a to je entomologie. Pracuji třeba na popisu některých nových druhů mantikor. Zároveň mám rozepsány asi z jedné třetiny dvě knihy. Jednu o Yukonu a jednu o cestách za brouky kolem světa. V 70. letech už jsem v nakladatelství Academia podobnou knihu vydal, samozřejmě v mnohem menším rozsahu, a byla velmi rychle vyprodána. Ta, na které teď pracuji, bude mnohem obsažnější a zajímavější. Všechno však záleží na tom, jestli se domluvím s nakladatelstvím.”

Kdysi jste v jednom rozhovoru řekl, že Vás ze všech zemí nejvíce fascinoval brazilský prales.[3] Stále si to myslíte a proč tomu tak je ?
“Ano, brazilský prales je pro mě nejsilnějším zážitkem. Ta příroda, ta pravá divočina, to se nedá slovy popsat. Člověk, který tam nebyl, si ani nedovede dobře představit tu obrovskou rozlohu pralesa, který i dnes stále ještě zabírá více jak polovinu rozlohy Evropy. Když procházíte divočinou, z každé strany poznáváte něco nového, jiného a neznámého, co si v tu chvíli třeba vůbec nedovedete vysvětlit. Ta atmosféra, kdy se setkáváte s celou řadou třeba i menších živočichů, jejichž chování je pro vás zcela nečekané až nepochopitelné!

A samozřejmě je tady ten prvek tajemna. Dobře si vzpomínám na členitý terén, který jsme museli překonat a najednou jsme vystoupali na návrší, kde se před námi v celé majestátnosti objevila Kurupira. Jako když se rozhrne opona v divadle. To byl silný zážitek, na který se nezapomíná. Představte si, já jsem po té cestě toužil 10 let, sháněl informace a najednou to tady bylo. Hltal jsem každou informaci, kterou nám dali misionáři, kteří sice v zásadě na záhady kolem Kurupiry nevěří, ale i ta fakta, která pro ně nebyla důležitá, tak pro mne měla velkou cenu, protože jsem si je mohl začlenit do celkové mozaiky.”

V severní Botswaně jste objevil a pojmenoval nejsilnějšího dravého brouka světa, kterého jste v roce 1976 vědecky popsal pod jménem Manticora imperator. Můžete říct něco víc o způsobu jeho života ?
“Víme, že se dožívá minimálně 8 let, což je na brouka rekordní doba. Jeho kořist tvoří především sarančata, velcí potemníci a v podstatě jakýkoliv větší hmyz. Jeho lovecký styl bych přirovnal k tygrovi. Umí jít po stopě kořisti, kdy pomocí tykadel hledá pachovou stopu. Ve chvíli, kdy je kořist na dosah, se mantikora začne třást, jako kdyby ji posedla lovecká horečka. Pak se rozběhne a na kořist skáče bokem, podobně jako tygr. Zajímavostí je, že mantikora má značně asymetrická kusadla, pravé kusadlo je oproti levému mimořádně dlouhé. To mantikoře umožňuje zaklesnout se kořisti mezi štít a krovky, a následně ji prakticky přeštípnout.“

Zorganizoval jste celou řadu expedic za tajemnými zvířaty. Na co jste byl na svých cestách nejvíce hrdý a na co rád vzpomínáte ?
“Pro mě to byl jednoznačně objev toho nádherného dravce Manticora imperator. Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo i setkání s jaguárem, který do té doby zcela jistě neviděl člověka. To bylo při tom náročném návratu zpět od Kurupiry, kdy nám opravdu do smíchu nebylo. Bylo to velice zvláštní, jakoby si nás jen hlídal, kontroloval, že opouštíme jeho teritorium. Ale nikdy nezaútočil. Vidět jaguára v divočině je něco, na co se nedá zapomenout. A pak to byla samozřejmě i výprava do močálů Džiundu na hranicích Zambie a Demokratické republiky Kongo, kde údajně žije létající tvor, nápadně připomínající přežívajícího ptakoještěra,“

Rozumím, tak mě tak napadá, bál jste se při svých cestách někdy o život?
“Víte, bát se můžete předem. Ale když už někde jste, bát se nesmíte. Vždy jsem vážil klady a zápory, a ve chvíli, kdy bylo riziko veliké, tak jsem do toho nešel. Ale když už jsem se rozhodl, do poslední chvíle jsem byl přesvědčený, že to dobře dopadne. Jednou jsem se ztratil v Amazonii na řece Urubu. Tehdy jsem na kraji pralesní světliny objevil nádherného tesaříka druhu Macrodontia cervicornis. Tak jsem si řekl, když je tady jeden, tak jich tady bude určitě víc. A tak jsem šel dál a dál, až jsem přišel na další světlinu. A tak to pokračovalo, až jsem zjistil, že nevím, kde jsem, že všude kolem dokola jsou podobné světliny. Nikde žádný orientační bod, který bych si pamatoval, protože jsem jim téměř nevěnoval pozornost. Tehdy jsem se opravdu bál. A jako naschvál žádného dalšího brouka, kromě toho prvního, jsem už nenašel.

