Macuahuitl: zvláštní zbraň Aztéků

Byla to důmyslná zbraň, přezdívaná „obsidiánová pila“. Macuahuitl vypadala jako dřevěná hrací pálka na kriket, která byla osazena vybroušenými kusy obsidiánu – sopečného skla. Aztékové, ale i další kmeny ji používali na boj z blízka, kdy cílem použití zbraně nebylo často nepřítele zabít, ale pouze zranit a omráčit.

Pro tehdejší obyvatele Střední Ameriky bylo důležité, aby zajatec přežil a mohl být obětován bohům. Musel tedy vydržet živý do té doby, než ho přenesou do chrámu zasvěceného některému z jejich bohů, například bohu života, větrů a moudrosti – Quetzalcóatlu. Avšak použití macuahuitl jako zbraně je daleko starší. Z historických objevů je doloženo její použití již v prvním tisíciletí našeho letopočtu, tedy nejen u Aztéků, ale také Mayů, Mixtéků nebo Toltéků. V období španělské kolonizace, tedy v 16. století, se opět dostala na výsluní.

Macuahuitl měla dvě hlavní funkce. Dřevěná část byla schopná kohokoli přivést do bezvědomí. Obsidiánová pila v případě potřeby dovedla zneškodnit protivníka jednou ranou. Sopečné sklo má totiž lepší řezné vlastnosti než vysoce kvalitní ocelové žiletky.


Moderní imitace ceremoniální zbraně macuahuitl. Photo a zdroj: Wikipedia

Její použití dokládá svými slovy i jeden ze členů dobyvatelské výpravy Hernána Cortése v roce 1519. „Mají zvláštní zbraně. Jsou ze dřeva a drží se oběma rukama, ale nemají tak dlouhou čepel jako obouruční meč. Na hranách jsou drážky, do kterých se vkládají kamenné nože ostré jako nejlepší toledské čepele. Jednoho dne jsem viděl indiána bojovat s mužem na koni. Indián koně zasáhl do hrudníku a nešťastné zvíře rozpáral až po břicho. Bylo hned mrtvé.”

Podle dalšího conquistadora Bernala Díaze del Castillo byla macuahuitl 91 cm až 122 cm dlouhá a 7,5 cm široká. Do drážek byly zasazené 3 cm dlouhé ostré kousky obsidiánu, které se tam lepily bitumenem (přírodní asfalt). Španělé si všimli, že čepele nebylo možné vytáhnout ani je zlomit. Velikost a struktura zbraně byla určena především k tomu, aby způsobila mělké, ale rozsáhlé řezné rány.

„Pokud zbraň zasáhne tělo, čepele projedou kůží, svalem a rozčísnou je. Desítky zubů totiž nemají schopnost provést souvislou řeznou ránu. Toto zranění není, pokud se nezasáhne tepna, smrtelné, ale je extrémně bolestivé. Navíc je náchylné na infekci,“ přiblížil funkci zbraně vojenský lékař Erich Allman.

Zbraň byla tak zajímavá, že si ji dovezl domů i Kryštof Kolumbus. Žádný originální kus se však do dnešní doby nedochoval. Poslední obsidiánová pila shořela v madridské královské zbrojnici v roce 1884.

Přečtěte si také:  V Peru bylo objeveno “bílé zlato”. Má jít o největší zásoby na planetě!

Zdroj:

[1] Macuahuitl nebyla běžná zbraň. Aztécká pila nezabila hned, působila strašná muka (msn.com) 

Tomáš

cestovatel, publicista.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..