Mistři mumifikace z drsné pouště

21.9.201919.9.2019 Tomáš

Za poněkud podivným jménem Chinchorro se skrývá kultura sestávajících převážně z rybářů a sběračů, kteří v letech 7020 až 1500 př.n.l. obývali pobřeží pouště Atacama, současného severního Chile a jižního Peru. Naleziště objevené v roce 1917 je zajímavé především svými pohřebními praktikami s propracovanými mumifikacemi mrtvých.

Přítomnost sladké vody ve vyprahlé oblasti na pobřeží usnadnila lidské osídlení v této jinak zcela vyprahlé oblasti. Oblast kultury Chinchorro kolem roku 4 000 př.n.l. začaly ovlivňovat další kultury Andské plošiny, což kromě rybaření vedlo k postupnému přijetí zemědělství. Co je však na této kultuře nejzajímavější, je jejich umění mumifikace, kterou ovládali na špičkové úrovni již před sedmi tisíci lety, tedy daleko dříve než starověcí Egypťané.

Mumufikace probíhala tak, že mrtvé tělo nejprve stáhli z kůže, kterou usušili na slunci. Z těla odstranili vnitřnosti a kostru vyztužili klacíky. Tělní dutiny vyplnili jílem a také sušenými bylinami. Když to bylo hotovo, vrátili kůži na své místo a obličej překryli maskou z jílu, v níž často vymodelovali otevřená ústa.[1]

Tyto mumie ostatně později inspirovaly i světoznámého malíře Edvarda Muncha, který podle nich namaloval svůj slavný obraz Výkřik.

*Výkřik*. Edvard Muncha. Zdroj: internet.

Klima pouště Atacama umožňovalo přirozenou mumifikaci. Poušť je extrémně suchá (jedná se o nejsušší místo planety) a na mnoha místech nezaprší celá desetiletí. A když větrná eroze odvála písek z mělkých hrobů, vysušené mrtvoly „zdobily“ pouštní krajinu, aniž by podléhaly rozkladu.

Vědci na základě studie vzorků ledu z andských ledovců odhadli vývoj klimatu před sedmi tisíci lety. Vše nasvědčuje tomu, že v té době se klima začalo proměňovat. Začalo přibývat srážek a pouštní krajinu osvěžily řeky stékající z hor. Změna mořských proudů navíc vynesla k hladině oceánu vodu bohatou na živiny, což místním lidem poskytlo bohatý zdroj potravy. Následoval populační růst spojený s technologickým pokrokem a rozvojem kultury. Nové podmínky umožnily i zdokonalení mumifikačních technik, na něž by předchozí generace žijící v nanejvýš stočlenných skupinkách nemohly ani pomyslet.[2]

Jedna z dětských mumií kultury **Chinchorro**. Zdroj: internet.

Vědci dnes tvrdí, že lidé žijící zde před sedmi tisíci lety se za svůj život setkali s tisícovkami mumií, které považovali za zcela přirozenou součást svých životů. Tento každodenní kontakt se smrtí vedl ke vzniku kultu mrtvých. Archeologové zde před několika lety objevili několik stovek těl. Je pozoruhodné, že z tří set dosud nalezených těl patří více než 100 dětem, kterým dali paruky a nasadili hliněné masky.

Podle nedávné hypotézy chilského archeologa Bernarda Arriazy z University of Tarapacá v Chile, mumifikace dětí začala být „emoční reakcí na znečištění životního prostředí“. Arriaza odkazuje na vysoký obsah arsenu v řekách v oblasti, kde se tato civilizace rozvíjela, což možná způsobilo vysokou kojeneckou úmrtnost. Poté bylo umění mumifikace zdokonaleno a rozšířeno i na dospělé.

Přečtěte si také: Mochikové: Stavitelé hliněných pyramid