Pěkný zážitek jsem měl také v Botswaně, kdy nás pro změnu zcela nečekaně napadl rozzuřený sloní samec. Tam jsem mu byl tak blízko, že mě v běhu lehce tečoval nohou. Odletěl jsem asi 3 metry daleko. Pak se mi začaly tak třást nohy, že jsem chvíli nebyl schopen vstát. Nakonec to dobře dopadlo, ale slon nám zničil opodál stojící Land Rover.”

Existují podle Vás ještě stále neprozkoumané oblasti Jižní Ameriky a světa ?
“Stoprocentně existují. A nemusí to nutně znamenat, že tam ještě nebyli lidi. Domorodce najdete většinou všude. Když nějakým místem jednou za čas projde nějaký cestovatel, tak to neznamená, že ta oblast byla prozkoumána. Severně od Manausu existují místa, kam se prakticky nedostala noha bělocha. Vždyť všichni víme, že čas od času se někde objeví indiánský kmen, který ještě nepřišel do styku s civilizací. Tady se opět vrátím ke Kurupiře, protože celá ta oblast je kromě několika návštěv garimpeiros neprozkoumaná. Jen z hlediska živočichů vůbec nevíme, co tam může žít. Pralesy střední Afriky nebo střední Borneo patří mezi další neznámé.”

Zajímáte se o šamanské a kouzelnické praktiky původním způsobem žijících kmenů. Máte nějaký zajímavý zážitek, spojený právě s rituály ?
“V západoafrické Guineji jsem se několikrát setkal s domorodou magií a čarováním. Noví adepti procházejí zasvěcováním, při kterém v nich starší kouzelníci rozvíjejí psychickou sílu. Jsem přesvědčen o tom, že lidská psychika dokáže mnoho věcí, o kterých my jako “civilizovaní” a racionálně uvažující lidé nemáme ani ponětí. Kdysi jsme ty schopnosti měli zřejmě taky, ale odlišným způsobem života jsme o ně přišli. Je to zkrátka něco, co je často nad naše chápání, a když to nechápeme, tak se tomu vysmějeme jako zhola nemožnému. Přirovnal bych to k plavání, kdy vám například někdo řekne, že přeplave kanál La Manche tam a zpět. A někdo jiný, kdo maximálně přeplave rybník a málem se při tom utopí, řekne, že je to nesmysl.

A co se týká těch různých zaříkávadel, jsem přesvědčen, že je jedno, co vlastně říkáte, ale daleko důležitější je, aby ten dotyčný sám pevně věřil, že odříkává formulku, která mu stoprocentně zaručí žádoucí výsledek.

V Ugandě jsem se setkal s jedním neúspěšným kouzelníkem, kterému skoro nic nevycházelo. Můj známý, který mě doprovázel a znal místní nářečí, mi navrhl, ať svou teorii na tom smolaři vyzkouším. Představil mě jako mimořádně úspěšného čaroděje z Evropy, nejvyšší kategorie, a nabídl mu, že ho mohu naučit zaklínací formuli, se kterou bude mít zaručený úspěch. Ale že mi za to musí něco dát, protože zadarmo to u nich nefunguje. Existuje tam princip oběti, bez té oběti by neměl k zaklínadlu patřičnou vazbu. Naučil jsem ho zaklínací formulku: “Šla Nanynka do zelí, do zelí …” atd., celou sloku. Pronášel jsem to samozřejmě působivým záhrobním hlasem. On se ji poctivě naučil, znělo to skutečně hrůzostrašně. Když jsem se tam za rok vrátil, stal se z něj jeden z nejúspěšnějších kouzelníků v oblasti. Možná to byla pouhá náhoda, kdo ví. Faktem ale je, že pevné přesvědčení, umocněné ještě dalšími „berličkami“, dokáže zázraky.“

Pane inženýre Mareši, děkuji za velmi osobitý a příjemný rozhovor, bylo mi ctí si s Vámi popovídat a těším se na další knihu a naše další setkání !

Zdroje:

[1] Stěhule, T.: V Brazílii došlo k zabití Indiánů. tom-stehule.com, 12.9.2017. online: http://tom-stehule.com/2017/09/12/v-brazilii-doslo-k-zabiti-indianu/
[2] Mareš, J. Databáze knih. Online: https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/jaroslav-mares-617
[3] Cestovatel Jaroslav Mareš stanul před branou jedné z největších záhad světa. Deník.cz. 4.9.2007. Online: http://www.denik.cz/z_domova/cestovatel_mares20070904.html